Kydání hnoje. Žaludek se obrací ne z toho, co Woody Allen údajně spáchal (údajně zneužil svou adoptivní dceru Dylan), ale jakým způsobem se ho z toho tenhle takydokument snaží “usvědčit”. Nechvalně proslulá trojkauza neslavného konce vztahu Woodyho Allena s Miou Farrow a toho, co se na ni za následujících téměř třicet let nabalilo, je poměrně košatá a lze si ji dohledat na objektivních zdrojích na intenetu (třeba na Wikipedii, pochopitelně ne české). Základ je ale jednoduchý: Allen byl osočen ze zneužití Dylan, vyšetřovaly to dvě nezávislé instituce, dospěly k tomu, že osočení se nezakládají na pravdě, a Allen nebyl nikdy ani obžalován, natož odsouzen. Co se jeho týče, prohlásil, že nic takového nespáchal, a od té doby své tvrzení nezměnil. Všechno ostatní je tvrzení proti tvrzení a hon na čarodějnice, který už už vyhasl, než se ho podařilo znovu rozdmýchat v době sociálních sítí, #MeToo a cancel culture.

A do toho přichází tenhle čtyřídílný “dokument” Allen vs. Farrow, který se tváří investigativně, ale přitom dává prostor jen straně Mii Farrow. (Zatímco s ní filmaři Kirby Dick a Amy Ziering natáčeli skoro tři roky, Allena oslovili těsně před dokončením a dali mu na odpověď jen pár dní, takže spolupráci pochopitelně odmítl.) Film má nulovou estetickou hodnotu, působí až naivně sugestivně (“tady, tady se to stalo!” křičí kamera bloumající po Miině domě za doprovodu návodné hudby) a jsou v něm stovky minut zbytečné stopáže, ale to by bylo samo o sobě neškodné. Zločin tohohle dílka spočívá v tom, že v duchu cancel culture staví tlachání doslova v duchu “jedna paní povídala” na roveň závěrům oficiálních institucí, že rezignuje na hierarchii výpovědních hodnot, že prezentuje bias jako pravdu. Ať v téhle komplikované kauze stojíme na té či oné straně nebo ať je nám celá ta rodinná sága ukradená, jsme chtě nechtě ohroženi smazáváním hranic mezi různými druhy informací a čím dál větší propustností mezi objektivitou a subjektivitou. A tohle rozmazávání kontur vede k erozi pravdy jako takové.