Nejlepší na tom filmu je ta nejednoznačnost. Kdo je ten kluk z pasťáku, kterej se v zapadlý polský vesnici začne vydávat za kněze? Kdy v něm došlo k tomu náboženskýmu hnutí a nakolik je opravdový? Proč v tý vesnici začne tak tvrdošíjně šťourat do nedávný tragédie, při který umřelo sedm lidí, i když vesničani “přiznávají” jen šest? Film Corpus Christi scenáristy Mateusze Pacewicze a režiséra Jana Komasy je stejně nesnadno čitelnej jako jeho hlavní hrdina Daniel ve fenomenálním podání Bartosze Bielenii – a je luxus obojí rozšifrovávat. Stejně jako je Daniel delikvent, rváč, obyčejnej mladík s obyčejnýma zálibama svýho věku, charismatickej vůdce konunity i člověk s duchovním přesahem, je i Corpus Christi sociální drama, příběh o hledání víry, naděje a lásky, detektivka i portrét složitý osobnosti. Dávkování informací (scény s vdovou!) a postav (starosta! ten další hajzl z pasťáku!) je mistrovský. Režie minimalistická a precizní. A z výkonu Bartosze Bielenii, kterej žhnoucíma očima v kostnatý tváři připomíná mladýho Christophera Walkena, běhá mráz po zádech.

Podle mě je právě tou svojí nejednoznačností a nevyhraněností Corpus Christi daleko lepší než polopatickej, po srsti a vlastně až lacinej Chlast / Druk. Ten Poláky celkem dle očekávání převálcoval loni na cenách Evropský filmový akademie. A tím středoevropským kontextem je mi ten film bližší než podobně žánrově rozlítanej Parazit / Gisaengchung, kterej zase ovládl loňský Oscary, kde bylo Corpus Christi taky nominovaný v mezinárodní kategorii.