Nesnesitelná nostalgie Gunship

“This song makes me feel like i´m nostalgic about something I haven´t even experienced,” píše kdosi v komentářích k tomu úvodnímu songu k Twin Peaks na YouTube. To samý cítím u Gunship, na který jsem čirou náhodou (čiže algoritmem) narazil tamtéž. Synthwave skupina založená v roce 2014, když už byla hudba několikrát jinde, dokonale resuscituje syntetickou atmosféru 80. let, na jejichž úsvitu se její členové teprve narodili. Nešokovalo mě ani tak to, že jejich dvě desky Gunship (2015) a Dark All Day (2018) jsou fakt dobrý, ale to, jak nesnesitelnou – sladkou i bolestnou – nostalgii ve mně vzbuzujou. V 80. letech jsem strávil prvních deset let života. Co z tý nostalgie je stesk po dětství, co je stesk konkrétně po tý době a její popkultuře a co je stesk jaksi inherentní tomu melancholickýmu žánru hudby jako takovýmu? Na československých 80. letech a její popkultuře není pro (soudnýho) člověka, který v nich vyrůstal, nic moc k ohlížení a vzpomínání. Tahle západní muzika v Československu ke slyšení navíc nebývala, leda ve zdegenerovaný kolotočářský podobě, a už vůbec jsem jí nebýval vystavený já. Takže se musím přiklonit k tomu, že hořkosladká nostalgie je tomuhle hudebnímu žánru prostě vlastní, podobně jako třeba agrese metalu. Jak říká úvodní citát, je to zvláštní druh bolesti za něčím, co se (mi) nestalo, bolesti jakoby tím větší (nebo “aspoň” jinýho druhu) než kdyby se (mi) to stalo, nejasný bolesti v duchu all that could have been.

U autentických pamětníků by bylo zajímavý zanalyzovat, jestli na ně tahle synťáková hudba působila nostalgicky (stesk) už v těch 80. letech, nebo jestli pro ně tehdy byla pouze melancholická (naměkko) a nostalgie se jim k ní přidala až s přibývajícími dekádami, kdy si ji mohli spojovat s konkrétními vlastními zážitky. Extrémní příklad mnohovrstevnatý nostalgie sahající až do meta rovin je Vangelisův soundtrack k Blade Runnerovi: hudebně není daleko od toho dneska už historickýho, ale tehdy veskrze současnýho syntezátorovýho soundu a la Gunship (takže opět otázka subjektivního poměru melancholie a nostalgie), jde o film s tématem paměti a (umělých!) vzpomínek, vizuálně je to komplikovaný futuretro (Los Angeles roku 2019 viděný optikou roku 1982 podle předlohy z roku 1968) a navíc to je film, který jsme většinou poprvé viděli už před dávnými časy – a teď na ten zážitek nostalgicky vzpomínáme.

Leave a Reply

Your email address will not be published.