Tohle jsem nečekal. České filmové kritiky (tedy to sdružení, skutečých filmových kritiků je u nás asi tři) jsem suma sumárum bral jako partu s poměrně mainstreamovým a konzervativním vkusem; ostatně před pár lety (jsme) si za nejlepší český porevoluční film zvolili Kolju, což fakt není žádná avantgarda. Ale letos jako by kritici chtěli být hurá odvážní a poslat to filmu, který je “jiný”, “odvážný”, “originální” nebo nedejbože “svěží” – Okupaci.

Okupace v součtu hlasování porazila milýho, ale konvenčního Zátopka, fenomenální Moje slunce Mad a nenápadný, ale silný Chyby plný vnitřního ohně. V zásadě tak na Cenách kritiky bojovaly (a za měsíc na Českých lvech budou bojovat) dva filmy hluboce ponořený do českýho prostředí proti dvěma filmům s evropským rozhledem.

Okupace je anekdota, která se odehrává během jedný noci na baru lokálního divadla. Po představení tam vtrhne ožralej ruskej důstojník, chce někomu prodat kanystr kradenýho benzínu a strhne se mela. Jednota místa, času a děje, divadelní stylizace, natahovaná stopáž (celý je to vtip, ne příběh) a téma vyslepičený hned na úvod v dialogu, aby to každýmu došlo: hrdinství. Takže nimrání v “český národní povaze”, zjištění, že Češi jsou zbabělci a poserové, a pokus o katarzi.

Filmy (ať) se točí různý, z Okupace je spousta lidí nadšená, mě míjí. Vadí mi ale ten výsledek hlasování. “Nejlepší český film roku” vypráví o partě ožralých chudáků zamčených v lokálním tyjátru, zabarikádovaných před vnějším světem na baru a schopných “hrdinství” jen ve chvíli, kdy mají navrch. Tihle Pepíci u kritiků porazili holku, co se hrdě rve se svým životním škraloupem (Chyby), jinou holku, která od podobných Pepíků odešla z lásky až do Afghánistánu s plným vědomím, co ji tam čeká (Moje slunce Mad), a kluka, co to nejspíš taky zkoušel uhrát na různý strany, ale aspoň sakra uměl běhat (Zátopek). Tady Pepíci umějí utíkat jen sami před sebou.