Zhnité kvety

Byla to láska na první riff. Když mě s nimi Bourek před strašně moc lety v rádiu seznámil, nechápal jsem, odkud se něco takovýho bere: prostě bigbít, Stones, Dylan, Petty, The Clash a trochu Lucindy Williams (kterou jsem tehdy taky zrovna začínal milovat), ale s takovým nábojem! A taky s pocitem naprostý, až naivní čistoty duše a srdce, která se přitom nijak netloukla s nasraností na zákeřnosti “těch nahoře” a zároveň se všeobjímající laskavostí a pochopením pro “ty dole” na mojej ulici v Luciiných textech. A zatímco texty byly nadčasový i krutě aktuální, hudebně jako by se nepsalo tohle století: Živé kvety existovaly ve vlastním vesmíru a hrnuly si to s blaženou nevědomostí furt pryč s kouřícím výfukem a dveřma odpadávajícíma z pantů.

Málokterou kapelu jsem pak viděl víckrát; bolo to sladké, bol to sviatok… Jednou jsme s Bálikom po koncertě v Ponci skončili v Trojkách na Žižkově a plkali až do rána. A tehdy ve Futuru to bylo asi naposled, co jsem v životě skákal z pódia. “Moje” období bylo zhruba vyznačený deskami od nepřekonatelnýho nářezu Na mojej ulici přes velebný hymny na Slobode až po křehčí Bez konca, ale dosehnal jsem si i starší alba a dlouho poté ještě kupoval další. A pořád si sliboval, že někdy, někdy ještě jednou zahulákám v kotli “je to v poriadku!”.

Túlať sa ulicami

“Sloboda působí jako dopis od nejlepšího kamaráda, kterého jste rok neviděli: píše, co je u něj nového, a vy z těch novinek s radostí poznáte, že v duši zůstal pořád stejný.” Živé kvety před pár dny oznámily, že po sedmadvaceti letech končí.

Ľúbim ťa / ako pirát má rád more

Leave a Reply

Your email address will not be published.