voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

Moje oblíbená muzika (2007)

Tady najdete to, co ryze subjektivně pokládám za nejúžasnější momenty rock'n'rollu, plus další nesmyslné žebříčky. Bez pořadí, aktualizace průběžná.

23.08.2007: Moz v Santa Barbaře v době, kdy tam budu já?! Říkejte mi něco o nenahraditelnosti. Že jsem v Seattlu prošvihl Marka Lanegana je jedna věc, a stalo se to tak dávno, že už se vám s tím můžu svěřit (byl pro to tehdy víc než dobrý důvod). Ale Morrissey, tím spíš, když ho tady až moc často cituju, a tím spíš, když si ho stejně tak často pouštím... Mozzer, ať je jaký chce, je nejen nenahraditelný (o tom žádná), ale navíc nepostradatelný (o tom všechno). Zrecenzoval jsem za posledních deset let prakticky cokoliv, co mi přišlo pod ruku, ale nedokázal bych napsat recenzi na nic z toho, na co on kdy ruku vložil. Prostě proto.

27.05.2007: Dlouho jsem přemýšlel, co spojuje všechnu tu nesourodou muziku, kterou se živím a bez který nemůžu žít. A konečně jsem na to přišel. Poslouchám lidi a kapely, který jsou nenahraditelný.

26.05.2007: Letošní FreeDim Fest byl snad nejlepší z těch, co jsem zažil; určitě i proto, že pro mě byl korálkem na několikaměsíční šňůře jarně-letních akcí, která tehdy právě začínala. Dorazil jsem na něj rovnou z Nebušic a pár hodin po něm už sedal na vlak do Polska - ostatně viz Deníček. Jako vždycky jsem stihnul jen druhý den, ale vlastně mi to docela stačilo; být tam už první večer, dopadnu určitě jako John, který v sedm ráno všechny obvolával s tím, kde že má klíče od ubytovny, případně jestli mu můžeme dát číslo na někoho jinýho, aby se nakonec dovnitř dostal až za asistence policie. Chytnul jsem ospalou letní idylku Sedmičky, rozehřál se při standardně dobrých Fetch!, trochu odzíval Goro (emo mi fakt moc nejede), Němce Diario z větší části prožral na luxusní večeři - a pak přišel první hudebně-zábavní vrchol večera v podobě vystoupení Esgmeq, kdy většinu textů za dohledu pobavenýho Sisiho odzpíval jakýsi maximální fanoušek. Druhá špička nastala o chvíli poté: šli jsme si na chvíli oddychnout na kašnu doprostřed náměstí obklopenýho výkvětem historický architektury, pod nebem se vznášel nelidský kravál dalších Němců Dyse a přímo pod našima nohama se jakýsi polobezdomovec pokoušel rozdělat oheň - prý pro Svatýho Ducha. Než jsme se stačili začít divit nebo smát, dorazilo k nám od kostela menší procesí prostě oděných lidí s velevážnými výrazy a začalo nad neduživými plamínky rozmlouvat a drnkat na španělku - přičemž všude okolo nepřestávala opadávat omítka pod tlakem toho satanskýho rachotu. Jo, tohle je Tábor. A FreeDim. Stejně jako ty konce v Orionu potom... :-)

23.04.2007: Seriál "Vojtěch objevuje Ameriku" pokračuje a doufám, že hned tak ještě neskončí. Ano, o muzice sem píšu málo, i když mi desky přibývají astronomickou rychlostí. Ale čas od času se objeví něco, o čem prostě musím. Tedy objeví: jsou lidi, který nemůžete nepotkat, a věci, který nemůžete nezažít, protože jinak by váš život prostě nebyl váš a Slunce by vybuchlo a vesmír by se zhroutil do sebe a... A stejně je to s muzikou. Takhle do mýho života prostě musel vstoupit Ryan Adams, se svýma Whiskeytown a Cardinals i bez nich. Ryan Adams zpřítomňuje něco, co se dělo kdysi: desítky let starý historky o rockových legendách, který se ale nějakým zázrakem odehrávají tady a teď, nebo se aspoň děly v době, na kterou si ještě pamatujeme, aniž by ztratily cokoliv ze svý velikosti a ze svýho zoufalství. Ryan Adams je hyperproduktivní, absolutně mu chybí sebekritika, kope kolem sebe jako splašený tele, vydává každý svý uprdnutí, přichází s pitomýma nápadama typu nahrát na country labelu celý album k poctě The Smiths nebo blues předělávek kompletního (a příšernýho) debutu The Strokes - a jen tak mimochodem dělá fantastickou muziku. Občas. Patří mezi ty, jejichž prohry jsou stejně fascinující jako jejich triumfy a jejichž kariéra nespočívá jen v muzice samotný, ale i v tom, jak přicházela na svět: se všema těma hektolitrama alkoholu, kýčem, zbytečným (zbytečným?) bruhaha a bolestí vystavovanou na odiv i skrývanou, jak se na rock'n'roll sluší a patří. Nikdo jiný dneska nezazpívá něco tak jednoduchýho jako "I miss Kentucky and I miss my family" tak, že vás to srazí na kolena. A nikdo jiný (dobře, Prince nepočítáme) si nevymyslí, že vydá za jediný rok tři desky, a pak to dokonce udělá. Jo, možná celý svůj krátký život jen někoho nebo něco kopíruje, ale když mě z toho bolí srdce přesně tak, jak to mám rád, čert to vem. Protože Wish You Were Here dokonale popisuje, v čem teď - pořád ještě - jedu. Protože tu smutně ospalou letní pohodu Tennessee Sucks bych bez něj už nikdy nezažil. Protože "Eisenhower sent him to war" v Houses on the Hill, zazpívaný tak nelidsky lhostejným hlasem, sestřelí čápa v letu, potáhne středně velký město flórem a zamrazí na kost sto dvacet lidských srdcí během jedinýho taktu. A protože každý z těchhle momentů je vykoupený spoustou balastu. Jo, Ryan je génius, fracek i - jak říká Kubí - pozér, že mu není rovno; a potřebuju já pózu? Potřebuju, protože někdy funguje jen jako kouřová clona tam, kde by toho skutečnýho bylo až k nepřežití. To, že jsem došel ke country, nebyla žádná náhoda, ale stejně za to Bourkovi děkuju. A jdu dál. Hlouběji. Až tam.

17.04.2007: Nezdá se to, ale vykašlat se na všechno, když člověk to všechno může mít, je jedna z nejtěžších věcí na světě. Proto tak milujeme New York Dolls nebo raný Replacements: to nejsou kapely, který by dělaly bordel, protože neměly na víc. To jsou party zoufalců, který za nás vzaly na hrb iluzi, že je možný být legenda i se stoprocentní bezstarostností. Je. Ale umírá se na to a vždycky za to někdo cítí vinu. Dualita mezi Replacements a Hüsker Dü je snad ještě silnější než ta mezi Beatles a Rolling Stones nebo mezi Hüsker Dü a R.E.M.. To, že tak fantastický vypalovačky už nikdy neztratí pachuť hořkosti, je prostě jen další důkaz nepostižitelnosti rock'n'rollu.

24.03.2007: Živé kvety opět naživo! Ale tentokrát trochu zklamání. Zdaleka ne jen proto, že od nich odešel Marek, jehož nedostižně klukovsky nadšený kytarový ohňostroje dodávaly podstatnej střípek do mozaiky kapely. Ale hlavně proto, že mi ten koncert připadal tak trochu bez šťávy. Snad za to mohla přílišná koncentrace cajdáků v první polovině, snad mě trochu moc štvaly ty osvětlovačovy exhibice (se kterýma kapela neměla nic společnýho), snad prostě s novým kytaristou ještě nejsou úplně sehraní... Teprve v poslední třetině dostaly ty obrovský zvonivý kytary koule a rozpoutalo se přesně to nebeský peklo, ve který jsem doufal. Hymnus Daniel Tupý bořil svou nasraností zdi, přídavková "berryovka" by z nich otloukala omítku, kdyby tam nějaká byla, a Čakám kým táto chajda spadne mě nabila sílou, vůlí a odhodláním na celou tu dobu, než Živé kvety zase uvidím naživo. Žasnul jsem, kde se v tý Lucii bere ta síla i křehkost, nasranost i něha, a záviděl jí "lucindovskou" schopnost zůčtovávat s těma, kdo jí ublížili, takhle téměř v přímým přenosu.

Byl jsem taky zvědav na ten prostor - relativně nový smíchovský klub Blues Rock. Už jenom proto, že je s ním spojený Richard Němčok: nikdy mi nebude dost líto, že jsem do jeho Bunkru nestihl chodit častěji. Oproti Bunkru má Blues rock podle plakátů a dalších ohlasů dramaturgii poněkud, hm, tradiční, ale to se ještě může změnit. Je to celkem rozsáhlý sklep s nenahozenýma cihlovýma stěnama, klenutýma stropama a pivem za pětadvacet plný lidí, který jsem si nějak neuměl nikam zařadit, a proto jsem se mezi nima cítil poněkud cize. (A ještě k předkapele - Dřevěné uhlí v jutových pytlích jsem znal jen podle jména a mohlo to tak zůstat: chaotický pokus o blues se syntezátorovýma bicíma.)

10.03.2007: Historky o mladým Brianu Jonesovi, duchovi Joea Strummera, chudákovi sjetým Johnnym Thundersovi a šestiinchových lajnách koksu, upřímný fuck off komukoliv od Support Lesbiens po celý svět, image někde mezi echt rockerem a Luciferem... Rozhovor s Jazem Colemanem je zážitek. A pak jsem v tom nenápadným domečku ve Stodůlkách slyšel jeden track z nový desky Gaia Mesiah Alpha Female, kterou Jaz produkuje, a urval mi hlavu. Nevím, možná to bylo fakt MOC nahlas, ale na druhou stranu - takhle kytary nikdo nezvučí od poloviny 90. let. A já na tom zvuku vyrostl.

09.03.2007: Ten prostor pod Parukářkou je fantastický. Velkoryse koncipovaný bunkr s dvojitým točitým schodištěm snad třicet metrů dolů do nitra kopce, členitým interiérem, svažitou podlahou a veškerou tou protiradiační estetikou, která udělá něco extra z čehokoliv, v co se to místo promění. A rockový klub pro pankáče, ožraly a ztracený existence byla první volba na ráně... Večer zahájili sušičtí talenti Rest In Haste: zhulenecký rock'n'roll víc v sedmdesátkových originálech než ve stonerrockovým střihu plný dobrodružných jamů, skvělých riffů a nečekaně dobrýho zpěvu (sorry, Járo :-). Zato Secret 9 Beat byli jen moc chtěná kopie New York Dolls. Jestli ti první zněli jako kapela hudebních fanoušků, ti druzí působili jako kapela hudebních kritiků. Víc asi není třeba říkat.

12.02.2007: Nikdy nebudu schopen vyjádřit, jak moc pro mě Lucinda Williams znamená. Šel jsem se projít, protože mě to trhalo na kusy. Teď už je to jen vztek; ale i když jsem věděl, že ho můžu obracet jen sám proti sobě, stejně se dral... ven. Chtěl jsem jít po tý silnici pořád dál. Vrátil jsem se domů a pustil si poprvý West, Lucindinu desku, co vychází zítra, schválně den před Valentýnem. Jak píšou na allmusic, "West is a warm, inviting, yet very dark record about grief, the loss of love, anger at a lover who cannot deliver, and embracing the possibility of change". A vztek se začal roztýkat, vstřebávat - jako vosk do plamene, jako medúza do písku pláže, jako panák v krvi. Nic není dobrý ani špatný, všechno patří k životu, všechno je jednota, smíření protikladů. Už se nebojím. Akorát nikdy nebudu schopen vyjádřit, jak moc pro mě Lucinda znamená.

08.02.2007: Love. Bang. Crash. Wakka, Wakka, Bam Thwok. Asi tak nejlepší refrén posledních... patnácti let?

07.02.2007: Nevím nevím; slyšel jsem novou 'albarnovitost' The Good, The Bad & The Queen sice jen dvakrát, ale pokaždý hned vyšuměla druhým uchem ven. Ale to u takovýchhle all-stars projektů bývá spíš pravidlem. Damon Albarn (Blur, Gorillaz) tady má k ruce Simona Tonga z The Verve, africkýho bubeníka Tonyho Allena a hlavně nejkrásnějšího basáka všech dob Paula Simonona z The Clash - a právě na The Clash při tomhle projektu myslím nejčastěji. Jediná reakce, kterou ve mně totiž vyvolává, je touha střihnout si nejmíň dvakrát lepšího Sandinistu nebo nepřekonatelný London Calling (který teď možná i proto sjíždím furt dokola).

03.02.2007: Něco se děje. The Police, Van Halen, The Jesus And Mary Chain, Rage Against the Machine - všichni se najednou dávají dohromady v původních - nebo jediných - sestavách. Sice většinou jen kvůli jedinýmu koncertu ($$$), ale i tak to je zajímavá vlna. Na druhou stranu - z těchhle reunionů většinou nekouká nic dobrýho. Na Pixies jsem ani nešel, a to je miluju jako pes kaluže.

02.02.2007: Nevím, jestli ta ženská má koule nebo nemá mozek. Hillary Clinton při svý kampani používá dva songy: Right Here, Right Now od Jesus Jones a You Ain't Seen Nothing Yet od Bachman-Turner Overdrive. Při výběru evidentně hrály roli hlavně názvy a refrény - ale to si Hillary a její tým neuvědomujou, že to první sice volá po revoluci, ale skrz acidem pořádně nasáklej kabát, a to druhý je nádherně dementní dřevorubecká vypalovačka, ze který sexuální narážky jen kapou? Na skorošedesátiletou kandidátku na prezidentku USA je to výběr přinejmenším pozoruhodnej.

17.01.2007: Čas na trochu bilancování. Jednou z desek roku 2006, ne-li deskou nejlepší, je We Shall Overcome: The Seeger Sessions od Bruce Springsteena. Moje cesta k "Bossovi" byla stejně nenápadná, pozvolná, ale přitom nevyhnutelná a nutná, jako jsem to měl třeba s Dylanem; prostě jsem u něj dřív nebo později skončit musel. Začalo to před časem bestofkami, pokračovalo Nebraskou - načež jsem v prosinci šel a začal kupovat jednu jeho starou desku za druhou. (Doteď nemůžu projít kolem Bontonlandu, aby mě nevcucnul a já si nekoupil další.) Omílal jsem je pořád dokola a byl v nich dokonale doma: všechny ty chlapácký stadiónový vypalovačky i potemnělý balady, ta euforie z malých velkých radostí života i zoufalství z života v pasti, příběhy kluků, který jsou (tu víc, tu míň) odhodlaný se rvát, i když mají jen tu svoji holku a motorku a někdy ani to ne, to nejlepší nejen od Chucka, Boba a Woodyho, ale i Steinbecka, Kerouacka a dalších - všechno jsem to dávno znal, jen jsem se po tom zatím nenatáhl takhle přímo. (A nemůžu si pomoct - working class hero Springsteen se mi od nepaměti spojuje s postavou Rockyho, potažmo se samotným Stallonem, a vlastně na tom není nic divnýho.) Navíc je Bruce tahoun, chlap, kterýho nemůžete nemilovat a nejít za ním, "Boss" - člověk, co spojuje lidi a udělá kolem sebe rodinu, kamkoliv přijde. A právě tenhle rys je to, co mě nejvíc dojímá právě na We Shall Overcome. Springsteen dostal nápad nahrát starý americký folkový standardy, který sbíral Pete Seeger (proto ten podtitul) - a tak prostě sezval k sobě na farmu ty největší machry na bendžo, akordeon, kontrabas, housle, valchu, rozestavil je v obýváku (dechy se vešly už jen do haly pod schody) a bez nějakýho zkoušení s nima vystřihnul tyhle písničky, který každej takovej muzikant zná nazpaměť a miluje. A ta deska tuhle spontaneitu a kuchyňskou pohodu dokázala pojmout: slyšíte na ní, jak Boss v reálným čase vyvolává nástroje, hledá aranže, mění tóniny, mazlí se s tou hudbou a všichni ostatní spolu s ním. Muzika je to sama o sobě skvělá - ale právě tenhle pocit souhry z ní dělá záležitost naprosto strhující. Takhle se ty písničky hrály před desítkami, skoro stovkami let kolem táboráků, takhle rostly a měnily se a ohýbaly se a kroutily, aby měly přesně ten tvar a odstín, který byl zrovna zapotřebí, takhle žily - a lidi v nich. We Shall Overcome nedávno vyšlo v bonusový edici jako We Shall Overcome: The Seeger Sessions American Land Edition. Těch pět bonustracků samozřejmě přináší skvělý rozšíření původního playlistu a riff v How Can A Poor Man Stand Such Times And Live kandiduje do momentů rock'n'rollu, ale to hlavní leží na přidaným DVD. Je to jen čtyřicet minut homevidea z nahrávání - ale přesně tohle dovádí tu desku k dokonalosti, protože to, co si při poslechu můžete jen představovat, tady vidíte na vlastní oči. Jak se Bruce ptá, kdo chce ještě pivo, jak ostatní vede, jak ty písničky čte, pracuje s nimi jako se živým organismem, jak svým lvím srdcem spojuje nejen ty lidi u sebe doma, ale všechny ty, co tuhle muziku a tyhle slova kdy zpívali a žili a budou kdy zpívat a žít dál. Tahle deska není "jenom" deskou roku: mohla být deskou kterýhokoliv roku z posledních asi tak čtyřiceti. Built to last.

09.01.2007: Bez jakýhokoliv patosu - pomoct Sedmičce, když to potřebuje, je přece samozřejmost. A z toho tejdne benefičních koncertů si mohl vybrat každej. Já šel pochopitelně na Gnu a Lvmen. Gnu měli tentokrát skutečně NELIDSKEJ zvuk jedný z bas (myslím, že Adamovy) a moc rád jsem je po čase zase viděl, ale trochu mě překvapilo, že hráli skoro samý nový věci a pojali ten gig jako jakousi veřejnou zkoušku. Na druhou stranu to bylo vlastně OK, protože lidi primárně nepřišli na ně, ale pomoct Sedmičce (nebo tak jsem to aspoň chápal já). Lvmen jsem konečně nejenom slyšel, ale i viděl (respektive zahlídnul asi dva obličeje), ale jak mě Mondo docela baví, naživo mi jejich atmosférická produkce připadá moc rozvleklá; radši si je pustím doma. Jinak jsem byl rád, že Sedmička praskala ve švech. Sice jsem tam oproti běžným koncertům znal aspoň od vidění jen zlomek lidí - stejně jako v případě koncertu Le Tigre nebo Mono šlo o akci, na níž je třeba "být viděn", což spolehlivě přitahuje trochu jinak motivovaný publikum - ale do toho mi vlastně nic není. A pokud všichni ti snobové platili, můžu být jenom rád, protože to bylo pro dobrou věc.

03.01.2007: iPody si nejčastěji kupujou lidi, který mají nejmíň co poslouchat.