voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

'Deníček' aneb co se mi honí hlavou (2007)

19.08.2007: Varování ministerstva práce a sociálních věcí: Lenost zabíjí! To jsem zase jeden megaprojekt odkládal tak dlouho, až jsem na něm musel sedět na poslední chvíli několik dní v kuse a přišel tak vlastní blbostí o dva koncerty, čtyři filmy a vůbec spoustu věcí, u kterých jsem chtěl být. Ale 16. srpen zůstane nezapomenut! :-)

05.08.2007: (Jen pro pořádek - špagety carbonara se servírovaly, i když ne ze dřezu, a Chóca s Veronikou u toho rozhodně nebyli sami. A pár dní na to jsem někdy v půl čtvrtý ráno dokoukal nějaký film, sundal sluchátka z uší, zjistil, že dole se ještě paří, čapnul pár flašek vína a ještě chytnul svítající finále večírku u Daníka s Martinou. A ty brambory tam... Vždycky si uvědomím, co vlastně mám, až když o to začnu přicházet. Tohle je Vilečka.)

30.07.2007: Touching from a Distance: Ian Curtis & Joy Division je drsná kniha, která přibírá na krutosti velmi nenápadně. Tahle biografie z pera manželky zpěváka Joy Division Iana Curtise Deborah začíná jako vyprávění pipinky, která poměrně nudně rekapituluje dávný vztah (seznámili jsme se, byl takovej a takovej, vzali jsme se, choval se divně), načež se to zlomí do chladnokrevnýho a přitom citlivýho popisu chování zběsilý, nemocný, patický osobnosti a jejích výstřelků, který přitom v tý nebožačce musejí doteď vyvolávat děsnou bolest (například když s malou dcerkou pomalu neměla na horkou vodu, zatímco pan manžel za kapelní peníze ubytovával svoji milenku v Londýně). Těžký čtení, při kterým člověk začne mít vůči Curtisovi značnou averzi, mírněnou jen tím, že byl skutečně klinicky nemocný a že se nedá říct, co z jeho chování bylo způsobený epilepsií a co tím, že byl jednoduše a prostě hajzl. Joy Division mi odteď už asi nikdy nebudou znít jako dřív (ten tam je nimbus neposkrvněných géniů: i z ostatních členů se vyklubali pěkní vykukové a smradi), ale to nic nemění na tom, že ta muzika je prostě... nesmrtelná.

22.07.2007: Letos byla voda drsná. Ne proto, že jsem se na H2007 nezvládl ani jednou pořádně opít - i když to tak prý vypadalo, když jsem skotačil po zádích lodí při soulodění uprostřed Labe, nabíral mrtvý potkany pádlem a tak podobně; to je přece tak nějak normální. Ale proto, že jsem ještě nikdy nejel řeku, kde člověk pro samý vrbičky pozná loď před sebou až tehdy, když do ní vrazí, nemá kolem sebe občas ani místo, kam by vrazil pádlo, tahá lodě na dva metry vysoký břehy uprostřed lesa po kolena v bahně a každých pár set metrů podjíždí mostek sotva dvacet centimetrů nad hladinou; jet na singla jako ke konci nebožák Tvrďák, musí loď podtlačovat pod čáru ponoru, jet ve dvou, ale se třema barelama, jako jsme jeli my, znamená to neustálý akrobatický kreakce "na žábu" za jízdy, permanentně odřený záda a hlavně dobrou míru v oku, protože kolikrát už nebylo kam strčit ani ucho. K tomu jsem ještě přechozenou chřipku z Varů ke konci rozpádloval do chřipky střevní a poslední etapu, hm, pořádně odsral... Ale tak to má přece být. Na vodě je totiž nejlepší to, že na ničem okolo vlastně nezáleží a člověk si tyhle trable může užít až do dna. Všechno, co potřebuje, je loď, pádlo, rum, barel a lidi okolo. A všechno, co přijde, se s tímhle po ruce nějak vyřeší. Kéž by to takhle fungovalo i v životě... (Jo a co že jsme to vlastně jeli? Metuji, Labe a Opatovický kanál, zkráceně MLOKa. Holt už jsme si asi střihli všechno, co se dalo.)

15.07.2007: Další tematický narozeniny spolu s Lůcou v Koutku. Trochu se nám to tentokrát vymklo z rukou; kdo mohl tušit, že zrovna téma business vzbudí tolik vášní? Jenže ono ho lze pojmout tolika způsoby - a všechny nakonec spolkne ranní (dobře, pozdně odpolední, vstával jsem v půl pátý) bazének. Neexistuje způsob, jak tuhle pohodu mezi chmelnicemi popsat. Kdybyste nikdy neviděli Slunce, taky vám nikdo nevysvětlí, co je zač. Do dalších metafor se radši pouštět nebudu... :-)

08.07.2007: Je po Varech. Sedím na okně, popíjím plecháče, Slunce už zapadlo, proti rudýmu nebi letí letadlo a není třeba nic říkat. Ani ta melancholie není tak silná jako jindy: všechno je jak má být. 'Cause all I ever have / Redemption songs...'

23.06.2007: Byl jsem v kibucu a slyšel, co jsem mohl - mimo jiné od Michel, která v něm žije už snad šedesát let. Prosvištěl jsem Tel Avivem a žasnul nad těmi kvanty luxusních baráků, co na krajích velkých měst v Izraeli rostou. Coural jsem historickou částí Yafa s tím nejlepším výkladem od Miriam, která tam v 50. letech (kdy to tam prý byl jeden velký bordel) sloužila jako vojanda. Projezdil jsem s Udim Jeruzalém, zapařil s Assim a jeho kamarádkami, spal v hostelu na starým městě kousek od Jaffa Gate a díval se z jeho terasy na mešitu Al-Aksá, Getsemanskou zahradu, Olivovou horu, všechny ty místa, který člověk zná jen z novin nebo z bible a tady jsou najednou pouhých dvacet, třicet, sto metrů od něj. Byl jsem u Zdi nářků i v bazilice Svatýho hrobu (plný Rusek s igelitkama a make-upem tak pro čtyři další ženský a z architektonickýho hlediska velmi, hm, dobrodružný). Viděl jsem americký turistky na Masadě kolabovat horkem. Cachtal jsem se v moři v Netanyi, v Galilejským jezeře a pomazaný bahnem v Mrtvým moři. Loučil jsem se v dujícím větru na pumpě uprostřed pouště. Projížděl jsem sem a tam přes čáru označující úroveň hladiny moře ve vyprahlý pustině a pořád jsem dýchal. Žasnul jsem nad tím, že v Izraeli stojí snad všechny města na kopci; jenže orná půda je tam tak vzácná, že to jinak nejde. Jezdil jsem nahoru a dolů kolem Golanských výšin, byl na křticím místě u Jordánu, minul Megiddo i Nazaret, kochal se komíny Hadery. Viděl jsem hrát s gustem bridž lidi, kteří se narodili pár desítek kilometrů od sebe, prošli celým světem, zase se sešli a plynule přecházeli mezi češtinou, němčinou, angličtinou a hebrejštinou, jak je zrovna napadlo. Prostřílel jsem se Haifou, obrazil Akko, svezl se s členkami víry Bahá'í a viděl aspoň z vlaku jejich chrám. Pochopil jsem, jak vážně šábes v Izraeli berou, protože nebýt jich, tak jdu domů pěšky: ten vlak byl ten pátek asi tak ve tři odpoledne poslední a já absolutně nevěděl, kde je nádraží. Na letiště jsem se řítil nocí taxíkem meziměsto za poměrně směšnou částku poté, co jsme na ten samý šábes zapomněli. Vymýšlel jsem si, cokoliv jsem chtěl, a pak jsem se za tím vydal, stejně jako nedávno v Polsku; ostatně jezdit tudy sotva pár týdnů po Osvětimi je fakt zvláštní timing. A hlavně, hlavně jsem si pořád povídal s Ditou, která toho zažila, že by to vystačilo na pět životů. Ale stejně mě nejvíc ze všeho fascinoval ten ach tak každodenní pohled na něžný devatenáctiletý cácory v olivových uniformách, který s sebou kamkoliv kam jdou tahají obrovský kvéry. Jsou všude: na ulicích, po autobusech, v obchodech, v restauracích. Neexistuje výmuvnější pohled na současný Izrael než tohle.

17.06.2007: 'Ah the night... here it comes again,' znělo, když jsem z posledních sil balil na noční let do Izraele. Po tom maratónu, kdy jsem jednu noc spal taky jenom pětačtyřicet minut, jsem se nacházel ve stavu naprostý derealizace, kdy už dávno nebylo v mojí moci zjistit, co se mi stalo, co jsem si vysnil, co jsem viděl ve filmu a co zpívá Ryan. Střih - a já se vykoupal pod vycházejícím srpkem měsíce v moři, dal si dobrou sprchu a pustil se do práce oddělenej od vlahý středomořský tmy jen žaluziema. 'How'd I end up feeling so bad / For such a little girl,' zpívá Ryan do noci a já ten song dokážu konečně vstřebat celej, i s tou hořkosladkou rezignací. Je mi fajn. Protože tomu textu konečně rozumím. Zvlášť týhle části, zvlášť tý první větě a zvlášť i tý druhý. Usmívám se - a nebejt ten song tak krasosmutnej, je v tom snad i potutelnost. A vlastně proč ne. Písničky přicházejí a odcházejí. A teď, když konečně praskly obruče, začíná tahle vybledávat jako dávná vzpomínka. 'La Cienega just smiles and says, 'I'll see you around''... A nebo radši ne.

06.06.2007: To už je to rok?! Ano, posunul jsem se na tý cestě dál. O hodně. A je to zvláštní cesta: jako bych se v určitých fázích života nezávisle na věku, a tedy i opakovaně, posouval od (relativní) dospělosti k naprostý bezradnosti a zase zpátky. Ve spirále. I když si čím dál víc uvědomuju, co je v životě důležitý, nějak se podle toho pořád nedokážu řídit - aspoň ne trvale. Jasně, znám ten pocit, kdy mnou projede elektřina a já vím, že tohle je ono a že na tomhle jediným záleží. A nebýt těchhle kopanců, čert ví, co by se mnou bylo. Ale v ten moment, kdy jste mimo zásuvku, jste od těchhle okamžiků tak zoufale daleko, že vás ani vaše vlastní deníčky nepřesvědčí, že někdy existovaly. Dneska jsem se - jako už tolikrát - někde vyprasil za cizí peníze, vypil flašku až dvě Martini, který mi vůbec nechutná, další spolu s nějakým DVD nafasoval domů a měl se zřejmě cítit "na úrovni". A přitom jsem v tu chvíli chtěl sedět na zemi někde v Karlíně a pít lahváče a nevidět kolem sebe trumpety v šatečkách - ale co když se ti nešťaštníci cítili stejne nesví jako já? Čím jsem starší, tím víc se mojí mantrou stává slovo skutečný. Nepoznám - a ani si na to nedělám nárok - co je skutečný pro jiný. Ale líp než co jinýho vím, co je skutečný pro mě, a utíkám za tím jako pes do pelechu. Jako když mi Tereza vypráví o mámě a o tátovi, jako když mě Daník veze na metro a povídá mi o Brazílii, jako když se domlouvám na vodu s lidmi, se kterými jsem jel naposled před čtyřmi lety, který ale jako by nikdy neutekly. A pak je tu ta věc, že "skutečnost" vidím v náhodných pohledech odnikud nikam v tramvajích, v náhodně zaslechnutých větách po hospodách, v milimetrových situacích na ulicích a ve slovech, který přečtu někde na internetu a který mě sežehnou až do dna. A tenhle žár, tenhle oheň, tahle - jak to slovo nadužívám - bolest, je tím nejlepším důkazem, že jsem ještě naživu. A abych se vrátil k tomu, co jsem tu vlastně chtěl napsat - jen díky těmhle okamžikům si uvědomuju, že to všechno stojí za to. A jen díky tomu potom vím, že je kurva úplně jedno, co si kdo o čem myslí.

04.06.2007: Dva roky mám mámu v Polsku - a dva roky jsem se za ní nepodíval. Teda v Polsku; už jsem ji slyšel vyprávět dost na to, že vím, že Katowice jsou víc Slezsko než Polsko a že zrovna tam jsou pořád ještě markantní rozdíly mezi tím, která část před sto lety patřila Rusku, Prusku a Rakousku. Tož jsem tedy konečně vyrazil... Už po cestě tím poměrně luxusním vlakem jsem cítil, jak ze mě opadává většina těch sraček, kterými jsem se za poslední měsíce a roky obalil; nic člověka neočistí tak jako cesta aspoň pár set kilometrů pryč. Projížděl jsem tou ostravskou plackou plnou bříz, náletový zeleně, těžkýho průmyslu a baráků z rakousko-uherských cihel, vzpomínal, jak jsem tudy jel kdysi se Zuzkou, a doufal, že se sem jednou podívám pořádněji. Za hranicemi to nevypadalo o moc jinak - až na to, že polský koleje drncají tak nehorázně, že se ve vlaku nedá pracovat na notebooku, jinak by uletěla obrazovka. A člověk si vzpomene, že tak, jak to vypadá okolo, to vypadá i na fotkách z Osvětimi.

A pak už to šlo ráz naráz. Katowice - potenciálně krásný, ale léty komunismu zdevastovaný město, který vypadá jako Praha před patnácti nebo Brno před pěti lety. Nádherný secesní čtvrtě a la Vinohrady se tu střídají s panelákovými sídlišti a socrealistickou architekturou typu Pakulu (viz hlavně Spodek); obojí má něco na sebe, ty betonový monstra přece nejde jen tak šmahem zavrhnout, ale největší problém spočívá v tom, jak se to všechno rozpadá. Sosnovec - Rusko jak vyšitý, taky že tam už to Rusku kdysi patřilo. Vzduch plný mouru víc než kde jinde v týhle hornický oblasti (máma říkala, že její slezský studenti mají úplně odlišný pojem venkova než my: tady nejsou vesnice, tady jsou jen hornický osady a města, který postupně srostly dohromady do multimilionový aglomerace), vymlácený bytovky z 50. let s nezaměnitelnými dvojkřídlými okny a la Sídliště Hloubětín, absurdně moderní korzo jako z Košic, fantastický dělnický dvorky jako ze starých Wajdových filmů a mezi tím vším univerzita. Krakow - nádherný, i když Wawel se s faktem, že je slepencem nejrůznějších stylů, vyrovnal s daleko menší přirozeností než Pražský Hrad. Ale bylo zábavný jím procházet a zároveň se brodit školními výpravami s doprovodem. Polky - čančají se daleko víc než Češky a já jsem poslední, komu by to vadilo. Práce - po všech těch výletech do terénu jsem se vždycky sesednul u dvou laptopů a místních piv (Zywiec pochopitelně vede, i když to desetiprocentní taky nebylo špatný :-), v noční výhni líně dělal pro Vary a konečně po všech těch letech začínal nacházet rovnováhu mezi prací, zábavou a odpočinkem.

A Osvětim - na to člověka nic nepřipraví. Jedete tam s pocitem, že padesát kilometrů okolo přece nemůže ani tráva růst - a pak potkáte novostavbu sotva třicet metrů od starý Judenrampy. K Bráně smrti vede čára kolejí, který jsou dávno vytrhaný a zarostlý křovím - a vedle ní stojí parkoviště plný hypermoderních autobusů s klimatizací. Všechno je - jinak. A člověk neví, jak se má vlastně cítit, ale je si jistý tím, že si to bude pamatovat. V Birkenau jsem necítil žádnou hrůzu nebo děs; spíš melancholii a všeobjímající smutek. Ti puberťáci štěbetající všemi jazyky ze školních zájezdů všude okolo, kteří jedním uchem poslouchají výklad a druhým drby o spolužačkách, kterým začínají růst prsa, to celý paradoxně zjemňujou, snad dokonce zlidšťujou: ukazujou, že život přece jenom dokázal jít dál, když se někdo pošťuchuje i na takovým místě. Mě to neuráželo; říkal jsem si, že to je nejlepší důkaz toho, že život zvítězil nad smrtí. A sám jsem se na hlavní věži neubránil myšlenkám na Ni. Mám se snad stydět? Co je nádherně obyčejný život jinýho než každodenní radosti a trápení?

Vzal jsem to systematicky, což je v Osvětimi skoro tabu slovo. Birkenau je obrovský, a když se dostanete dozadu, je z brány maličká stavba na obzoru. Je lepší tudy chodit sám, aspoň my to tak máme. Žádný lkaní, žádný gesta, dokonce ani moc vysvětlovacích cedulí, prostě tady to máte: nic jinýho se s tím dělat nedá. A je to vlastně osvobozující. Pak jsem přešel do Auschwitzu - a tam to se mnou zamávalo mnohem hůř, i když máma doporučovala vzít to v opačným pořadí právě proto, že "dvojka" jí připadala "horší". V "jedničce" dostanete plnou masáž, od brány Arbeit Macht Frei přes jednotlivý národní expozice v těch barácích s ach tak důvěrně známou rakousko-uherskou architekturou až po tu plynovou komoru na konci. Tečka. Až uvidíte osmdesát tisíc bot, ve kterých není s německou důkladností nechaná jediná tkanička, tak nějak vám to dojde.

A teprve cestou na nádraží jsem konečně pochopil, jak je možný, že tady všude okolo - tady, v bezprostřední blízkosti - žijou lidi, rodí se děti, chodí se ráno pro chleba. Protože tak to bylo i tehdy. Tohle se prostě dělo přímo mezi tím nejobyčejnějším - jakkoliv válečným - životem, bylo to součástí tehdejší každodennosti. A to je ta největší hrůza.

25.05.2007: "Jéé, Calexico!" Teda vlastně Nebušice: každoroční oslava nadcházejícího léta, hromad jídla, hektolitrů pití (se speciálním důrazem na zelenou), volnýho tance, volný lásky, volný večerky (raněnky) a vůbec volnosti sakumprásk. Je to zvláštní paradox, ale zrovna v jednom z těch sterilních milionářských satelitních baráků probíhá něco, co rozhodně není sterilní - a milionářský jen tak aby se neřeklo. :-) A i když tam pokaždý dorazím v jiný fázi života, s jiným myšlenkovým, citovým a existenciálním naladěním, Nebušice mě vždycky srovnají. Ráno pak ulíhám spokojenej jak dosytosti podrbanej pes na ten huňatej koberec a svět je zase aspoň na chvíli v pořádku; která jiná chlastačka tohle umí? Nebušice jsou maják, karneval, chata plná konzerv na nejnáročnějším místě horský tůry a flaška rumu, když se na vodě cvaknete, v jednom. A Terezka s Jiříkem jsou kapitáni, stevardi i kotelníci toho nejrozpustilejšího parníku pod Sluncem a postarají se o vás každou minutu tý parádní jízdy od welcome drinku až po přitažení peřiny pod bradičku před usnutím. (Jenže usnutím to nikdy nekončí, protože ty dopoledne bývají snad ještě lepší než noci. A jestli ne už Michalova rozlučka nebo svatba na Mohelce, tak to byly rozhodně Nebušice, co odstartovalo ten dvojměsíční ohňostroj rozkoší, který mě na letošním přelomu jara a léta čekal. Lepší začátek jsem si nemohl přát...)

24.05.2007: Rozbil se mi mobil, poprvý v životě, ale Vodafone se o mě postaral: dostal jsem na dobu záruční opravy náhradní. A světe div se, byl plný smsek, který tam moje předchůdkyně nechala. Je to zvláštní, "poznat" někoho takhle. Ale na druhou stranu - možná tak člověka poznáte líp než tváří v tvář; než když ví, že je poznáván; než když se může řídit konvencemi a zpětnou vazbou. A řeknu vám, někdy je to nebe a dudy. Ne, nechci hned sahat k Heisenbergově principu neurčitosti, Antonionimu a psychologickým experimentům. Ale byla to zajímavá zkušenost.

23.05.2007: Den blbec - ale ukázkový. Už když jsem se probudil, byl jsem ve skluzu. Něco bylo ve vzduchu, něco bylo špatně pro všechny, nejen pro mě: například volal Chosé, jestli nejsem ve Vilečce, že si doma zapomněl klíče. Nebyl jsem; seděl jsem s Veronikou v Montmartru. Tentokrát za mě platila ona - a proto jsem smutnou skutečnost, že nemám peněženku, zjistil až v Tescu u pokladny s namarkovaným meganákupem. Mezitím se mi rozbil mobil, takže jsem nejenže nemohl zavolat pro pomoc, ale neměl jsem ani možnost ohlásit se jednomu rekluzivnímu herci, na jehož představení jsem se večer chystal, abych se mu osobně představil před dlouho odkládaným rozhovorem. Nepřestával jsem však doufat v obrat k lepšímu. Vylezl jsem před Tesco, rozhlídl se, kdo by mě tak mohl zachránit, spatřil Martina, obral ho o pár stovek, nakoupil aspoň to nejnutnější a dokonce se i slušně navečeřel. Štěstí mě neopouštělo: v divadle jsem okamžitě narazil na Petru, která mě seznámila s Martinou, která napsala herci, který souhlasil, že se se mnou po představení setká, což nakonec šlo možná hladčeji, než kdybych se mu ozval sám. Když proběhlo blízké setkání třetího druhu, poseděl jsem ještě chvíli se svými zachránkyněmi a poté se přesunul do Modřan (jako ostatně celý den načerno, tramvajenka vězela v peněžence, kterou jsem naštěstí neztratil, jen nechal doma). A teprve cestou odtamtud dostal ten den svůj zlatý hřeb: řítil jsem se domů autem, který jsem řídil teprve podruhý v životě, po asi tak šesti měsících, kdy jsem neměl volant v ruce, v žabkách, bez řidičáku a s papírama na člověka, co je dávno po smrti. Chytit mě policajti, asi bych se už jen smál, i když nejspíš ne dlouho.

19.05.2007: Už jsem zažil spoustu svateb, ale na vodní elektrárně se nekonala žádná z nich. Jenže Michal s Lindou pro to mají svoje důvody - a nikdo z hojnosti návštěvníků rozhodně nebyl proti (snad s výjimkou otce nevěsty, který nelibě nesl, když jsme mu gay tanci nad ránem demolovali ochoz nad česly). Jak už to tak bývá, uteklo to strašně rychle, ale rekonstruovat celou tu taškařici ze střípků, který člověku uvízly v hlavě (obřad v poli, bleskurychle sežraný guláš, dunící lidovky a boje o playlisty, Kristýnin výstřih, litry kofily - ano, ne kofoly, ale nepřejte si vědět, co to je...), je skoro stejně zábavný jako je bylo zažívat. Snad jen ten závan hořký nostalgie, který mě chvílemi bodal do srdce, protože na Mohelce jsem předtím byl poprvý a až doteď naposled, hm, tehdy, jsem si mohl odpustit, ale tak to holt chodí. Je to tak asi lepší.

18.05.2007: Mně černý kočky přes cestu nechoděj. Já chodím s nima.

15.05.2007: Jsem asi jediný, komu film Bestiář nepřišel zdaleka tak strašný, jak si dychtivě vyprávějí příznivkyně Tajností v intelektuálních kavárnách, ale ani tak jsem od knižní předlohy Báry Nesvadbové nečekal nic moc; už jen proto, že jsem byl poměrně důkladně obeznámen s procesem její proměny ve scénář. Ale když už jsem tu útlou knížečku dostal, chtěl jsem jí aspoň dát šanci. Dobře, ta ženská sice píše zvěrstva typu "tequilla" (i když - že by hovadský korektor? s tím bych měl taky svý zkušenosti), ale nakonec jí člověk tu pózu vampa a osoby z lepší společnosti málem sežere. Načež si uvědomí, že si vzala Karla Březinu - a iluze dámy je pryč rychleji než chmaták od čórky.

10.05.2007: Série rozhovorů Alexe Švamberka s lidmi od Iggyho po neopunkery, která vyšla knižně jako Nenech se zas oblbnout. Kapitoly o americkém hard coru a punku, navenek sice nabízí slušný výběr a rozsah, ale uvnitř vlastně jen pořád dokola opakuje ty samý ("Jak si vede dnešní scéna?") nebo vyloženě hloupý ("Proč jste si vybral punk?" - jako by si člověk hudbu svýho srdce nebo opravdovou tvorbu mohl vybrat) otázky a odpovědi na ně předkládá v příšerným překladu plným anglismů. Celý to budí dojem nadšenecko-fanouškovský cyklostylovaný publikace, a ne regulérní knihy za tři kila. Škoda.

06.05.2007: Chosé s Dančou konečně koupili svůj vytouženej domeček a já - nechci to zakřiknout, ale taky se mi v životě rýsujou hned dvě věci. Znamená to, že začínáme končit. Jedna éra vilečkářství se už teď nezadržitelně chýlí ke konci - a já si v tomhle kouzelným baráku při těch nejbanálnějších příležitostech uvědomuju a připomínám, jak je mi tu dobře. A těším se, až všechny ty historky jednou budu vyprávět vnoučatům...

06.05.2007: "Není nad to chlastat celej den v Táboře na náměstí", pravil John poté, kdy jsme se z toho blaha konečně vylízali. A má recht. Michalova rozlučka se svobodou, vedená najisto do Žižkovy metropole, dokonale splnila to, co se po takové akci chce: aby byla tak dobrá, že si z ní člověk nakonec nepamatuje než ten pocit slastnýho vytržení mimo čas a prostor, do kterýho se všechny vjemy slijou a zůstanou z nich jen náhodný izolovaný střípky. Třeba jak nás Petra v Sedmičce krmí vlastnoručně upečeným perníkem. Nebo New Order tamtéž. Obě cesty vlakem: ta tam v politým namačkaným kupé i ta noční zpátky blaženě prospaná v jarním větru. Zlatý panenkovský botičky servírky od Lva (ne Lucky). Paprikový lusk na naprosto nepravděpodobným místě hned vedle Orionu, kde je vždycky všechno přesně tak jako posledně, i když posledně bylo třeba před dvěma rokama (kdy jsem si tam pořídil krásných deset nebo kolik stehů). Lenivý fernety ve dvě odpoledne na zahrádce v Havaně. Magdu s bubnem, která si přijela pro manžílka. Ty fantastický pipiny u Dvou koček. A všude, všude lidi, který známe, který znají nás a který jednou rukou dělají ve všech těchhle podnicích a druhou vytvářejí fantastickou muziku, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Neznám město, kde bych měl tak silný pocit "doma"; snad jen Karlovy Vary, ale tam je to tím, že se tam na těch deset dní v roce přesune padesát procent lidí, co znám. A už vůbec neznám město, kde bych tenhle pocit mohl sbírat jen kolem jedinýho náměstí, na kterým se tak už roky vršej vrstvy vzpomínek - a tudíž i různých fází mýho života. Jednou je tam všechny najdu.

02.05.2007: "Jakmile ženská udělá vysokou, tak si myslí, že sežrala rádio." Odposlechnuto Danou na zahrádce na Celnici. (Dana je doktorka. Smáli jsme se, ale měl jsem se jí na to rádio stejně radši zeptat.)

26.04.2007: Čtu svoji diplomku (ano, zní to narcistně, ale měl jsem k tomu důvod) a udivuje mě, kolik věcí z ní si nepamatuju. Stejně tak to mám s některými recenzemi a dokonce s deníkem. A napadá mě, jestli to není tak, že člověk nepíše ani tak proto, aby si věci pamatoval, jako spíš proto, aby na ně zapomněl.

26.04.2007: Zapadající Slunce barví stěnu za náma na oranžovo, dřez - a že máme sakramentsky velkej dřez! - přetýká těstovinovým salátem a my se u něj přetlačujeme lžícema a slastně se ládujeme. Tohle je Vilečka. Připomíná mi to ten fantastický letní jazykový tábor, kde jsem byl mezi sedmičkou a osmičkou. Každý den před večerkou z kuchyně vyvalili kotle se zbytky jídla a hromadou příborů a my je vyčistili dočista do čista. Málokdy má člověk tak silný pocit, že někam patří, jako při společným jídle. Což mi připomíná, že musím konečně pozvat Chócu s Veronikou na ty špagety carbonara. Když si dají i ostatní vilečkáři, budou se servírovat ze dřezu.

24.04.2007: Tyhle dny mě budí vytí tak zoufalý, že by to probralo i mrtvýho, natož mně, který si teď z donucení dopřávám tak trochu spánkovou dietu (naše motto: pět hodin denně musí stačit!). A že to je hotový koncert: člověk si nemůže nepředstavovat, jak v tý úvodní, nabíhací fázi, kdy Dobík s tím kvilem ještě bojuje a zatíná zuby, ty jeho povislý psí pysky jen tak popleskávají kolem jeho mocných tesáků, zatímco potom se ta jeho morda rozevře dokořán jako propast toho nejhlubšího a nejčernějšího zmaru a k nebi vyjde ten nejsrdceryvnější žalozpěv, jakýho je bytost s nesmrtelnou duší schopná. (Ano, psi mají duši. Pokud jste někdy nějakýho měli a/nebo měli rádi, tak to víte.) Dlouho mi nebylo jasný, proč Dobík tak vyvádí a proč jsou jedny z francouzských dveří na jeden z našich balkónů (Vilečka není žádný 1+1! :-) tak hustě očumákovaný. Pak jsem se dočkal vysvětlení, že ta vlčáčice odnaproti, co mě vždycky vítá po běhání, hárá. Musel jsem se smát - ale byl to smích tak zoufalý, že by to probralo i... Ne, dělám si legraci. Ale je krásný vědět, že ty nejzákladnější věci jsou taky ty nejjednodušší. Tak nějak pro každýho.

23.04.2007: Vždycky mi missky připadaly jako ženský, i když jsem si později samozřejmě uvědomoval, že v "missí" vizáži vypadají o hezkých pár let starší než jsou. Dneska mi padl pohled na nejnovější vrh v Pátku Lidových novin - a viděl jsem jen malý holčičky. Stárnu. (A Darek Šmíd píše čím dál líp.)

21.04.2007: A zase celý bolím, ale tentokrát slastně: celou sobotu jsem nepustil lopatu (a půlitr) z ruky - leda v momentech, kdy jsem běžel s kolečkem. Brigády v Přílepech jsou ta nejlepší terapie pro pisálky, počítačový krysy, zapařený kancelářský zadky a další fajnovky jako jsem já a vy, co tohle čtete. Ale my vás na ně asi nepustíme; musíme si tohle malý zpocený blaho hlídat. Na Západě se za takový věci určitě draze platí.

20.04.2007: Dočetl Citadelu od Exupéryho. Po dvou letech, kdy jsem paralelně přelouskal spoustu dalších věcí, ale přitom pořád stál oběma nohama v týhle... flákotě. I když se můžu proti spoustě věcí, který se v ní tvrdí, bouřit, stejně patří mezi čtyři nejlepší knihy, co jsem kdy četl. Nebo možná tím spíš. A všechny jsou o lásce. Nikdo neví, čím jsem za ty dva roky prošel. A zase: možná právě proto jsem Citadelu mohl číst jen stránku po stránce, odstavec po odstavci, větu po větě, slovo po slovu. Zrnko písku po zrnku písku. A nikdy nezapomenu, jak jsem se ke kapitole CLXX propřesíval právě v ten den.

16.04.2007: Cha! Kdysi v dávnověku voitech.org jsem pateticky poznamenal něco v tom smyslu, že se dá buď žít, nebo o tom psát. Tehdy jsem to myslel v úplně jiným smyslu, ale tím spíš si teď uvědomuju, jak moc mi život od tý doby splynul s prací. Někdy to naštěstí bývá i zábava. Třeba jako když jsem minulý týden nabral rozhovory s režisérkou Pusinek Karin Babinskou a všema třema hlavníma herečkama a pak už se jen pěkně na Sluníčku u cateringu kochal podívanou, jak v holešovickým přístavu tyhle čtyři krasavice plus tři další (fotografka Gábina Fárová, její asistentka a maskérka) brilantně zvládají focení mezi zrezlými loděmi a "nenápadně" kolemchodícím kolbenům s pivníma pupkama v okolomazovaných modrácích z toho můžou vypadnout oči z důlků. (Jasně, že jsme si je vyfotili; ty kolbeny, a vlastně i ty oči.) Taky druh jara - a skoro stejně šílený nápad jako tehdy nahnat půl divadla Sklep před oponu Národního divadla, ale nakonec dopadl ještě líp. Nebo když jsem den předtím v Akropoli dělal rozhovor se všema třema holkama z Gaia Mesiah k jejich albu Alpha Female a měl co dělat, aby mě ta palba neodfoukla. Nebo když jsem prakticky ze dne na den zmizel na junket do Londýna, kam přiletěl dělat promo k nový desce (mimochodem skvělý, a to je co říct) Eat Me, Drink Me Marilyn Manson a já si na popovídání s ním do ztichlýho, temnýho a studenýho hotelovýho pokoje odskočil od házení frisbee s Aničkou, Justinem a dalšíma tam naproti v rozžhaveným Hyde Parku plným štěbetající omladiny. (O tý anglický megasnídani v King's Cross ani nemluvím.) Ne, život to zrovna není. Ale aspoň nemám čas o tom přemýšlet.

14.04.2007: Loni v létě, když jsem psal diplomku, to byla Natascha Kampusch, teď, když padám na hubu prozměnu pro samý rozhovory, je to Krystal Hart. Těhotná dvaadvacetiletá ženská, kterou někdo zastřelil na schodech před vlastním domem. Kvůli parkování. Tohle je... Nemůžu kvůli tomu spát.

11.04.2007: To je panečku počin - že to někoho nenapadlo dřív! Oslovit ne pár, nýbrž celou pestrou hromadu známých a zajímavých lidí a ukecat je, aby si psali blog: takhle se zvedá návštěvnost! Nedávná proměna ksichtu Aktuálně.cz mi pod fousy moc nešla, ale tohle je rána do černého. Irenku samozřejmě okamžitě strkám do sekce Odkazy, ale RSS čtečku krmím i spoustou dalších lidí. Ostatně vyberte si sami; ten výběr je skutečně úctyhodný. (Už jenom proto, že dokáže dostat dohromady i Pavlíčka s Kocábem.) Teď zbývá jen doufat, aby se nenaplnil jeden z bloggerských axiomů - totiž že drtivá většina lidí, co tohle zkusí, odpadne už po několika málo zápiscích.

26.03.2007: Viděl jsem rudý číslice digitálních hodin vypálený do červánků podvečerního nebe. Ve filmu by mě tenhle moment zabil: našel bych v něm symboliku, omráčila by mě jeho čistá krása, toužil bych ho sám zažít a zastavit se při něm na zlomek věčnosti v čase. Teď jsem ho málem přejel a nechal nepovšimnutý. Podobný uvědomění jsem zažil včera. Jakási důchodkyně se při procházce zastavila u naší beachvolejbalový exhibice a chvíli nás pozorovala z lavičky. Člověk (nebo člověk; já; vy ne?) občas teskní po tom, co mohl a co nemůže, protože on, svět i všichni okolo už jsou jinde. Ale i já jednou nebudu moct hrát volejbal - a dojde mi teď, že pak možná budu koukat na nějaký zpovykance jako tahle babička a tiše vzpomínat/závidět? Tentokrát mi to naštěstí došlo: nastal okamžik uvědomění, prožití tady a teď, na který si jednou vzpomenu. Píšu si do diáře: nezapomínat žít. Zrovna teď to jde nějak ztuha. Ale není právě tohle věc vlastního rozhodnutí?

25.03.2007: Že přichází jaro poznám taky podle toho, že se v neděli po poledni ocitnu v plavkách a bos na veřejným beachvolejbalovým kurtu v Bráníku a rozpoutám tam s pár dalšíma exhibicionistama exhibici pro důchodce, milence, bruslaře, pejskaře, maminy s dětma, Danielu, Johna, Lukáška a všechny, kdo se tam v tu chvíli můžou ocitnout. Skóre není důležitý (dostali na prdel! :-), vyhrál dobrej bíč. A přestože cestu do Vltavy zatarasily zrovna ve chvíli, kdy jsem se do ní šoural provést každoroční rituální odstartování jara, právě nějaký maminy s dětma, vidouc mě mi bleskově uvolnily cestu (vidět se po takovým mači, taky bych radši utekl). Voda byla tak super, že jsem do ní skočil rovnou dvakrát a ani mi to nevyrazilo dech jako jindy. V tak krásným slunečným dni nemohlo následovat nic jinýho než první jarní zahrádka, byť v hospodě nazvaný poněkud nepřípadně Jizera. "Tak kolik teda bude těch piv?", houkla solidně stavěná pípařka přímo od zdroje na jakýhosi Rusa, kterej se na ni zadíval a povídá: "Ty seš ale pěkná holka!" "Nežer ty vajgly!", poradil John půltřetiletýmu Lukáškovi a pípařka vděčná za náš apetýt dávala pozor, aby nepadal do jedný z atraktivních kaluží víc než bylo nezbytně nutný (Lukášek, ne apetýt, tam to naopak padalo ostošest). A pak večer s Chócou a otcem, cesta Pustatinou, kudy jsem šel už tolikrát a myslel při tom na tolik různých věcí, že každá další cesta tamtudy je jako další rýha v hrnčířský hlíně, a noc elektrokomunikace s lidma, který mám rád, filmy, který pro mě znamenají vidět svět znovu a znovu jinak, a muzika, bez který nemůžu žít. "Život je někdy dobrej, ale občas pro to musíte něco udělat," říká Bukáč. Já pro to dneska nehnul ani prstem. Někdy stačí jen být tím, kým člověk je.

24.03.2007: Že přichází jaro poznám podle toho, že se začínám vracet domů se svítáním. Sice už je na mě těch akcí poslední dobou trochu moc, ale tuhle včerejší jsem si odpustit fakt nemohl: nejen že jsou pro mě Danieliny a Leniččiny narozeniny každoroční bránou do jara, ale tentokrát se navíc konaly nostalgicky u Vojáka, kde jsem kdysi několik let trávil přinejmenším každý čtvrtek. A byl to zvláštní návrat. Jak jsme se shodli s ostatními pamětníky, čekali jsme nějaký příval vzpomínek, zvláštní rozechvění, flashbacky jako ve špatným filmu - ale místo toho to na nás působilo, jako bychom tam naposled byli/pili před týdnem. Chtěl jsem si užívat už tu cestu do tramvaje, ale místo toho jsem se každých pět kroků přistihl, že jdu úplně automaticky ponořený do naprosto všedních myšlenek. Ono taky těžko fungovat jinak, když v tom pajzlu všechno vypadá úplně stejně jako vždycky, snad kromě toho kaktusu a pípařek; i ten nápis HNF na záchodech zůstal. Změnila se jen jedna podstatná věc: kdysi nás spolehlivě vyhodili před půlnocí, což nám vadívalo, ale vlastně jsme za to ráno bývali rádi. Zato tentokrát... :-)

20.03.2007: Skici Franka Gehryho jsem viděl několikrát zatraceně důkladně, takže jsem si mohl absenci na premiéře dovolit. Zato večírek v Tančícím domě, kde jsem v životě nebyl, ani náhodou. Přicházela půlnoc, stáli jsme na terase nad Prahou zahalenou v mlze tak hustý, že by se dala krájet (nebo jak se to říkávalo :-), padaly na nás sněhový vločky zvíci pětikorun, blížil se první jarní den a všechno dávalo smysl. Dokonce i ten barák, který se mi narozdíl od většiny Gehryho staveb vždycky spíš líbil, což bylo nicméně způsobený spíš tím, že mi ho postavili přímo před očima ještě dřív, než jsem trochu pobral rozum (pobral?), pročež jsem ho bral jako stejně samozřejmou součást Prahy jako třeba Obecní dům. Smysl dávalo dokonce i to, proč jsme tam byli právě my a právě teď.

13.03.2007: Stáli jsme nad tou hromadou jehněčích obratlů a orvávali z nich holýma rukama fláky masa. "Hele, mícha!" zajásala Lucie a hodila přes rameno cosi bílýho Elišce. Roztrhnul jsem další dva obratle a ocákla mě mastnota. Hádejte, co jsme potom asi tak měli k večeři a kolik jsme toho snědli, respektive jak monumentální výslužku jsem dostal... Tučňákova strana zase obstarala tu fantastickou slivovici, gigantický moravský koláče, jejichž pravý jméno jsem blahem zapomněl, a soundtrack v podobě muziky z Donnieho Darka, Spiritualized a tý věci, co hrála včera na Sedmičce a zněla jako Joy Division. Řekl bych, že to byl ráj, kdybych něco podobně rajskýho nezažíval poslední dobou až nepřístojně často. Po sérii králík - palačinky s čímkoliv od kuřecího po špenát se třema druhama sýrů - fantastický řízky s ještě fantastičtějším bramborovým salátem - kančí guláš - a těchhle jehněčích hodech mě čekají ještě sýrovo-masově-vínový hody u Chócy s Veronikou a snad i to kuře s nádivkou... Čím jsem si tohle zasloužil? A koho to vlastně zajímá? :-)

10.03.2007: "A dostali jste je? To je KRÁÁÁSNÝ!!!" S celým autobusem jsme napůl pobaveně, napůl napjatě poslouchali mobilní tokání jakýhosi Homolky. Na druhým konci "drátu" byli podle všeho policajti, kterým Homolka prásknul nějaký kluky, co demolovali lavičku. "Dneska?" zachmuřil se potom a po chvíli navrhnul: "Tak helejte se, vy tam máte plno aut, co kdybyste pro mě přijeli? Co?" Život je tam venku.

09.03.2007: Nebylo to tak plánovaný, ale ten timing vyšel dokonale. Zažil jsem další soumrak na dálnici sakumprásk včetně zácpy (na bouračkách je něco děsně epickýho), způsobně si koupil lupen na šalinu a za pár minut už zvonil u Madlesky. Nafasoval jsem kančí guláš s jatýrkama, domácíma knedlíkama, šedesátiprocentní domácí slivovicou a chlazenýma Starobrnama a byl jsem v nebi. Fajn večer zakončilo bizarní kombo TV pořadů (zabijačka/gayové v módním průmyslu; možná je to v bedně běžný, nevím, nekoukám na ni). Druhý den jsem si při práci u dvou notebooků připadal chvíli jako virtuóz, chvíli jako schizofrenik, ale dalo se. A pak courání po Petrově, Špilasu a bazilice minor na Mendláku, utrhjícnová palačinka se špenátem a überčesnekovou pomazánkou a večeře, která by místo nás dvou nasytila celý regiment. Uf. Pořád mluvím o tom, co jsem v Brně přibral, ale ještě důležitější je, co jsem tam nechal. A cesta zpátky prosluněnou předjarní Vysočinou to jen podtrhla. Jo, kamarádi...

06.03.2007: 'I know it's over / And it never really began / But in my heart it was so real.' Aspoň že s Morrisseym člověk není nikdy sám.

06.02.2007: Karmickou tezi 'buď na lidi hodný, oni budou hodný na tebe' zastávám dlouhodobě, ale dneska muselo být něco ve vzduchu, protože fungovala pětinásobně. Vypravil jsem se totiž na typickou "pohádka o slepičce a kohoutkovi" cestu po českým zdravotnictví obrněn trpělivostí, že nic nebude fungovat, všude bude zavřeno a ničeho se nakonec nedočkám - abych nakonec půl dne potkával samý superochotný lidi, který jako by se rozhodli nepříliš fungujícímu systému dokázat, že vlastně funguje, když se chce. A tak jsem si udělal tuberkulinový test, i když v celý republice nejsou protilátky. Mám test na syfilis, i když jsem přišel na to, že ho vlastně mám mít, dávno ex post (tedy po zavíračce, ne po nezvratný kontaminaci :-). Mohl jsem si nalajnovat titry a očkování tak hustě, že by mezi nima nepropadnul ani desetník. A kromě toho jsem se jen tak mimochodem dozvěděl takových nových slov (kalmetizace! titr! sputum!), nemocních detailů (zarděnky jsou hustý pro holky, příušnice pro kluky!) a dalších informací (...), že bych si za dnešek klidně mohl zaškrtnout políčko "vzdělání" v Modrým životě, kdyby tam nějaký bylo. A co víc - všechny ty doktorky a sestřičky mi teď držej palce, aby mi to vyšlo. A já to cítím v zádech. A budu hodnej zase dál.

04.02.2007: Scénka v metru. Kluk s mobilem v ruce dotírá na hezkou holku, která se usmívá, ale je v defenzívě. Nastupuje do vagónu a začíná ze dveří, kde stojím, diktovat číslo klukovi, kterej zůstává venku. "Six... O... Three..." Dveře se zavírají, metro se rozjíždí, kluk běží po perónu jako v Obsluhoval jsem anglického krále. Vjedeme do tunelu, holka se na mě podívá, dá se do rozpačitýho smíchu a já se přidám.

23.01.2007: Jsem moc rád, že se Tučňák konečně usadil, nota bene u tak výtečných dam jako je Lucie s Eliškou. A jsem ještě radši, že mě teď zvou na večeře. Ne že by to marocký jídlo nebylo super a ne že bychom si skvěle nepopovídali, ale můj hlavní dojem z toho krásnýho večera ležel jinde. Seděl jsem s úplně normálníma lidma, který spolu vedou úplně normální život v úplně normálním bytě - tak proč jenom jsem se tam cítil tak cize a... nepatřičně?

22.01.2007: Postával jsem kolem ohně s lidma, který jsem v životě neviděl, přecpanej sobím gulášem, kterej jsem v životě nejedl, v domorodým stanu čtyři sta kilometrů za polárním kruhem v Norsku, kde jsem v životě nebyl - a měl jsem deja vu. Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že mi prostě bylo krásně - a to už se mi v životě párkrát stalo. Jinak byl ale filmový festival v Tromso přehlídkou věcí, který jsem dělal poprvý. Nikdy jsem na žádný podobný akci nezažil takovou péči, tak rodinnou atmosféru, tolik lidskýho tepla. Hned po příjezdu jsem se seznámil se samotnou ředitelkou Marthou, který jsem vezl od její kamarádky Evy domácí džemy - a asi tak první, co mi řekla, byla dobře míněná rada, ať Norům nekupuju rundy, protože na to nejsou zvyklí, nic nevydržej a rozhodně mi ji neoplatěj. Ano, Martha přesně ví, odkud kdo přichází, a evidentně si nehraje na "filmy především"... Druhý den jsem řídil psí spřežení po pláních za městem a sáňkoval s věhlasnými filmovými kritiky a programátory filmových festivalů s věkovým průměrem vysoko přes třicet, což byl definitivní ice-breaker: i do tý doby poněkud kožený tváře po pár sešupech rázem omládly na osmiletý děti, dílo dokonalo pár piv z nejseverněji položenýho pivovaru na světě (v Tromso je vůbec všechno nejsevernější) a následný seminář v týpí proběhl v dokonalý pohodě. Večer co jinýho než večeře - a co jinýho než sobí panenka. Domů jsem se vracel městem, který pařilo ostošest, opilý prsatý blonďatý vikingský i šikmooký tmavý laponský Norky táhly naštorc ulicema z jednoho baru do druhýho, na všechno dohlížela socha Amundsena a ta hora tam přes průliv, ze mně opadával jeden předsudek o trudným životě na dalekým severu za druhým a byl jsem ten den už podruhý šťastnej. Druhý den jsem se pokusil stihnout aspoň pár filmů - a ani jednou jsem nesáhl vedle. A pak mě moje fantastická průvodkyně Kristine pozvala k sobě domů, což rozhodně daleko překračovalo její povinnosti. Právě v ten den poprvý po polární zimě vycházelo Slunce nad obzor a něco takovýho se přece musí oslavit - v tomhle případě speciálnám domácím pečivem, jehož jméno mi překládali jako "sunbuns". Přecpal jsem se jím, seznámil se s Kristininou báječnou rodinou, dostal panáka tamního špiritusu jménem Akvavit a všema pórama nasával atmosféru domova, umocněnou těhotnou Trudi. Pak jsem si střihnul další film a pokračoval v krasojízdě na staff party, kde jsem se nad tou extází kamarádství, vstřícnosti, neoficiality a "všichni se máme rádi" atmosféry už ani nepodivoval a neváhal tam zůstat až do odletu letadla; spát se dá po cestě. Tohle bombardování srdečností ve mně bude doznívat ještě dlouho - a snad ho dokážu předat aspoň kousek dál. Martho, Kristine, Elisabeth, Nino, Anno, Olo, Najwane - díky! (Jo a ještě něco. V partyhousu, který zvenčí vypadal jako obyčejná stodola, byli všude vylepený muminci. Ňuf!)

01.01.2007: A je to zase za mnou. Vánoce? Poprvý bez Obludy, ale zato s Aničkou a Justinem, takže se celej večer mluvilo englicky, díky čemuž se rodiče nemohli pohádat, ani kdyby chtěli. Dárky? Asi jsem byl HODNĚ hodnej, protože takovou smršť pod stromečkem už jsem hodně dlouho neviděl. (Na druhou stranu - loni jsem byl taky hodnej, jako ostatně pořád :-), a dostal jsem prd, takže to je asi spravedlivý.) Na dojezd u Johna s Danielou jsem skoro nedojel, jak bylo hnusně vidět, ale Ema s Lůcou jsem tam nakonec dovezl stejně bezpečně, jako nás pak zase rozvezl zpátky xFanta. Mezitím - to jest mezi fernetem, portským, vínem, dalším vínem, vánočním cukrovím, Danieliným fenomenálním bramborovým salátem a dalšíma věcma - přišel definitivní vánoční moment, když jsme s Johnem stáli na balkóně každej na jedný pantofli, pili jako duhy a vedli hlubokomyslný řeči nad Danielem Landou a fórem na Silver Rocket. Cesty Páně jsou opravdu nevyzpytatelné, ale stojej za to. A potom Silvestr! Nestihnul jsem sice zastávku ve Svatoňovicích, což mě mrzí, ale akce na Božence byla stejně dobrá jako loni. Hromadná antimastňácká cesta mašinkou, při který byl člověk na kaši už v jedenáct dopoledne, drobná střízlivěcí procházka, šlofíček a full-on trénink na zítra - tolik první den. Ráno (dobře, odpoledne) jsem si zobnul růžofku, což dělám maximálně dvakrát za rok, a hurá na výlet; jasně, že začalo lít, sotva jsme vylezli, a jasně, že hospoda, kam jsme chtěli dojít, byla zavřená (teda všechny tři), ale i tak to bylo super. A pak masakr, co si budeme povídat; v jednu chvíli jsem myslel, že pod tím hamburger hillem vypustím duši, ale nějak jsem z toho vyvázl. Žádný chill out s Australanama nás letos nečekal a zabalili jsme to vlastně dost brzo (i když trochu natěsno - moc místa na spaní už fakt nezbejvalo), ale asi to bylo jen dobře; ráno bylo i tak krutý. A pak krásná cesta domů, kdy se člověk po pár panácích kamarádí s celým vlakem (fakt to nebyly sestry?!), a stejně tak dobrá afterparty na Starý poště u nádraží, kam nakonec dorazila i Obluda s Kevinem a předali jsme si konečně vánoční dárky. A teď je jedna ráno, já jsem zase ve Vilečce, tam dole už kupodivu vypnuli svý technoběsnění, popíjím stříček, moje nový low boot cut kovbojský džíny mi sednou jako ulitý, Stereophonics se můžou strhat, i když je na týhle desce pohání hlavně zlomený srdce, a... Já nevím, asi to říkám až moc často, ale - všechno je jak má být. A co lepšího člověk může cejtit na Novej rok. Amen.