voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

Něco o filmu (2007)

Pokud chcete vědět, jestli a kdy který nový film půjde/šel do našich kin, podívejte se na Plán premiér na stránkách Unie filmových distributorů.

28.08.2007: Poslední představení (The Last Picture Show, 1971; režie Peter Bogdanovich): tolik smutku najednou, ne toho ostrýho, co člověkem projíždí jako nůž, ale toho táhlýho, co leží jako kámen na prsou a nikdy z nich úplně nespadne... A ta mrcha Jacy - kdybych přesně takovou neznal - ne neznal, nepotkal - nikdy neuvěřím, že někdo se může chovat takhle a přitom nikdy nepochopit - ne pochopit, aspoň nazřít - že je vlastně jen ubohý malý zvířátko. A ten moment, kdy její zaopatřená nešťastná máma fňuká nad zkaženým životem - a pak si utře nos kapesníkem v ruce plný cinkajících náramků. A ten vítr, ten vítr v prázdných ulicích. Jak mi tohle drama o dospívání lidí a umírání epoch zezačátku přišlo až příliš (byť záměrně) klasicistní, nakonec se mi pod kůži dostalo: právě proto, že ten okázalý styl na něm není cílem, ale jen prostředkem.

20.08.2007: 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 saptamini si 2 zile, 2007; režie Cristian Mungiu): jo, vyhrálo to nade mnou. Body šly nahoru za přesvědčivý (i když okatý) evokování reálií. Dolů za nekonečnou natahovanost. Nahoru za herce. Dolů za a la these přístup (posere se co může). Nahoru za finále (který a la these nebylo), stylovou čistotu, integritu a udržení stejný laťky a pochmurný nálady od začátku do konce. Takže nakonec si mě to rumunský retro-potratový drama získalo - přestože je na úplně stejný brdo jako filmy bratří Dardennů (snad až na kameru) a přestože v Cannes poslední roky dostávají Zlatou palmu jen filmy na sociální téma. Jen ať se mladý něco dozvěděj... :-)

20.08.2007: Bourneovo ultimátum (The Bourne Ultimatum, 2007; režie Paul Greengrass): nuda. Nuda, jejímž nejintenzivnějším prvkem bylo zklamání protahující se jako koňský ksicht. Může mi někdo vysvětlit, co na tom Greengrassovi všichni mají? Jo, jeho filmy mají fajn střih, ale to je v podstatě nutnost, protože bez něj by ta smršť snímků z ruční kamery byla nekoukatelná už úplně. A poslední Bourneova eskapáda? Jak jsem se do tý trilogie vlastně nakonec dostal a na její závěr se upřímně těšil (kór po všech těch nadšených ohlasech!), dostal jsem nakonec jen jednu dlouhou, zmatenou, ale zároveň předvídatelnou, placatou (zlý, zlý padouch, hodná, hodná klaďaska, drsný, drsný hrdina, aneb přísný taťka, měkká máma a zlobivý puberťák), nechtěně komickou (pokud zvládnete trasu Turín, Paříž, Londýn, Madrid, Tanger a New York stejně rychle a intenzivně jako Bourne, jste buď superman, nebo vám musejí zatraceně smrdět trenky: převlíká se ten člověk vůbec někdy? kdy a kde spí?), třeskutě vážně se beroucí a přitom neodpustitelně naivní honičku s dvěma třema dobrými momenty. Jo, do dizertačky se mi to hodí. Ale to Texaský masakr motorovou pilou: Počátek taky.

18.08.2007: Interview (Interview, 2007; režie Steve Buscemi): zpočátku skvělý, pak propad a po závěrečných titulcích hodně přemýšlení. Dlouho si se mnou žádný film, respektive režisér, respektive scénář takhle nepohrál. A nevím, jak moc se tahle americká předělávka držela holandskýho originálu, který v roce 2003 natočil Theo van Gogh, a je to ode mě dost troufalý, ale skoro jsem měl pocit, že začínám chápat, proč měl tak kontroverzní pověst (režisér; ano, ten, co na něj byl nakonec spáchaný atentát). Celý ten film je konverzačka dvou lidí prakticky v reálném čase a většinou v jediné místnosti. On je politický novinář, ona herecká hvězdička ze seriálů a béčkových bijáků, kteří spolu řízením osudu mají udělat rozhovor, i když z toho ani jeden z nich není nadšený. Výsledkem je osmdesátiminutové střídání přesilovek, při kterém se postoje a poměry sil střídají rychleji než počasí na horách. A kontroverze? Zatímco oba herci - Sienna Miller (já říkal, že z tý holky něco bude! :-) a Steve Buscemi jsou skvělí od začátku do konce, scénář mě občas nutil obracet oči v sloup a pak zase mínění opravovat; a když bylo po všem, nevěděl jsem, co si o tom všem mám myslet. Zároveň jsem si ale celou dobu uvědomoval, že přesně tohle byl záměr. Člověk prostě nemůže nepřemýšlet, kdo z těch dvou je větší hajzl, proč, a od kterýho místa přesně. A nikdo mu nepomůže. A pracuje vám to v hlavě. A já miluju, když film pracuje - ne tím způsobem, že ve vás doznívá určitý pocit, ale v tom smyslu, že ještě dlouho ex post přicházíte na další věci a druhý plány a může se vám dramaticky měnit celkový názor. A proto se teď, s odstupem noci, kloním k názoru, že ten film je mnohem lepší, než jsem si myslel bezprostředně po jeho skončení. Častěji to mívám naopak.

14.08.2007: Planeta Teror (Grindhouse: Planet Terror, 2007; režie Robert Rodrguez): DALEKO lepší než Tarantinovo Auto zabiják. A lepší než velká většina filmů, co u nás šly tenhle rok do kina. Tam, kde Tarantino nabízí jen spoustu rádobysofistikovaných keců, Rodriguez rozpoutává nefalšovaný peklo a nenechá ho ani na chvilku vychladnout (s jedinou výjimkou, kdy Tarantino - kdo jiný - začne vést kecy o Avě Gardner). Tohle je overkill trashe, který se ten žánr na rozdíl od Auta zabiják nesnaží nějak "postmoderně" znásilňovat, ale vzdává mu jednu velkou pocákanou poctu s pořádným gustem a spoustou vtipů (NE hlášek!), což se s touhle polohou kupodivu vůbec netluče. Chicks with guns, velký zpocený podmračený chlapi, spoře oděný kočky na silný motorce, obrovský exploze, hromada krve, střev a mozků, nenápadný pocty Romerovi a Carpenterovi, prostě jedna velká zombie apokalypsa - od chlápka, který na ní navíc odvedl polovinu profesí. A s láskou. Je to poznat.

13.08.2007: Gympl (2007; režie Tomáš Vorel): je skoro neuvěřitelný, že někdo, komu je padesát, dokáže tak svěže, vtipně a přitom ne nerealisticky zachytit atmosféru dnešního gymplu a projevy jeho frekventantů. První polovinu jsem se řezal smíchy jako blázen, druhou mi zase nebezpečně často běhal mráz po zádech - a vůbec mi nepřišlo, že by se ty dvě polohy tloukly. Je to autentický a přitom vyprávěný s nadhledem, je to legrační a přitom hořký, je to... prostě moc dobrý. Obvyklý herecký obsazení (sklepáci a spol.) je fajn jako vždycky a představitelé gymnazistů přebíjejí jistou topornost autenticitou, ale ze všeho nejvíc mě v tomhle ohledu překvapil suverénní Jiří "umím-taky-být-hajzlík-s-xichtem-Robbieho-Williamse" Mádl, od kterýho nadále čekám velký věci.

10.08.2007: Skandál (The Hoax, 2006; režie Lasse Hallström): jak jsem kdysi vtipkoval v Reflektoru, Lasse se vrací. Po sérii hvězdně obsazených kýčů (Žít po svém, Čokoláda...) natočil nejdřív vtipnýho, svižnýho a žánrově čistýho Casanovu a teď, hm, tohle vtipný, svižný a žánrově čistý drama podle skutečných událostí. Richard Gere hraje (skvěle!) neúspěšnýho spisovatele Clifforda Irvinga, který si v roce 1971 vymyslí, že napíše fingovanou autobiografii Howarda Hughese - miliardáře, někdejšího holywoodskýho mogula, průmyslníka a hlavně člověka, co tehdejší Ameriku fascinoval tím víc, čím míň věděla o jeho podivínským životě v absolutním ústraní. (Víc ohledně jeho podivínství viz Scorseseho Letec). Irvingovi v tomhle čím dál ožehavějším tanci mezi vejci dělá partnera jeho rešeršér Dick Susskind, hraný (neméně skvěle!) Alfredem Molinou. Nejzábavnější momenty přicházejí, když tihle dva pošuci rozehrají sérii fantastických vabanků s prestižním vydavatelstvím. Nejvíc mrazí ve chvílích, kdy se Irving ukazuje jako patologický lhář, který nedokáže mluvit pravdu v práci, ve vztazích ani v rodině a který se ve svých fantasmagoriích nakonec utopí sám. A "nejpřesahovější" je Skandál v okamžicích, kdy všechno tohle lhaní obrací vůči prezidentu Nixonovi, který v tom příběhu hraje taky svoji roli. To budou odstavečky v dizertačce! :-)

07.08.2007: Hairspray (Hairspray, 2007; režie Adam Shankman): v roce 1988 to byl film kýčomilnýho megapošuka Johna Waterse, v roce 2002 muzikál - ale to nejspíš ani nepotřebujete vědět. Hairspray je prostě skoro dvouhodinová jízda plná ultraamerickýho kýče, duhových barev, zářivých úsměvů, nenapadnutelný choreografie a hlavně nezastavitelný muziky ve stylu začátku 60. let (pre-rock'n'roll, "pomádový" rock'n'roll a raný R&B), která z plátna duní celý desítky minut v kuse. Jo, a taky je tu (po dlouhý době parádní) John Travolta v roli tlustý ženský (a že zaskakovat za Divineho z originálu musí být zatraceně těžká práce!). Celý se to točí kolem jedný televizní taneční soutěže, rasový segregace, tolerance a sebepřijetí - ale to vlastně taky nepotřebujete vědět. Stačí, když vás ujistím, že si minimálně celou druhou hodinu nepřestanete podupávat nohou a budete se s idiotsky blaženým úsměvem držet sedačky, abyste nevyskočili a nezačali taky trsat.

07.08.2007: Medvídek (2007; režie Jan Hřebejk): 'Burn down the disco / Hang the blessed DJ / Because the music that they constantly play / It says nothing to me about my life', zpívali The Smiths. Ne že bych měl tendenci Hřebejka a Jarchovského někam za něco věšet, ale faktem je, že k jejich... produkci mám asi podobný vztah, jako by to byly filmy ze života octomilek. Jejich postavám nerozumím, nikoho skutečnýho mi nepřipomínají, nechtěl bych s nimi ani jet tramvají, natož zajít na pivo, jsou mi naprosto vzdálený, cizí a ukradený. Prostě nezájem; a jestli mě přece jenom něco irituje, pak je to fakt, že kdykoliv Hřebejk s Jarchovským zkusí říznout do živýho, okamžitě to změkčí nějakým vtipem, což mají společný se Svěrákem i s Ondříčkem a v mých očích se tím (tihle všichni) shazujou. (Pro pořádek - Medvídek je konverzačka ze současnosti, ve který asi tak půl tuctu postav hraných obvyklýma podezřelýma rozebírá věci jako manželství, rodičovství a nevěra.)

04.08.2007: Faunův labyrint (El Laberinto del Fauno, 2006; režie Guillermo del Toro): ne, ne, ne, ne a ne. Těšil jsem se na ten film. Četl jsem všechny ty nadšený reakce (Metacritic 98/100?!). Vzdával jsem hold odvážný distribučce Aerofilms, že to koupila. A pak jsem to viděl - a nudil jsem se od začátku do konce. Protože když něco novýho vyvolává nadšení u všech, bývá to většinou něco těsně po prověření, ozkoušení, zavedení; něco, co ještě smrdí uměním, ale už je to mainstream. A Faunův labyrint je Krajina přílivu ne snad pro diváky Novy, ale pro diváky ČT1 určitě. Jo, je fajn zkusit spojit krutou historku z dozvuků španělský občanský války s pohádkovýma fantaziema jedenáctiletý holky. Ale k čemu pak jsou všechny ty okázalý polety kamerou, když se jimi zapleveluje i úplně obyčejný rozhovor. K čemu všechna ta bombastická hudba, když svojí doslovností dubluje obraz (poprava doktora = tklivý piánko, smrt při porodu = smyčce, podezření = dramatický cello). K čemu vůbec ta narativní kombinace, když se ty dvě roviny vůbec neprotnou. A k čemu všechna ta (samoúčelná) brutalita a rádobyděsivost, když je Faunův labyrint nakonec krotký jako odpolední pohádka v televizi. Mám snad něco cítit jen proto, že frankistický kapitán - mimochodem jediná rozumně jednající postava v celým filmu - neváhá nechat zabít malou holku? Faunův labyrint vypadá, jako by ho natočil Otakar Vávra se Švankmajerem na sedativech, když mohl být jako od Kena Loache s Gilliamem. A asi i proto má ty tři Oscary a extatický recenze.

02.08.2007: Jo, je smutný, že Bergman a Antonioni umřeli - i když při jejich věku a reputaci už asi nic lepšího udělat nemohli. Ale jestli je na tom něco veselýho, potom ten "byl jsem při tom" textík Václava Klause, který vyšel v Lidovkách (mirror na ofico stránkách bez komentářů). Ponechám stranou přihřívání polívčičky a další očekávatelnosti; jen mě pobavil ten detail se sháněním "světlemodré kostičkované košile", který líp než co jiného dokazuje, že Klause Zvětšenina nechala nepoznamenaného jako novorozeně. Budiž mu přáno. A já abych se skoro těšil, až umře Vávra.

02.08.2007: Irina Palm (Irina Palm, 2007; režie Sam Garbarski): rodinná podívaná s honěním pér v bordelu v hlavní roli. Klasicky vystavěné, cudně vyprávěné, emocionálně tak akorát náročné, skvěle zahrané: fakt, mít dvanáctiletý děti, tak je na to rád vezmu. Coby Irina vynikající Marianne Faithfull, kterou jsem vždycky bral jen jako groupie, co si zkusila zazpívat, ale teď jsem na ni rozhodně změnil názor. Tolik grácie pohromadě se hned tak nevidí. (A povinně bych to promítal na maloměstech po mši a po nedělní škole, pokud u nás něco takovýho vůbec je.)

02.08.2007: Ratatouille (Ratatouille, 2007; režie Brad Bird): ale jo. Jak mě současný animáky neberou, tahle historka o kulinářský kryse v kuchyni prestižní pařížský restaurace mě docela bavila - nejvíc díky tomu, že děj a hlavně konec nejsou v duchu těch dětinsky předvídatelných blbostí typu Divoké vlny, Příběh žraloka, Madagascar, Doba ledová, Roboti - hm, vlastně skoro všech současných animáků. Není to taková jízda jako Úžasňákovi, ale zase to má na rozdíl od nich duši.

01.08.2007: Mr. Brooks (Mr. Brooks, 2007; režie Bruce A. Evans): jak jsem psal jinde, všechnu tu zmatenost dějových motivů jde smést pod koberec tvrzením, že jde o sitcom ze života sériovýho vraha. A pak je ten film vlastně docela zábavný. Hlavní překvapení? Kevin Costner hraje - a vůbec ne špatně!

31.07.2007: Divoké vlny (Surf's Up, 2007; režie Chris Buck a Ash Brannon): běžte už s těma animákama o loserovi, co jde za svým snem a vyhraje, do prdele! Vážně. Jeden z nejhorších filmů tohohle roku. A jedno z největších zklamání.

29.07.2007: Rozhovory s mým zahradníkem (Dialogue avec mon jardinier, 2007; režie Jean Becker): kýč. Kdyby to bylo zůstalo jen v rovině plků mezi študovaným malířem v krizi středního věku a jeho dávnýho spolužáka, zahradníka, ajznboňáka, člověka typu "sůl země", plesal bych. Ale jakmile u takhle "prosluněných" bijáků dojde na rakovinu, instantní prozření a životní posuny, startuju auto a jedu přejíždět toulavý kočky. A po závěru v podobě manifestu, že obývákový kýče jsou to jediný správný umění, bych snad začal přejíždět i lidi. Nejradši ty, který se takovýmahle filmama nechávají dojímat. Nechápejte mě špatně, oba ústřední herci (Daniel Auteuil a Jean-Pierre Darroussin) jsou fantastický jako vždycky a hlavně díky nim se ten film dá přežít. Ale proč se proboha museli podřizovat tak patetickýmu scénáři? Občas je dobrý pověsit někoho na ráhno jen tak pro výstrahu.

28.07.2007: Dlouho jsem si myslel, že lidi je možný klasifikovat (mimo jiný) podle toho, jaký mají vkus na filmy. Co víc, předpokládal jsem, že když někdo má rád určitý typ filmů/filmových situací/hrdinů, vyhledává něco podobnýho i v životě - nebo je aspoň schopen podobný situace/chování v realitě vnímat a číst a reagovat na ně koherentně se svým filmovým vkusem. Teď vím, že to je blbost, a to ze dvou blízkých si důvodů. Zaprvý - narozdíl ode mě, tolik zatíženýho tím, co "je skutečný", lidi dokážou film od skutečnosti odlišovat jaksi líp. :-) Zadruhý, spousta lidí jsou prostě poserové - a filmy jim slouží jako kompenzace, náhražka za to, čeho se oni sami nikdy neodváží. Jasně, objevil jsem zase jednou Ameriku, smějte se. To, že to takhle funguje s akčními filmy, westerny a červenou knihovnou, mi samozřejmě bylo známo už dávno. Pointa ale je, že to paradoxně platí i o "seriózních" příbězích fakt ze života.

27.07.2007: Next (Next, 2007; režie Lee Tamahori): asi to chce koukat se na tenhle sci-fi thriller ze dvou úhlů. Sám o sobě by nebyl tak strašný - snad až na ten Cageův bestiálně perverzní účes. Ale coby adaptace Vizionářského Iluminátora Paranoie Philipa K. Dicka (který teď nějak nehorázně letí) naplnila svůj potenciál asi tak z 10 %. Nemluvě o tom, že je nesmírně smutný sledovat, jak "kdysi byl bojovníkem" Tamahoriho Hollywood rozemílá na samotný prvočinitele. Tak aspoň že tu balící scénu si nejspíš budu nějakou dobu pamatovat. :-)

26.07.2007: Joe Strummer (Joe Strummer: The Future is Unwritten, 2007; režie Julien Temple): u mě dobrá. The Clash miluju a Joea jsem si hodně vážil - ale právě proto jsem rozhodně nechtěl, aby se film o něm zvrhl v patetický vzývání ztracenýho génia. A přesně tomu se Temple - člověk povolaný, který si boom britskýho punku prožil na vlastní kůži a točil o něm filmy tehdy i teď, viz ty o Sex Pistols - dokázal vyhnout. Vyrukoval s portrétem chlápka, který byl rozhodně chvílema pořádný vychcánek, ale přesto ho člověk nemohl nemilovat. Musel se prohrabat tunami archívů, vytáhl na světlo světa/tmu kinosálů absolutně raritní stopáž (živák The 101ers?!) a dokázal ji skvěle zpracovat. Postavil ten film na jednoduchý, ale funkční chronologický ose a vyztužil ho neméně jednoduchými, ale ještě funkčnějšími a naprosto případnými leitmotivy: táborákem, u kterýho jsou zpovídáni respondenti, stařičkým magneťákem, na kterým se muzika dala vzít na ulici mezi lidi, odkud vzešla, a úryvky Joeova rádiovýho pořadu, který - zase - usiloval o to, aby se muzika dostala k lidem. Vychází z toho realistický portrét člověka z masa a kostí, který měl vedle obrovskýho charismatu i spoustu chyb, ale nějak se s nimi holt porval. Natočit něco takovýho je nejen daleko těžší, ale taky daleko víc potřeba než nějaký modloslužebný vzývání odešlých idolů.

25.07.2007: Venuše (Venus, 2006; režie Roger Michell): první část dokonalá, druhá rozpačitá, třetí smířlivá. Historek o pozdním vzplanutí citů mezi stařečkem a kočičkou (z definice jednostranným) tu byly mraky - ale tahle se po většinu času naštěstí neohlíží na nějakou politickou korektnost a je rozkošně nedecentní. Peter O'Toole tu je v roli chlípníka dokonalý (a to ho normálně moc nemusím), debutantka Jodie Whittaker mu sekunduje víc než zdatně, je tam spousta skvělých postřehů a situací, jeden fajn song od Corinne Bailey Rae (jinak ta její deska za moc nestojí) a ta hořkosladká pachuť, co zůstane na jazyku i po poněkud nehořkosladkým finále, má potenciál vydržet. Ale stejně mám pocit, že to celý nějak zůstalo na půl cesty. První třetinu si pamatuju nejlíp, nejživěji a nejvděčněji; kdyby ten film zůstal ve stejný nekompromisně prasácký rovině celou dobu, měli bychom tu kult. Takhle je to jen hodně slušný biják postavený na divadelním půdorysu a dobrých hercích, který se nakonec tíži klišé a "slušnosti" přece jenom povolí.

25.07.2007: Simpsonovi ve filmu (The Simpsons Movie, 2007; režie David Silverman): Simpsonovy miluju a tuhle celovečerní verzi nemůžu než doporučit. Ano, kdykoliv se něco s dvacetiminutovou stopáží pokouší o dlouhometrážní formát, jsou tam cítit švy, ale překvapuje mě, že tomuhle filmu to vmetl do ksichtu skoro každý - zatímco u celovečerního South Parku, Wallace a Gromita nebo řiďounkýho Slepičího úletu si toho nikdo nevšiml, i když to byly daleko nastavovanější kaše. Dlouhometrážní Simpsonovi jsou prostě přesně takoví, jaký jste si je přáli. A takových filmů zas tolik není.

24.07.2007: Okamžik zlomu (Fracture, 2007; režie Gregory Hoblit): velmi solidní oldskool kriminálka s tradičně parádním Anthony Hopkinsem, nadějně parádním Ryanem Goslingem a zcela neparádně polopatickou vysvětlovačkou nakonec.

15.07.2007: Hezké sny (The Good Night, 2007; režie Jake Paltrow): blbost možná, zbytečnost určitě. Nezábavná historka o nýmandovi, který utíká řešit svoje problémy do snů. Ty mají být jako že asi lákavý, ale přitom působí stejně vyšeptale jako jeho realita. Velký šlápnutí vedle v soutěži letošního KVIFFu. Zkuste radši Woodyho Allena nebo 8 1/2. (A co to je v současných filmech sakra za klišé o chcípácích a jejich prudivých partnerkách? To takový lidi, nebo ještě hůř páry, fakt existujou?!)

12.07.2007: Inland Empire (Inland Empire, 2006; režie David Lynch): rozvolněnější verze Mulholland Drive, experimentování s digitální kamerou, trochu nestřídmá stopáž, ale rozhodně nic, co by si zasloužilo "recenze" typu týhle. Jak jsem psal jinde, každý Lynchův film se dá nakonec vyložit na základě jednho pojmu, jednoho pocitu, jedný situace. A jakmile si tu svoji najdete v týhle fantasmagorii o hollywoodským remake dávnýho polskýho filmovýho projektu, jste doma a můžete se jí kochat jako v ušáku před televizí. Je to dobrý biják, kterýmu jsem ve svým soukromým hodnocení dal stejný počet hvězdiček jako Transformers. A ta scéna "cítím se jako motelový pokoj plný kurev" je prostě... geniální, ale to už vám napovídám moc.

11.07.2007: Disturbia (Disturbia, 2007; režie D. J. Caruso): překvapivě solidní tak-trochu-remake Okna do dvora. Poznatky? 1. Shia LaBeouf umí hrát a držím mu palce, aby z něj něco bylo. (A to jsem na něj dneska musel koukat suma sumárum asi čtyři hodiny - viz Transformers.) 2. Sarah Roemer je kočička k pohledání. 3. D. J. Caruso by si měl střihnout reparát z koncovek, protože svojí verzí velkýho finále tu stejně jako ve Zloději životů celý docela slušný biják spolehlivě zabil.

11.07.2007: Transformers (Transformers, 2007; režie Michael Bay): první Bayův film, který jsem si užil. Přesně namíchaný maskulinní letní blockbuster, tj. kombinace akce, romantiky, pubertálních fantazií, hlášek, CGI efektů, rodinných situací, zastydlosti v 80. letech, zachraňování světa a gigantických bitevních robotů. Ano, je to jeden neméně gigantický stereotyp, ale je dovedený k dokonalosti. A kouká se na to daleko líp než na "politicky kvazinekorektní" Mizery 2, "politicky rádobyrelevantní" Ostrov, kýč Pearl Harbor nebo cokoliv jinýho, co Bay natočil předtím. Tohle je prostě big dumb flick, kde se problémy řeší tím, že se jednoduše vyhodí do vzduchu - a je to tak dobře. A rozhodně to neznamená, že tahle multimilionová blbůstka unikne ze spárů mojí dizertačky. :-) (BTW děsně jsem se musel smát obsazení Jona Voighta do role archetypálního americkýho chlapáka, co pochopí situaci a vezme ji bez dlouhých cavyků za správný konec; musel jsem totiž pořád myslet na Půlnočního kovboje...)

08.07.2007: Další KVIFF za námi... Po loňským revivalu další ročník Varů, kde jsem se cítil doma. Filmů jsem letos stejně jako loni zas tolik neviděl - když nepočítám desítky těch, co jsem s ostatními nakoukával a oposudkovával pro programový oddělení - ale to ještě doženu ex post. (Některý z těch nakoukávaných a nakonec neuvedených byly fakt vynikající, ale protože jsem bohužel vázán mlčenlivostí, dozvíte se o nich ode mě prd. Leda snad později.) Snad jen že konečně Badlands na velkým (VELKÝM, jako že ve Velkým sále!) plátně... Stejně jako loni je ten základní pocit z letošních Varů ta sounáležitost (nejen) v redakci Festivalovýho deníku a příjemný vědomí kolečka ve velkým stroji. A zatímco oficiální večírky byly podobně jako většinou o ničem (snad kromě APA), ty "naše" improvizovaný na koberci před redakcí a Fórem nezávislých (bez jejichž ledničky a štědrosti Peti se Sárou bych tenhle ročník fakt nepřežil) byly to daleko nejlepší, kde se člověk mohl ocitnout. "Jéé, Calexico!" každý den od osmi (společná snídaně v Jizeře) přes poradu v redakci a rozhovorově-recenzentsko-pindovou makačku až po rozostřený konce dní jako byl ten, kdy jsem při koupeli v tý ohavný kašně před poštou přišel o mobil... Ale jestli si kromě každodenních drobných radostí typu vzájemnýho doručování oplatek budu z letoška pamatovat jeden moment, tak je to ten rozhovor s Romolou Garai, před kterým se posralo co mohlo - a jenom ten puget, co jsem jí objednal k narozeninám, který nakonec neměla, přišel akorát. (Že mi pak v tomhle smyslu zdeformovali rozhovor s ní už není moje vina. Ale bylo to krásný. Holt Vary.)

12.06.2007: Cesta bojovníka (Pathfinder, 2007; režie Marcus Nispel): nechtěně komická záležitost od režiséra remaku Texaského masakru motorovou pilou, který je evidentně posedlý představou pronikání čehokoliv lidským tělem. Jsou v tom Vikingové, Indiáni, kamenný Karl Urban, hodně špatně vyrenderovaný finále na skále - a to je asi tak všechno.

09.06.2007: Kinoautomat: Člověk a jeho dům (1967; režie Radúz Činčera, Ján Roháč, Vladimír Svitáček, Pavel Juráček): další kultík odškrtnut. Tři pohledy. 1. Zábavná a svěží srandička, kterou může ještě opepřit moderátor (měl jsem štěstí na Josefa Poláška). 2. Zásadní krok v audiovizuálním vývoji, bohopytelně. 3. To rozhodování o tom, kudy se má děj ubíat dál, není zdaleka tak prostý, jak to vypadá. Na první pohled je to buď-a-nebo, ale člověk se nemůže ubránit tomu, aby v potaz vedle vlastní zvědavosti nebral i etiku, předpokládaný vkus obecenstva, anticipaci toho, co se od něj očekává, atd. Námět na seminárku. A velký díky Martině. Za celý večer.

06.06.2007: Dannyho parťáci (Ocean's Thirteen, 2007; režie Steven Soderbergh): styl, styl, styl. Není to tak samoúčelný jako dvojka, ale ani tak "čistý" jako jednička (myslím remake, ne originál). Herecky i technicky super, i když některý sekvence (Matt Damon jako svůdník...?) trochu haprovaly, milý je i ten postup "bereme to přes lidi" (odlákání personálu pod záminkou "váš syn pokousal svačinářku", řeči o "analogových hráčích v digitálním světě"), ale nakonec to je jen sterilní, přestože nostalgická, exhibice právě tý digitality. Takže tak nějak klasická chmatačka s pokusem o duši, rozkročená mezi 20. a 21. stoletím. "You think this is funny? Well it sure ain't sad." A to je právě ono. (Nejzábavnější nakonec bylo to, jak ostatní na týhle mecheche akci hráli o flašky Martini stylizovaný hazard, protože na to dostali stylizovaný peníze, zatímco my zkušený prostě chodili na bar... :-)

05.06.2007: Grindhouse: Auto zabiják (Grindhouse: Death Proof, 2007; režie Quentin Tarantino): samoserská zbytečnost. Popření grindhouse estetiky; nemělo ji to, pokud jsem to správně pochopil, kopírovat, navázat na ni nebo jí vzdát poctu? Kecy, kecy, kecy, kecy, kecy, kecy, kecy, kecy, kecy, kecy, kecy, kecy, kecy, občas fajn kamera - a jako že postmoderna. Čím víc (a o čím větších ikonách) se tu kecá, tím míň to o něčem je. První věc od Tarantina, kterou lze naprosto ignorovat.

05.06.2007: Warholka (Factory Girl, 2006; režie George Hickenlooper): tak asi... angažovaný kvazidokument. Hickenlooper je primárně dokumentarista (jeho Hearts of Darkness: A Filmmaker's Apocalypse o natáčení Apokalypsy je fantastický!) a autentická rovina týhle historky o vzestupu a pádu "socialite" (jak by se dneska řeklo; bohatý holky z posh rodiny, která chtěla být tam, kde se něco děje) Edie Sedgwick celkem funguje: herci vynikající (Sienna Miller v titulní roli očekávatelně výtečná, ale kdo by řekl, že Hayden Christensen předvede tak dokonalýho Dylana?!), genius loci přítomný, reálie namístě. Ale pak se to celý zvrhne v příliš přímočarou, zjednodušující a plačtivou obžalobu doby/scény, která zničila jeden mladý křehký naivní ach ach živůtek, a mužů, co vysávali nebohý múzy do dna a pak je odhazovali. Škoda.

22.05.2007: Piráti z Karibiku - Na konci světa (Pirates of the Caribbean: At World's End, 2007; režie Gore Verbinski): čím víc, tím míň. Babel syndrom: víc postav, roztáhnout dějiště na celý svět, hnát všechno na hranu, přeplácat to - a skončit u bezduchýho nic. Kdyby byl Keith Richards schopen umřít, obracel by se jednou za účast v tomhle nádoru v hrobě.

16.05.2007: Předtucha (Premonition, 2007; režie Mennan Yapo): podobně jako třeba Temné vody nebo Vesnice film, který je předem zaškatulkovaný do jednoho žánru, publikum má svá očekávání a nakonec nevidí to, co by bez nich vidět mohlo (i když jak čtu ty internetový reakce, tak asi ani nemohlo). Předtucha je na první pohled nadpřirozený thriller o ženský, který umře manžel - a ona najednou neví, v kterým dni v příslušným týdnu se probudí, což ji chuděru celkem stresuje. U mě je Předtucha metafyzický (velký slovo, já vím, ale šetřme místem místo vysvětlování) příběh o ženský, jejíž manželství zabředlo do mrtvolnýho stereotypu, ale která dostane šanci znovu "obejmout život". Je divný, že zrovna já obhajuju (tak jako tak průměrný) film propagující základní křesťanský ctnosti. Ale asi to bude tím, že ten film je poctivý - a to u mě stojí nad všemi denominacemi.

11.05.2007: Edith Piaf (La Môme, 2007; režie Olivier Dahan): Marion Cotillard je v titulní roli fenomenální, o tom žádná, ale jinak týhle filmový biografii asi nejslavnější francouzský zpěvačky k dokonalosti pár štychů chybí. Já vím, že měla holka k neuvěření drsný život, ale tenhle film ho předvádí jako... k neuvěření drsný komiksovým způsobem. Buď by to muselo být natočený "drsně", a pak by to sedělo, a nebo se v tomhle formálně "stravitelnějším" podání měly najít i chvilky pro oddych. Nakonec ten film působí přepáleně, přebuzeně, jako současná popmusic prohnaná filtrama, který smáznou všechnu dynamiku. Hysterie místo overkillu, který by si ten osud zasloužil. A nemohla by sakra Non, Je ne regrette rien projednou znít jindy než na konci, když už je ten film tak jako tak vyprávěný achronologicky?!

11.05.2007: Zodiac (Zodiac, 2007; režie David Fincher): jak Finchera nějak nemusím (Sedm postraší leda děcka a Klub rváčů je ve svý kritice dobový Ameriky neškodný jako kulomet z Lega), tentokrát mě přesvědčil. Jestliže je jeho téma "posedlost", teď ho (i díky vlastní tvůrčí posedlosti) dotáhl do formálně dokonalý podoby, kde forma kupodivu nepřevládá nad obsahem (jak to bývalo dřív, snad s výjimkou Vetřelce 3). Dlouhonohý vyprávění o pátrání po možná nejznámějším nedopadnutým sériovým vrahovi v historii USA je jednou velkou studií toho, jak posedlost jeho dopadením ničí soukromý životy některých/většiny zúčastněných. Nestoprocentní závěr je stejně luxusní jako práce s triky, který si většinou ani nevšimnete, ale která je pro zachycení dobový atmosféry nepostradatelná. Skvělí herci, skvělá režie, form fits function; snad se Fincher bude týhle linie držet i nadále.

10.05.2007: Jednotka příliš rychlého nasazení (Hot Fuzz, 2007; režie Edgar Wright): možná ještě zábavnější než předchozí dílko týmu Wright/Pegg Soumrak mrtvých, protože tahle parodie na historky o superpoldech je ještě víc zakotvená v každodenní britský realitě. Kdo chtěl někdy vidět absolutní masakr uprostřed nejidyličtější anglický vesničky, konečně se dočkal - ale než k němu dojde, čeká ho spousta suchýho humoru, narážek, citací (Commando? Strašáci?). Nic, za co byste vyměnili lék na rakovinu, ale milý to je. A Náhodný Fakt č. 49 - stejně jako v Terkelovi tu někdo dostane vidličkou do oka.

10.05.2007: Terkel má problém (Terkel i knibe, 2004; režie Stefan Fjeldmark, Thorbjorn Christoffersen a Kresten Vestbjerg Andersen): je to dabovaný, s ekl animací a puberťácích - a válel jsem se u toho smíchy jako snad letos ještě u ničeho. Začíná to celkem nevinně, prostě chudák kluk z dánský školy má problémy adekvátní svýmu věku, ale pak začnou lítat vzduchem slova, který byste před svojí mámou nevyslovili, věci vezmou černohumorně morbidní dráhu a nakonec člověk prostě už vůbec neví čí je, jak samým smíchem brečí. A co je nejlepší - ten český dabing se projednou povedl na jedničku. Marek Eben dodává přiteplalýmu ekofašistickýmu učiteli další rovinu a překlad si rozhodně nebere servítky, ale absolutním vrcholem jsou texty některých písniček. Nejlepší animák od časů Tria z Belleville - a další důvod, proč na všechno to ťuťuťu ňuňuňu od Pixaru, DreamWorks a Disneyho shlížet se shovívavou pobaveností.

09.05.2007: Tajnosti (2007; režie Alice Nellis): ano, mám s tímhle filmem problém. Když jsem seděl na novinářský projekci, kde se celá naše část řady kroutila samými rozpaky jako červi na roštu, byl jsem si jistý, že takhle se přece musí cítit celý kino. Pak vyšly všechny ty nadšený pětihvězdičkový recenze. Říkal jsem si, že to asi holt pochválily jen preklimakterický ženský. Ale pak jsem zjistil, že mezi těmi extatickými jedinci byly nejen relativně mladý holky, ale i chlapi. A tak jsem pochopil, že Tajnosti jsou prostě jeden z těch "polarizačních" filmů, na kterých se s většinou kritiky ani populace neshodnu, ale tím spíš se budu držet vlastních pocitů. Předchozí filmy Alice Nellis mám rád: připadaly mi reálný, prožitý, odpozorovaný, "down to earth". Tajnosti pro mě dost přesně shrnuje komentář uživatele Ivana pod recenzí Ondřeje Štindla, se kterou se ostatně taky do značný míry ztotožňuju: "Je to hezky a inteligentně udělaná červená knihovna o tom, jak by ženy chtěly, aby to v životě chodilo." (Podotýkám, že slovo "hezký" v souvislosti s filmem považuju za nadávku.) Tady Alici Nellis nevěřím skoro nic, jen sem tam nějakou scénu, a nejde jen o ty prostě pitomý poetizující vsuvky, co fungovaly naposled v 60. letech; hlavní problém mám s tou vrcholně nesympatickou hlavní postavou, která dost sobeckým způsobem rozesírá život všem okolo a veškerou svoji chabou sebereflexi používá jen na to, jak se cítí ona sama. Vrchol - v negativním smyslu - pro mě přišel ve chvíli, kdy se jí manžel dost (sebe)drásajícím způsobem přizná k nevěře, po čemž ona sama, jakkoliv má snad ještě víc másla na hlavě než on, nehne ani brvou. A vůbec, není už trochu příznačný, že snad v každým filmu Alice Nellis vystupuje nevěrná ženská, případně ženská, která kazí něčí manželství - a prezentuje se to jako ta nejnormálnější věc pod Sluncem?! Prostě mi tenhle film připadá jako kýč, ze kterýho můžou ulítávat jen egocentrický pipiny - a jenom žasnu, jak dostává do kolen i dospělý ženský, jejichž názoru si vážím. A finální douška ad Iva Bittová v hlavní roli - ano, její výkon patří k tomu málu dobrýho, co je v Tajnostech k vidění. Ale když Bittová, tak Ružové sny. Když Ružové sny, tak Dušan Hanák. A když Dušan Hanák, tak jeho poloutajený klenot 322 - jeden z nejlepších československých filmů vůbec a hlavně biják, který zobrazuje podobnou životní situaci (napsal bych "životní pocit", kdybych neměl, hm, pocit, že postava Bittové dokáže cítit jen binární stavy "zaopatřená spokojenost" a "zaopatřená nespokojenost") jako právě Tajnosti.

04.05.2007: Barevný závoj (The Painted Veil, 2006; režie John Curran): všechno přesně na svém místě. Tohle drama o komplikovaném vztahu dvou lidí svázaných post-viktoriánskými konvencemi na pozadí epidemie cholery na čínském venkově v sobě má to nejlepší z navenek velkolepých, uvnitř nemilosrdně psychologicky přesných spektáklů Merchanta/Ivoryho. Naomi Watts i Edward Norton jsou tu fantastičtí, příroda nádherná, hudba tak akorát - ale to všechno slouží celku, kde hraje roli každé pokrčení malíčku, každý tázavý pohled, každá nedořečená věta. Ty nejdůležitější věci si stejně nikdy neřekneme slovy. Aspoň ne tváří v tvář. Neviděl jsem ve Varech Curranovu předchozí studii nevěry Už tady nežijeme, ale budu si ji muset sehnat: zdá se, že ten chlap je na tyhle věci machr, ať se odehrávají kdykoliv a kdekoliv.

02.05.2007: Spider-Man 3 (Spider-Man 3, 2007; režie Sam Raimi): vážně tohle baví někoho nad osum let? Všechny ty kecy okolo akčních scén jsou řiďounký a nudný. A všechny ty akční scény působí tak chaoticky a nerealisticky (ano; i po popcornovce o cucákovi, který v pavoučím kostýmu i bez něj bojuje o srdce toporný buchty a o život se zatvrzelým nejlepším kamarádem, pánem z písku a černým svinstvem z vesmíru, lze chtít aspoň minimální dodržování filmařských a fyzikálních pravidel), že jsou nakonec snad ještě nudnější. Nečekal bych od sebe takový sadomasochismus, ale skoro se těším, až tuhle natahovanou žvýkačku zparoduje další Děsnej, Velkej nebo jakej biják.

29.04.2007: Finále Plzeň nemohlo dopadnout líp: tři hlavní ceny filmům Pusinky (režie Karin Babinská), ...a bude hůř (Petr Nikolaev) a dokumentu Marcela (Helena Třeštíková). Tyhle tři bijáky ani na vteřinu nelžou, nepředstírají, nedělají ze sebe, co nejsou. Stejně jako Pravidla lži (Robert Sedláček), který dostaly cenu kritiků na letošních Českých lvech. Nebo Marta (Marta Nováková), která - hm, cena z festivalu na Kypru a pár odjinud, ale i to se počítá. Zdá se, že porotci a pisálci mají jasno. Teď ještě aby na tyhle echt kousky začali chodit i lidi.

25.04.2007: 23 (The Number 23, 2007; režie Joel Schumacher): co je sakra tohle za sérii sraček?! Krvavá sklizeň, Neznámý svůdce a teď zas tohle: nesnesitelně nudný takythriller o chlápkovi, co dostane do rukou knihu, která se zdá být o něm. Ne, ať vás ani nenapadne myslet, že to je dobrá zápletka: není. A je natočená tak zdlouhavě, nudně a průhledně, že budete celý film závidět mouchám zatuhlým v jantaru. (Jediným zpestřením pro mě byla doslovná - jakkoliv nejspíš nechtěná - citace z Mulholland Drive, která pitomost toho bijáku jen dokonale podtrhuje.)

20.04.2007: Renesance (Renaissance, 2006; režie Christian Volckman): zbytečný pokus o animovaný sci-fi film noir, který by se bez Blade Runnera nezmohl ani na jediný záběr. Příběh o drsňáckým policajtovi, co hledá vědkyni, která možná drží v rukou klíč k nesmrtelnosti, je hloupý, futuristická Paříž začne brzo nudit a ta výtvarná stylizace do extrémně kontrastní černé a bílé sice vygeneruje asi tři obrázky, na kterých člověk s chutí spočine okem, ale to existenci toho filmu ještě nijak neospravedlňuje.

13.04.2007: ...a bude hůř (2007; režie Petr Nikolaev): jak říkala Darina, dokonalejší protiklad Bestiáře v současným českým filmu nenajdu. Měla recht - a já byl jen rád, že jsem oba ty filmy viděl v ten samý den. ...a bude hůř, zachycení bezvýchodnosti situace normalizačních mániček, který narozdíl od disentu ani tak nechtěly protestovat proti režimu jako prostě a obyčejně žít po svým, neuhýbá pohledem, drtí šílenstvím tý doby a nedocenitelným způsobem připomíná, jak zvrácený celý ten režim byl. Sám jsem byl překvapený, jak důkladně jsem na určitý věci zapomněl - a jak palčivě mi je tahle podívaná připomněla. Škoda, že se to nedá povinně pouštět studentům na gymplech, protože by se pak šli okamžitě ožrat; i já jsem rád využil možnosti průběžně se alkoholizovat během projekce. Na druhou stranu, jinak se ten film snad ani přežít nedá. Podobně jako to pro některý lidi bylo s tou dobou tehdy.

13.04.2007: Bestiář (2007; režie Irena Pavlásková): nechápu, proč to všichni tak strhávají: do takového Románu pro ženy má Bestiář zatraceně daleko. Jo, první třetina je jak ze špatné červené knihovny a závěr taky nestojí za moc. Ale prostřední část, kdy se hlavní hrdinka rozhodne chovat se ke chlapům jako mrcha a roztočí kolotoč kouzelných epizodek s bizarními postavičkami, je podle mě k popukání. A nemyslím tím smích nechtěný. Marek Vašut roli tak trochu ujetýho ministra potřeboval jako prase drbání. A moje soukromá teorie - za nudou začátku stojí autorka předlohy Bára Nesvadbová, za taškařicí prostředku režisérka a scenáristka Irena Pavlásková a za tím koncem... Těžko říct.

12.04.2007: Sunshine (Sunshine, 2007; režie Danny Boyle): čekal jsem hodně a dostal skoro tolik. Sci-fi, která dokáže pojmout všechny sci-fi podžánry a přitom zůstat sama sebou. Neokázale vyprávěná story o partě kosmonautů, co letí nakopnout Slunce jadernou náloží zvíci Manhattanu a zachránit tak lidstvo, vás nejdřív oslní (ano, to je to slovo :-) několika fantastickými výjevy - a pak vás donutí ještě pěkně dlouho přemýšlet o všech těch velkých tématech, která cestou nakousne. I když to zabití Boha jsem tam narozdíl od Baldýnského zrovna neviděl.

08.04.2007: Neznámý svůdce (Perfect Stranger, 2007; režie James Foley): jestli je něco film na autopilota, tak tohle. Od začátku do konce se neodlepí od země (ech, tady ta metafora zrovna nefunguje...), veškerý děj uhodnete dopředu a závěrečný "odhalení" je naopak záměrně tak šejdrem, že se při něm nepředvídatelnost stává synonymem samoúčelnosti. Nedivil jsem se, když jsem se dočetl, že se natočily tři různý konce, ve kterých figurujou tři různý vrazi (ne, zahradník mezi nimi není): jen to dokládá, jak vachrlatá celá tahle historka o investigativní novinářce, jejím kamarádíčkovi über-hackerovi a mocným reklamním magnátovi je. A v momentě, kdy se konečně dopotácí do finále, už je vám nějaký vrah stejně dávno putna. Co v tak pominutelný blbosti dělají lidi statutu (když už nemůžeme říct kvalit) Halle Berry (ano, ten Oscar byl fakt omyl) nebo Bruce Willise (hraje, jako by mu tvář stáhli na zátylku kolíčkama na prádlo), fakt nechápu. Nemohl jsem si kvůli tomu všemu nevzpomenout na podobně nulovýho Zloděje životů.

07.04.2007: Jak na věc (About a Boy, 2002; režie Paul Weitz a Chris Weitz): víceméně generic feel-good movie, ale udělalo mi to dobře. Oproti jiným romantickým komediím tahle nezapomíná stát aspoň jednou nohou na zemi, a tak jsem si při ní mohl i srovnat pár věcí v hlavě. A taky jsem objevil Ameriku: všichni mají rádi filmy o loserech, protože jako loser se občas cítí každý (pomáhá připomínat si tenhle poznatek v terénu). Ten kluk (Nicholas Hoult) je vynikající, Toni Collette vidím rád vždycky (nejenže je skvělá herečka, ale navíc se nebojí nechat ze sebe udělat ošklivku) a Hugh Grant dokáže balancovat (sebe)ironii na ostří nože. Napadá mě, že jsem s tím filmem vlastně naložil nejlíp jak se dalo: pustil jsem si ho v sobotu večer... I když nás u toho taky mohlo být víc.

06.04.2007: Hory mají oči 2 (The Hills Have Eyes II, 2007; režie Martin Weisz): čistá práce. Tým armádních zelenáčů likvidovaný poměrně mechanicky a za absence logiky rodinkou zmutovaných horníků. Krve jak z vola, jedna hezká bloncka a pár výkřiků nechtěnýho humoru (likvidace závěčnýho bosse se saháním do mozku), ale na mrazivost originálu nebo explozivní filmařinu remaku, jehož je tahle vyvražďovačka pokračováním, to samozřejmě nemá.

05.04.2007: Krvavá sklizeň (The Reaping, 2007; režie Stephen Hopkins): zatímco Norbit nebo Taxi 4 se daly prostě odzívat a přežít, tady jsem řval jako střelený prase. Ne proto, že je ta historka o jižanským městečku sužovaným deseti biblickýma ranama úplně pitomá; vždyť ty dva zmíněný filmy by taky napsal i šimpanz na sedativech. Dokonce ani ne proto, že bezostyšně obšlehává všechny dobrý satanský filmy. Ale proto, že je součástí vlny ortodoxně křesťanských blábolů, který pod zástěrkou obyčejnýho, mainstreamovýho, zdánlivě neškodnýho hororu cpou divákům do chřtánu jedinou pravou víru (viz třeba V moci ďábla nebo Vymítač ďábla: Zrození). Děkuju, nechci. To ať má radši Kameňák dalších třicet devět dílů.

05.04.2007: Roming (2007; režie Jiří Vejdělek): rozpaky. Opravdu jsem chtěl, aby se mi nový Vejdělkův film, nota bene natočený podle scénáře Marka Epsteina, kterýho si vážím čím dál víc, líbil - ale šlo to jen tak padesát na padesát. Labuda s Polívkou jsou fajn, cikánský reálie působí uvěřitelně (i když na můj vkus trochu málo "špinavě"), struktura road movie funguje, zápletka s domluvenou svatbou dvou lidí, který se naposled viděli jako děti, je povědomá, ale budiž - jenže ono se tam nic neděje a ještě se to střídá s rovinou cikánskýho eposu, který Labudova postava píše a ze kterýho by byl určitě dobrý, jenže samostatný film. A pak přijde poslední třetina, kdy se to všechno dá do pohybu, chytne to poetiku i intenzitu ranýho Jakubiska a na plátno najednou přilétá jedna parádní scéna za druhou: policajti, křtiny a hlavně ten příjezd do cíle, co mi nemohl nepřipomínat Apokalypsu po východoslovensku... Tož nevím. Asi na to budu muset ještě jednou. Pyčo.

04.04.2007: Taxi 4 (T4xi, 2007; režie Gérard Krawczyk): moje první setkání s touhle "ságou", ale asi se za to přiznání ani nemusím stydět. Překvapilo mě, jak málo se tu tím taxíkem nakonec jezdí, jenže to je prý projev čím dál zoufalejšího snažení tvůrců najít cestu, kudy seriál o nezastavitelném taxikáři a slabomyslných policajtech nastavit dál. Nezabilo mě to, ale úplně jsem cítil, jak při tomu jedu asi tak na deset procent diváckého výkonu a všechno viděné mi okamžitě zase odtéká druhým okem ven.

03.04.2007: Černá Dahlia (The Black Dahlia, 2006; režie Brian De Palma): samý styl, žádný obsah. Dokonale obšlehnuté postupy filmu noir, ale nic, kvůli čemu by bylo třeba se s nimi tak piplat. Postaveno na skutečné události (brutální vraždě aspirující hollywoodské herečky ve 40. letech), ale přitom z toho od začátku do konce kouká jen filmařská exhibice. Taková potracená Čínská čtvrť 2. Sorry, Briane, vypadá to hezky, ale nic víc.

03.04.2007: Norbit (Norbit, 2007; režie Brian Robbins): no jo, je to úplně dementní. Eddie Murphy hraje v předvídatelným romantickým blábolu plným předvídatelných fyzických vtipů přizdisráčskýho manžílka, svoji extrémně tlustou a megerskou manželku i starýho čínskýho šéfa sirotčince. Humor spočívá v ubližování, prdění, hnusným chování a hnusným vzhledu. Ale aspoň je to konzistentní a nepřetvařuje se to. Prostě od začátku víte, na co jdete, a to taky dostanete - což se o spoustě rádobylepších filmů říct nedá.

02.05.2007: Robinsonovi (Meet the Robinsons, 2007; režie Stephen J. Anderson): z počáteční trapnosti, předvídatelnosti a "disneyovský" neškodnosti se to nakonec zvrhlo do báječně anarchisticky bláznivýho dada. Příběh o klukovi ze sirotčince, který tak zoufale touží potkat svoji mámu, až musí zachraňovat časoprostorový kontinuum (neříkal jsem, že to je dada?!), sice hází na plátno poselství o důležitosti rodiny plnýma hrstma, ale to od Disneyho prostě čekáte. Zato ty fantasmagorie s tyranosaurem, rozkošně ospalým wannabe baseballistou a hlavně tou neuvěřitelně trhlou famílií ani náhodou. Ne tak velký překvapení jako V tom domě straší!, ale na to, jak připitoměle to začínalo, rozhodně velmi nadprůměrná zábava. Akorát jsme se s Irenkou smáli úplně na jiných místech než děcka. :-)

01.04.2007: Doputovalo ke mně dvacetiminutový DVD s krátkými spoty na téma rovnost šancí. Používají nejrůznější techniky, skoro každý z nich dělal někdo jiný a možná až příliš často místo snahy propagovat rovnost ukazují, jak si chlapi jen užívají, jsou neschopní a/nebo mají výhody na úkor nebohých žen, čímž dost možná jenom obracejí genderový stereotypy naruby. Ale co já dokonalý muž můžu vědět. :-) Třeba jsou čeští chlapi opravdu drtivou většinou takoví chcípáci a život a diskriminace po jejich boku tak strašný, jak ty filmy naznačujou. A abych příliš nehaněl, třeba Zvol si hráče (počítačová hra: ženská hrdinka projde skoro všemi levely a jako bonus dokonce získá dítě - a právě kvůli němu pak v levelu "work" nastane system error), Fotbal (muž kouká na televizi na fotbal, zatímco žena do korespondujícího sportovního komentáře žongluje s domácími pracemi jako ten nejlepší brankář) nebo Titáni (ti mě doopravdy dojali) myslím dělají přesně to, co je v daný věci potřeba. Tohle i přes moje výhrady zcela chvályhodný DVD si můžete objednat u sdružení Občanská inspirace; zatím je zdarma, nicmémě do budoucna se prý může lehce zpoplatnit. Od 10. dubna budou jednotlivý filmy ke stažení na jejich webu.

31.03.2007: Nejlepší sportovec století (Sportman van de Eeuw, 2006; režie Mischa Alexander): trochu idealizovaná a dětsky naivní historka o šampiónovi v sezení na kůlu, který přes protivenství osudu nakonec získá všechno, o co usiloval. Ale někdy jsou tyhle filmy přesně to, co člověk potřebuje.

30.03.2007: Marie Antoinetta (Marie Antoinette, 2006; režie Sofia Coppola): rock a rokoko. Zatímco Andula zuřila ("Úplně prázdný hrátky rozmazlený holčičky z bohatý rodiny!" - myšlena Sofia. "Jak si sama před sebou ospravedlní, že utratila tolik peněz za takový nic?!"), já celkem chápal, co ta "rozmazlená holčička" chce říct, a i když jsem se chvílema dost nudil (dvě hodiny jsou fakt moc), zacvakla mi Marie A. logicky do celku díla jednoho člověka a jeho témat. A to mám na umění rád. Je tu zase postava, která chce/měla by být holčička, ale převážně mužský prostředí z ní předčasně dělá ženskou, nebo spíš klisnu. Je tu několikanásobný kontrast světů a kultur, přičemž v jedněch z nich ta postava žít chce, zatímco v druhých musí. Tolik diskutovaný spojení rokokový načančanosti s new wave soundtrackem mi přijde naprosto organický, čímž nechci nijak snižovat jeho novátorství: obojí přece pochází z manýristických epoch určitých stylů, oboje se snoubí s přehnanými gesty, dekadencí, vyhníváním zevnitř a připravováním humusu pro další epochu. Přes všechny tyhle roviny, záchytný body a bohatost interpretací je Marie Antoinetta nicméně zajímavější spíš jen jako koncept než jako plnokrevná podívaná. Všechna ta vizuální opulence člověka za dvacet minut omrzí, zatímco Kirsten Dunst v titulní roli září celý dvě hodiny. Už se na ty Spider-Many vykašli, holka.

29.03.2007: Zápisky o skandálu (Notes on a Scandal, 2006; režie Richard Eyre): nudný, doslovný a s příšerně patetickou hudbou. Daleko radši bych si tuhle historku o ne-vztahu mezi zapšklou lesbickou účou a její krásnou a mladou, ale poněkud nevyrovnanou a pipinoidní kolegyní přečetl nebo ji viděl na divadle. Herečky (Judi Dench a Cate Blanchett) fajn, ale filmovýho tu není ani co by se za nehet vešlo. Zasáhlo mě to snad jen tím, jak moc mi ta blonďatá neurotička s velkým nosem, o kterou všichni bůhvíproč tolik stojí, někoho připomínala.

29.03.2007: Red Road (Red Road, 2006; režie Andrea Arnold): příjemný překvapení a konečně něco nepříliš předvídatelnýho. Syrová historka o stárnoucí operátorce městských bezpečnostních kamer, která se v ještě syrovějších kulisách periferie Glasgowa touží pomstít za smrt svých nejbližších, je vyprávěná tak, že dlouho netušíte, co se stalo - natož co se stane. Že jde o součást projektu Advanced Party iniciovanýho Larsem von Trierem tu ani nepoznáte - už jen proto, že smíření, odpuštění a vyrovnání se s vlastní bolestí jsou tu podaný naprosto "netrierovsky".

22.03.2007: Prázdniny pana Beana (Mr. Bean's Holiday, 2007; režie Steve Bendelack): předem varován jsem to nakonec snesl bez úhony. Jasně, první hodina je jen sled postý viděných grimas a zoufalýho tahání gagu až z paty (lístek na autobus unášený větrem? předjíždění pelotonu?!), ale to finále na projekci ach tak úchvatně egocentrickýho filmu na festivalu v Cannes, kde se skoro všechny dosavadní postavy ocitnou v jeden čas na jednu chvíli, mě div nerozněžnilo. A pak je tu ještě ten fajn multiple-gag s voláním na různý čísla. Škoda jen, že Karel Roden musel hrát zase Rusa; to fakt žádný herec z východní Evropy nemůže hrát nikoho jinýho?

21.03.2007: Kdo je tady ředitel? (Direktoren for det hele, 2006; režie Lars von Trier): jak jsem toho chlapa po Dogville a Manderlay vzal na milost, tohle jsem nemohl brát než jako podobný film na volnoběh jako Jarmuschovy Kafe a cigára. Prostě srandička, skica, experiment, u kterýho víte, že ten člověk jen nabírá dech před dalším majstrštykem. Tahle komedie o šéfovi firmy, který nepopulární rozhodnutí tlumočí jménem imaginárního ředitele, a herci, který toho ředitele musí na chvíli hrát, není vůbec špatná a rozhodně je skrznaskrz 'trierovská', ale smysl bude pořádně dávat až v rámci celoživotního díla.

14.03.2007: Horší už to nebude (Stranger Than Fiction, 2006; režie Marc Forster): jindy by mě to možná sralo míň, ale kdo ví... Každopádně midcult: kýč, co si hraje na poselství. Na jednu stranu kvaziintelektuální story o chlápkovi, jehož život řídí frustrovaná spisovatelka, na druhou prachsprostá romantická komedie se vším všudy včetně naprosto nekompatibilního páru, nerealistickýho zamilování a urputnýho happyendu (žádný sorry za spoiler, tohle je jasný od poloviny). Prostě celej Marc Forster: "all surface, no feeling". Hezký obrázky, ale v životě to takhle nefunguje. Skoro bych tenhle film používal jako lakmusový papírek na lidi, který ve filmu dokážou vycítit všechny nuance vztahu, který se dokonce ani nestal, ale v životě...

06.03.2007: Drsňák (Knallhart, 2006; režie Detlev Buck): autenticky působící a poměrně drsný drama o patnáctiletým klukovi, který se musí protlouct "horší" berlínskou čtvrtí. Škoda modelovýho finále - ale možná právě díky němu by ten film mohli používat jako instruktážní film pro adolescenty na scestí, pokud už to nedělají.

05.03.2007: Most do země Terabithia (Bridge to Terabithia, 2007; režie Gabor Csupo): u mě dobrá. Bál jsem se druhý Narnie nebo podobný uslintanosti a dostal působivý, nečekaně realistický a (přiznávám se rád!) dojemný příběh o dvou outsiderech v pubertě, kteří se učí, co je dobré, správné, a... velké (říkal jsem, že mě to dojalo). Celá ta fantasy rovina (kouzelná říše, jíž jsou ti dva král a královna, kde bojují s temným pánem, potkávají pohádkový bytosti atd.) se naštěstí odehrává jen v jejich hlavách a je mimochodem dost špatně (čti levně) natočená. Ale možná tím líp; možná tím víc tu vynikne, co je skutečný. Na takový film jednou rád vezmu svoje děti.

03.03.2007: Tak úplně v "Čestný lvy" se udílení Českých lvů nakonec nezvrhlo, když Obsluhoval jsem anglického krále proměnilo z jedenácti nominací jen čtyři, ale jinak výsledky dopadly dost očekávatelně. Ceremoniál hodnotit nemůžu, protože mě po půl hodině unavil/unudil natolik, že jsem vyrazil sehnat něco k pití, potkal Markétu a už jsme se nalívali na baru; za některými setkáními zkrátka musí stát osud. Následný raut se pak vedle absolutní nepřítomnosti masa, což je informace veřejně známá, vyznačoval i takovou koncentrací mas, že všichni ti lidi zpomalili průnik pasáží Lucerna na vianovskou "rychlost člověka procházejícího včelínem", což patří spíše do kategorie "kdo nezažil, neuvěří". Ale nakonec jsem nevěřil něčemu úplně jinýmu.

01.03.2007: Občan pes (Mah nakorn, 2004; režie Wisit Sasanatieng): pamatuju si na to nadšení, jaký tahle ultrabarevná bizarní thajská lovestory vzbudila loni ve Varech. Pamatuju se, že mě tehdy zas tak moc nenadchla; pobavilo mě pár vtipů a bizarních nápadů, ale jinak mi to moc nedrželo pohromadě a až příliš smrdělo kýčem, jakkoliv hravým. Teď napodruhý jsem to vzal. Žádný zázrak, ale milý, pozitivní, potěšující biják. Kór když mu člověk zajde na premiéru a potká tam tolik fajn známých. :-) A to srovnání s Amélií s Montmartru je sice dobrý orientující vektor, ale funguje dost povrchně. I když na druhou stranu - dost povrchní (samá forma, žádný velký obsah) jsou ty filmy oba, takže vlastně... se do toho nějak zaplítám. :-)

28.02.2007: Pusinky (2007; režie Karin Babinská): nechápal jsem zhola nic. Proč se ty holky chovaj každou chvilku jinak? Proč mi to vůbec nedává smysl? O čem to celý je? Až pak mi kolegyně Irenka vysvětlila, že takhle to v holkách mezi osmnáctkou a dvacítkou prostě vypadá. Potěš pámbu; tehdy jsem já zrovna měl jedno z nejvyrovnanějších období v životě. Ale přestože jsem ten film nepochopil, cítil jsem, že je nějakým způsobem upřímný a poctivý - a že rozhodně není jen "holčičí verzí teenagerských komedií", jak jsem o něm slyšel mluvit. Jo, a dobrý herečky.

27.02.2007: Vratné lahve (2007; režie Jan Svěrák): takhle bych byl čekal, že dopadne ta první verze, kterou se Jan Svěrák jak známo rozhodl netočit. Ale po celým tom dramatu s rozchodem autorskýho týmu, volání po větší hloubce a dalších věcech, od kterých jsem si sliboval něco víc než jen hezký, český, milý, laskavý, omyvatelný, nehořlavý film, jsem dostal - hezký, český, milý, laskavý, omyvatelný, nehořlavý film. Všechno do sebe zacvakne, všichni se nakonec mají rádi, vtipům neutečete, nic vás nepřekvapí... Chápu, že se to lidem líbí, ale mně to nestačí. Tak aspoň že ty vedlejší role fungovaly: Vilhelmová byla jako vždycky skvělá, Macháček mi neotvíral kudlu v kapse a věřil jsem mu i ty slovní tiky a Budař mě dokonce dojal, jakkoliv svůj projev zrovna neobměnil. Takže plichta.

24.02.2007: Čas sluhů (1989; režie Irena Pavlásková): další splacený dluh. Dlouho jsem o Času sluhů slýchával jako o jednom z nejlepších českých filmů 80. let - a nemůžu nesouhlasit. Jo, ten příběh puťky, která se změní v nesnesitelnou vypočítavou mrchu a chladnorevně ničí životy všem okolo, je v druhý polovině možná trochu hysterický, ale jinak mu není co vytknout. Herci skvělý, kamera výtečná, i když mírně exhibující (soudnost ztratil F. A. Brabec až později) - a nejvíc oceňuju zachycení tý zahnívající, rozpadající se, naprosto amorální doby. Napsat to a natočit v letech 1988-1989 chtělo hodně odvahy.

23.02.2007: Škola svádění (School for Scoundrels, 2006; režie Todd Phillips): další průměr. Komedie o loserovi, který se ve speciálním kurzu učí, jak popadnout život za flígr (a dostat do postele každou, kterou si zamane, což v určitým věku znamená totéž), mohla být přehlídkou hovadnosti a výtečně dementních vtipů, ale tahle rovina se nakonec konala jen v několika předvídatelných momentech (paintball, tennis); jinak převládaly šuplíky "romantika" a "poselství". Dokonce i Billy Bob Thornton tu jel jen na půl plynu. Todd Phillips (Starsky & Hutch, Road Trip) nám měkne.

21.02.2007: Slova napsal, hudbu složil (Music and Lyrics, 2007; režie Marc Lawrence): kdyby v týhle "romantický satiře" na hudební průmysl bylo všechno tak přesný jako ten The Cars/Duran Duran rip-off klip pod úvodníma titulkama, tak chrochtám blahem. Ale těch pár narážek na 80. léta, Britney a padlý popový ikony mě vytrhnout nemohlo. Dokonce ani celkem fajn sebeironie Hugha Granta ne. Ani Drew Barrymore ne. Leda snad ty její neurotický... ne. Prostě prů...měr.

20.02.2007: Transamerika (Transamerica, 2005; režie Duncan Tucker): další ze zaoceánských (ať už tím myslíme Ameriku nebo Austrálii) roadmovie o dysfunkčních rodinách a lidech hledajících sami sebe. Tahle je příjemná, neokázalá, plná krásných obrázků ze srdce Ameriky a s fantastickým country soundtrackem. Ale není to zdaleka jen kvůli těm pohlednicím a kvůli tomu, že v zásadní scéně zazní ta vůbec nejněžnější písnička od Lucindy Williams, proč se mi ten film o putování transsexuála a jeho prostituujícího se syna napříč Amerikou líbil. Byl upřímný; Felicity Huffman v roli transsexuála byla skvělá; Kevin Zegers je krasavec; a... A nic, nakonec jsme zase zpátky u těch silnic tam a tý muziky. KURVA, jak mně se stejská!

19.02.2007: Náhody se dějou a já na ně věřím. Nedávno jsem si vzpomněl na fenomenální romantický thriller Miluj mě, prosím/Wicker Park, zalitoval, že jsem si ho před rokem nekoupil na DVD za kilo v Levných knihách - a lup ho, pár týdnů na to vyšel za stejnou cenu jako příloha jakýhosi časopisu jménem Překvapení. Jistě, určitě se k týhle kolekci růžovoučkých historek hodí. Totiž stejným způsobem jako třeba Doktor Živago: u obojího je červená knihovna jen jednou z rovin něčeho mnohem složitějšího, míň schematickýho a vyššího. V každým případě skvělý kauf - a když jsem si dneska střihl aspoň konec, potvrdil jsem si, že závěr Miluj mě, prosím je tím nejnapínavějším a nejvděčnějším finále, jaký může romantický film mít.

19.02.2007: 300: Bitva u Thermopyl (300, 2006; režie Zack Snyder): milá učební pomůcka pro dějepis na druhým stupni ZŠ, pokud by učitel žáčkům vysvětlil, že Peršani v boji rozhodně nepoužívali mutanty jako z Pána prstenů. Film, kolem kterýho jeho trailer vytvořil možná největší hype poslední doby, je prostě kýč - a to tím spíš, když si člověk vzpomene, jak vypadalo Sin City, natočené (laickým pohledem) podobnou technikou. Když už jsem to musel vidět, chtěl jsem vidět bojovat chlapy, co se potí a krvácejí, a ne stylizovaný postavičky. Když umím číst, nepotřebuju si jenom prohlížet obrázky - a tady člověk dostane všechno po lopatě. Masakr, ale ne overkill. Škoda.

19.02.2007: Hannibal - Zrození (Hannibal Rising, 2007; režie Peter Webber): poctivý béčko o dětství a mládí Hannibala Lectera. Sralo mě to daleko míň než grandiózní a naprosto prázdnej styl u Scottova Hannibala. Typická 'vašutovka' taky potěší, tady vás navíc čeká až na samým konci. A pro ty, kdo to nevědí - nejlepší adaptace čehokoliv s panem doktorem Lecterem je Lovec lidí/Manhunter od Michaela Manna z šestaosmdesátýho.

16.02.2007: Babel (Babel, 2006; režie Alejandro González Ińárritu): k čemu?! Copak se nedá natočit film o neporozumění, míjení se a nepodařených dobrých úmyslech jinak než s postavou sebevražedný hluchoněmý japonský holčičky, která chodí po městě naostro?! Amores Perros mě nijak nenadchlo, 21 gramů mělo skvělý herce, ale oproti svýmu názvu ne duši, a tahle "trojka" režiséra Ińárritu a jeho scenáristy Guillerma Arriagy je zase úplně to samý, jen trochu bombastičtější. Hromada postav, komplikovaně propletený osudy napříč zeměkoulí (Mexiko, Maroko, Japonsko), trocha urputnýho herectví a jinak velký prázdný nic zabalený do dvou a půl hodiny hezoučkých obrázků. Nic, který navíc jde interpretovat tak, že nám bělochům Mexikánci, Marokánci a šikmoočkové jen přidělávají problémy. Aspoň že tohle mě pobavilo, když už jsem málem umřel nudou a zbytečností.

14.02.2007: Podkres upoutávek na Události Fatboy Slimem?! Ne, nedělám si iluze, že Česká televize mládne. Ale přinejmenším upoutávky tam někdo vzal do správných rukou.

14.02.2007: Jako malé děti (Little Children, 2006; režie Todd Field): mělo to nakročeno k tomu, aby mi to urvalo hlavu, ale nakonec u mě tahle mozaika z typickýho americkýho předměstí skončila jen s pěknýma čtyřma hvězdičkama ze šesti (pokud ještě neznáte moji soukromou stupnici). Všechny dějový linie se nakonec až příliš úhledně vyřeší, celý to okomentuje laskavě ironický vypravěč (je trochu moc poznat, že jde o adaptaci románu) a pocit bolestný reality, který mnou zpočátku prostupoval, je pryč. Bezvýhradný uznání a nefalšovaný dojetí si zaslouží jen "úchyl" Ronnie a jeho máma - postavy, který si asi budu nějakou dobu pamatovat. Na druhou stranu je možný, že ve mně dýl a líp dozní celý ten film: na to, jak se mnou přinejmenším do poloviny mával, mám pocit, že mu teď trochu křivdím. (To asi proto, že jsem až ex post zjistil, že ho natočil Todd Field, jehož V Ložnici jsem odzíval. :-)

10.02.2007: Nominace na Český lvy: děláte si legraci?! Že toho tolik schytá Kráska v nesnázích bylo jasný, relativní triumf Grandhotelu trochu překvapil, propad Účastníků zájezdu už byl na pozdvižení obočí - ale jedenáct nominací pro Obsluhoval jsem anglického krále?! Když jsme s Irenkou a Helenkou v přímým přenosu sledovali, jak tenhle přinejlepším hodně slabý kousek dostává čím dál automatičtěji jednu čárku za druhou, kroutili jsme nevěřícně hlavou a marně házeli do placu nepochopitelně opomenutý jména - jeden příklad za všechny je Marta, z níž by si ne nominaci, ale rovnou lva rozhodně zasloužila minimálně Petra Špalková za hlavní ženskou roli. Nic proti Jiřímu Menzelovi, přeju mu, že to konečně natočil a že to natočil tak, jak chtěl, ale nic mě nepřesvědčí o tom, že ten film je prostě bída a že nominace - nebo nedejbože lvy - dostává tak nějak za účast, z úcty, za Menzelovo celoživotní dílo a tak.

A udílení a vůbec večer? Ucházející. Ale jednou za život to asi stačilo.

07.02.2007: Dreamgirls (Dreamgirls, 2006; režie Billy Condon): netušil jsem, že to je podle broadwayskýho muzikálu, takže mě trochu vyděsilo, když si postavy najednou začaly vyříkávat svoje písničkami. Přinejmenším to neladilo s do tý doby realistickým - byť schematickým - příběhem o trojce černošských zpěvaček, který stoupají ke slávě. Ale přestože je ten film příliš dlouhej a někdy HODNĚ sentimentální, funguje - přinejmenším jako kronika vývoje černošský muziky od gritty R&B přes soul a funky až po disco. Hlavně začátek je fakt dokonalost sama: Dreamgirls se od prvních vteřin rozjedou naplno, muzika ani na chvíli neutichne a všechno to tepe a buší a nebere ohledy jako ty nejlepší momenty ze závěru Chicaga.

06.02.2007: Sejmi eso (Smokin' Aces, 2007; režie Joe Carnahan): nehorázná pseudogangsterská blbost, která by bez Scorseseho neušla ani půl minuty a klesá až tak hluboko, že parafrázuje Hostel. 'Nuff said.

05.02.2007: Dopisy z Iwo Jimy (Letters from Iwo Jima, 2006; režie Clint Eastwood): pro Američany zřejmě zásadní věc (soudě podle nadšených hodnocení), pro Japonce možná mírná satisfakce, pro zbytek světa zbytečnost. Vlajky našich otců aspoň měly příběh - osudy několika lidí, který se vyvíjely. Tady máte pár Japonců, který se nejdřív připravěj na bitvu o pustý ostrov, pak za spektakulární válečný vřavy (natočený to je super, to se musí nechat) většinou umřou a hlavně zůstanou od začátku do konce úplně stejný. Vedle Vlajek je to ještě delší, nudnější a pomalejší a zástupný téma - zřejmě oddanost vlasti - tu působí ještě abstraktněji než u Vlajek (hrdinství). V USA mají z těch dvou filmů lepší hodnocení Dopisy, protože Američani zřejmě nejsou zvyklí vidět svoje války z druhý strany; já stavím rozhodně výš (pořád přinejlepším průměrný!) Vlajky, protože jsou aspoň o něčem. A teď perlička na konec: Warneři prohodili původní a daleko logičtější nasazení do českých kin a nejdřív do nich pustí právě Dopisy z Iwo Jimy. Ano, jsou sice nominovaný na pár Oscarů, ale samy o sobě fungují jen jako doplněk k Vlajkám našich otců. Vidět je bez nich nemá už vůbec žádný smysl.

04.02.2007: Skici Franka Gehryho (Sketches of Frank Gehry, 2005; režie Sydney Pollack): ten film není úplně špatný. I když skrz něj nebezpečně prosakuje Pollackovo ego (opravdu musí každou chvíli mluvit?! opravdu musí pořád defilovat před kamerou s jinou kamerou?!), i když architekta Gehryho (Tančící dům v Praze, Guggenheim Museum v Bilbau, Experience Music Project v Seattlu atd.) prezentuje jen s minimálním odérem kritiky, který se mu v současnosti dostává, a i když je zamořený banálními komentáři třetích osob (Dennis Hopper - stejně intenzivní jako dementní jako v Apokalypse), perfektně prolíná životní cestu jednoho umělce s cestou jednotlivých děl od skečí k hotovýmu dílu. A to není špatný koncept a rozhodně to není málo.

Ale ten film mě jako už několik předtím přiměl k deziluzivnímu zjištění: jak málo z filmů vlastně vidím, když je nevidím aspoň dvakrát, když si k nim nenapíšu deset stránek poznámek, když o nich nepřemýšlím v intencích toho, že na ně musím napsat desetistránkovou kritiku. Nedávno na mě napodruhý o hodně víc zapůsobily Dveřmi dokořán, jakkoliv to byl spíš důsledek kontextu. Ale mám v zásobě spoustu filmů, ve kterých nepřestávám nacházet další a další věci - a to mě děsí, jakkoliv to je na jakýmkoliv umění vlastně to krásný. A proto se označuju za takykritika, kdykoliv se nějak označovat musím. A proto celý svoje pisálkovství vnímám jen jako dojmologii, pohled z vlaku. Radši mi moc nevěřte.

04.02.2007: Je to blbý, ale Scorsese toho Oscara letos dostane. Abych si aspoň trochu pomohl od znechucení, vsadil jsem se už dávno - vlastně v den, kdy jsem viděl Skrytou identitu - o flašku zelený (už jsem jí ostatně vyhrál hezkejch pár litrů :-). Marty se bude tetelit blahem a já se napiju na něj, na všechny nesmrtelný filmy, který se bez Oscarů obešly, a na to, že Oscaři jsou jenom účelově udělovaný znamení doby. Se Scorsesem to je ale historie nejsmutnější, protože on toho Oscara tak strašně chtěl. Nejdřív nasekal pár filmů, který si je bez debat zasloužily - a nic. Pak udělal několik dalších, kterýma Akademii vyloženě lezl do zadku - a taky nic. A teď, když už konečně zase točí filmy tak, jak sám chce a umí nejlíp na světě - teď ho dostane. Ironie je to hořká, ale na druhou stranu budu mít další munici do svých filipik, který každej rok touhle dobou vypouštím do médií. O tom, že Četa Oscarů pobrala hromadu, zatímco jeden z nejimpozantnějších filmů všech dob, Apokalypsa, žádnýho důležitýho, protože bylo ještě moc brzo po Vietnamu, že celkem průměrný Mlčení jehňátek má jako jeden z pouhých tří filmů historie všech pět "hlavních" Oscarů, že se Oscaři zásadně nedávají komikům a s pár výjimkami ani nebělochům - o tom se nedá psát donekonečna. Bottom line je, že Oscaři se nedávají za kvalitu, ale za "oscarovost".

02.02.2007: Temný obraz (A Scanner Darkly, 2006; režie Richard Linklater): zase trochu zklamání, ale jen relativní k tomu, jaký je Linklater borec. Mám ho rád, protože seká filmy ze všech žánrů (kvazidokumentární manifest Flákař, filozofická trachtace Sním či bdím, mainstreamová řepounská komedie Škola ro(c)ku, sociálně kritický Fast Food Nation, über-romantika Před úsvitem/Před soumrakem...) a všechny umí skvěle. Představa, že rotoskopickou animací zadaptuje knihu Philipa K. Dicka (napsal předlohy Blade Runnera, Total Recall, Minority Report...), proto vypadala nadmíru lákavě. Výsledek? Jasně, paranoia a deziluze z týhle dystopický sci-fi o světě prolezlým drogou D a průmyslovými kamerami jen kape, Keanu Reeves je náležitě orvaný, měnící obleky vypadají úchvatně a konec vás přinutí zapomenout samo slovo "naděje", ale pořád to není... bomba. A taky mě časem docela rušily všechny ty feťácký kecy, i když zrovna Woody Harrelson jako by se narodil jen pro ně.

02.02.2007: Fontána (The Fountain, 2006; režie Darren Aronofsky): blbost. Jo, někdo u toho bude uchcávat blahem (nad kamerou, nad vizuálními efekty, nad romantikou lásky napříč stoletím, nad odvážností umělecký intence, nad Rachel Weisz, nad Hughem Jackmanem, nad čímkoliv), ale já v týhle experimentálnosti o lásce, smrti a ekologii nenašel ani stopu citu. A ten já u filmu potřebuju v první řadě. (A ano, já jsem ten, koho nebralo ani Rekviem za sen.)

02.02.2007: Poslední skotský král (The Last King of Scotland, 2006; režie Kevin Macdonald): ano, Forest Whitaker je v roli ugandskýho diktátora ze 70. let Idiho Amina fantastický a skrznaskrz "oscarový". Ale nejvíc na mě ten film - mimochodem prý fikce - o Aminově sblížení se skotským doktůrkem Nicholasem Garriganem zapůsobil tím, jak ukazuje právě Nicholasovo postupný "prohlídnutí" zla všude okolo, který ve svý mladičký naivitě neviděl nebo nechtěl vidět. Je paradoxní, že sekvence po odhození růžových brýlí jsou laděný halucinativně a deliriózně, ale jako obraz devastujícího prozření rozhodně fungujou.

01.02.2007: Rocky Balboa (Rocky Balboa, 2006; režie Sylvester Stallone): ale jo, sežral jsem mu to. Je to sentimentální, kýčovitý, předvídatelný a kdesi cosi, ale toho stárnoucího podvraťáka prostě nejde nemilovat. Ne nadarmo si tady vzal k ruce skutečnýho vořecha. Ty hrátky s barvami v závěru a neskutečnou frekvenci záběrů a scén z krchova bych si klidně odpustil, ale zároveň jsem ocenil, jak se tahle sága po třiceti letech sblížila se svým absolutním protipólem - Zuřícím býkem. Co bylo kdysi apoteózou americkýho snu se najednou stává soubojem s vnitřními démony. Důstojný konec (tedy doufejme).

31.01.2007: Atentát v Ambassadoru (Bobby, 2006; režie Emilio Estevez): jeden z nejsilnějších filmových zážitků posledních měsíců - tečka. Sledoval jsem perfektně natočený, dobově přesný a altmanovsky propletený pobíhání pečlivě vybraných a hollywoodskou elitou zahraných postav v jednom hotelu, kde v červnu 1968 zastřelili kandidáta na americkýho prezidenta Roberta F. Kennedyho, a říkal jsem si, kde v průměrným herci a už vůbec ne režisérovi Emiliu Estevezovi vzaly takový režijní schopnosti. Po hodině a půl mě to přestávalo bavit. A pak přišlo finále, který vysvětlilo obojí: jednak Estevezovu nečekanou brilanci, jednak proč to muselo trvat tak dlouho. Sledoval jsem tu fantastickou scénu, cítil paralely mezi tehdejškem a dneškem hmatatelně jako k prasknutí napnutý lodní lana pod rukama a vnímal, že jsem součástí něčeho velkýho. Takhle to vypadá, když se něco chce říct, musí říct a řekne se to právě tady, teď a naplno. Potom už nestojí v cestě žádný překážky. Ta věc si najde cestu stůj co stůj. A lidi, kteří s ní rezonují, dají všechno za to, aby mohli být u toho.

30.01.2007: Číšník (Ober, 2006; režie Alex van Warmerdam): dal jsem na Ariennino doporučení a byl nadšen. Kafkovsky temná holandská absurdní hříčka o číšníkovi, kterému všichni serou na hlavu - manželka, milenka, zákazníci, sousedi, všichni - aby posléze zjistil, že jeho život řídí frustrovaný scenárista. Ano, tenhle motiv se už v pár filmech objevil, ale nikde jsem ho neviděl zpracovaný takhle efektně a efektivně. Škoda, že Číšníka hned tak neuvidíte - běžel tu jen v rámci Dnů evropského filmu.

27.01.2007: Dveře dokořán (Breaking and Entering, 2006; režie Anthony Minghella): napodruhý lepší, až se to "sračkářovi" Minghellovi stydím přiznat. Najednou jsem tam viděl všechny ty paralely, motivy přirozenosti versus umělosti, uzavřenosti versus otevřenosti... A ten hlavní motiv - složitost, nebo dokonce neschopnost navázání něčeho tak normálního a základního jako je mezilidský vztah (nebo by aspoň měl být) - ten mě v tu chvíli ničil. Hm. Trpká zkušenost v mnoha ohledech.

25.01.2007: Zvedá se vítr (The Wind That Shakes the Barley, 2006; režie Ken Loach): vedle Země a svobody asi nejhorší Ken Loach - a to ho mám zatraceně rád. Loach je vynikající, když vykresluje jeden konkrétní (zpackaný) osud a jeho sociální a dějinný okolnosti nechá vykukovat jen zpoza něho. Ale jakmile se rozhodně zobrazit v první řadě epochu a postavy použít jen jako způsob, jak ji manifestovat, ztrácí se ve schematičnosti a patosu. Země a svoboda byla o občanský válce ve Španělsku, Zvedá se vítr o vlně odporu Irů proti britský okupaci na začátku 20. let 20. století. Teprve tragický (i když tragický je vlastně ten film celý) finále mě přimělo trochu ten film rehabilitovat, ale tou dobou už jsem byl zase až příliš otřesený jeho krutostí. Nedějou se tu ani zdaleka takový zvěrstva jako v každým druhým současným hororu, "jenom" působí věrohodně. A já netrpěl ani tak za sebe jako za ni. (A jí to přitom nejspíš nijak zvlášť nevadilo. To jsem celej já.)

24.01.2007: Clerks 2: Muži za pultem (Clerks II, 2006; režie Kevin Smith): solidní návrat domů. Nikdy jsem nebyl žádný "smithofil" a většinu jeho filmů jsem vlastně ani neviděl. Ale debut Mladí muži za pultem naštěstí ano, stejně jako jeho teď už předposlední dílko Táta na plný úvazek. A proto oceňuju, že se Smith konečně vykašlal na dobývání Hollywoodu a vrátil se k tomu, co mu jde nejlíp: k absurdním dialogům pitomců z New Jersey o čemkoliv od Anne Frank po vaginální trolly. Že se přestal vnucovat mainstreamovýmu vkusu, vykašlal se na kompromisy a se spratkovským gustem dokonce zase zkusil i sem tam někoho nasrat. Clerks 2: Muži za pultem nejsou žádný veledílo; ale už po třech minutách bezpečně poznáte, že tuhle volovinu nemohl natočit nikdo jiný než Smith. A to je svým způsobem ta největší pocta.

24.01.2007: Vlajky našich otců (Flags of Our Fathers, 2006; režie Clint Eastwood): ale tak jako že... Typický Eastwoodovo chlapáctví (který špatně snáším, i když tady se dalo), technicky dokonalý akční scény (který je po Zachraňte vojína Ryana zbytečný točit) a film schovaný za zástupný téma hrdinství. Zástupným tématem se celý film mává okatě úplně jako tou vlajkou a na závěr zazní ještě explicitně (koncept hrdinství si vytvářejí ti, co tam nebyli, aby vůbec pochopili, jaký to bylo tam být), aby praštil po hlavě i toho nejpomalejšího trumpetu. Tohle já nepotřebuju, i když svým způsobem chápu, proč to Eastwood musel natočit. My si holt s Clintem nikdy rozumět nebudeme, ale můžeme se aspoň respektovat. :-)

23.01.2007: Goyovy přízraky (Goya's Ghosts, 2006; režie Miloš Forman): hezké, evidentní, všechno jasné. Ale Forman míval na víc. Tenhle film je lepší, když si o něm necháte vyprávět, než když ho vidíte na vlastní oči.

21.01.2007: Emma's Bliss (Emma's Glück, 2006; režie Sven Taddicken): tak trochu jiná německá lovestory. Je tu všechno, co tenhle ohavný žánr dělá tímhle ohavným žánrem - nesednoucí pár, rakovina, dávka zupácký tuhosti - ale stejně mě to nakonec dostalo na svoji stranu. Tahle nepříliš pravděpodobná historka o svérázný selce, která se snaží stůj co stůj udržet si svůj polorozpadlý statek, a na smrt nemocným truhlíkovi, co jí doslova spadne do klína, naštěstí dávkuje sentiment ohleduplněji než je v kraji zvykem. A i když to finále nejpozději od poloviny čekáte, přece jenom mu podlehnete. Stejný je to vlastně i se smrtí. :-)

18.01.2007: Marcela (2006; režie Helena Třeštíková): přiznám se, že Manželské etudy jsem poněkud prošvihnul. O to jsem byl radši, že můžu jejich nejznámější a asi nejdrsnější epizodu dohnat v kině. Jo, Marcela je skutečně depkofest: nejenže se všechno kazí, ale kazí se to ve spirále (bytový problémy řeší titulní hrdinka i její dcera), a když se zdá, že už nemůže být hůř, tak... V několika momentech jsem si říkal, jestli už Třeštíková nejde za hranici toho, co by se mělo ukazovat, ale ta hranice je subjektivní - a ona sama nejlíp ví, co dělá. Scény, ve kterých se do Marcely zničený smrtí dcery začne ještě ke všemu navážet zhrzený ctitel, jsou... devastující.

16.01.2007: Fast Food Nation (Fast Food Nation, 2006; režie Richard Linklater): jak mám Richarda rád, tak tady to na samý jedničky není. Ukázat co nejkomplexněji (tak trochu ve stylu Traffic - nadvlády gangů) byznys rychlýho občerstvení je nápad, který vypadá líp na papíře než na plátně (a taky že jde o adaptaci knihy). Jednotlivý scény fungujou, člověk prakticky proleze fabriku na hamburgery a spoustu věcí se dozví, emocionálně to taky zabírá, herci - neznámí i spousta áčkových, co se tu mihnou jen v maličkých rolích - jsou výteční... Akorát to nějak nesecvakne dohromady. Škoda.

16.01.2007: Noc v muzeu (Night at the Museum, 2006; režie Shawn Levy): ale jo, mezi rodinnými podívanými o otcích a synech to patří k těm lepším. Veškerý děj se dá bez výčitek svědomí shodit ze stolu, ale ty scény nočního chaosu, kdy se celý muzeum historie probouzí k životu, kostěný tyranosaurus si nechává házet kostičku, maličký kovbojové se mydlej se zrovna tak maličkými Římany, po chodbách řádí Hunové a všechno to funguje v jakýsi láskyplný rovnováze, mi dělaly dobře. Ben Stiller si vystačí s jedinou grimasou starostlivýho tatíka, ale špičkování mezi Owenem Wilsonem (předák kovbojů) a Stevem Cooganem (římský vojevůdce) nemá chybu. Milostnou linii mezi Teddym Rooseveltem (Robin Williams) a Sacajaweou (nyvá Mizuo Peck) bych naopak s klidem vynechal, ale zřejmě má cosi společnýho s politickou korektností a napravováním křivd z dobývání Ameriky. Přijatelný vánoční film; škoda, že ho k nám distributor nestihl dostat před svátky.

04.01.2007: Smrtící nenávi2t (The Grudge 2, 2006; režie Takashi Shimizu): zbytečný pokus posunout vyčerpaný námět někam dál. Jednička (americká; japonský originál jsem neviděl) o domě posedlém zlou kletbou mě bavila svojí pohádkovou čistotou. Tady se už jen vaří z vody, děs mají navozovat obligátní holčičky se splihlými vlásky a krkavé zvuky a děj zoufale kopou dopředu berličky typu "vrátíme se ke kořenům zla o generaci zpátky". Pár scén je fajn (hrůza pod kancelářským stolem), ale kdo je proboha zvědavý na to, jak jsou tu nešťastníci v tomhle filmu pořád zvědaví?!

04.01.2007: Štěstí na dosah (Pursuit of Happyness, 2006; režie Gabriele Muccino): solidní začátek roku. Skutečný příběh o chlápkovi, který se v 80. letech porval s osudem, aby se dokázal sám postarat o svého syna a ještě prorazil jako makléř, sliboval kýbly slziček - nota bene když tu dvojku hrají Will Smith a jeho vlastní synátor Jaden. Ale světe div se, všechno to sepne dohromady a člověk těm dvěma prostě nemůže nedržet pěstičky. S aplikací tatíkova ultraoptimistmu v reálném životě opatrně (žádný z těchhle motivačních filmů o tom, že se máte držet svých snů, vám neřekne, kolik lidí to taky zkusilo a pořádně si nabilo hubu; na plátna se dostávají v podstatě výjimky z pravidla), ale když se touhle skousnutelnou limonádou necháte trochu připovznést, rozhodně vám neublíží. Jinak z Willa Smithe jednou ještě něco bude, čímž jenom objevuju Ameriku. Ne, že by mě nebavil v popcornovkách typu Já, robot, ale až jeho jednou přestanou bavit úplně, máme se na co těšit.