Nový voitech.org je teď tady.
09.12.2002: Moje předrahá sestra dnes úspěšně odpromovala. To, že jí budu bohapustě závidět a doufat, že ve mně ten ceremoniál vyburcuje motivaci taky se k němu dokopat, jsem čekal. Ale že pak budu vlastnoručně pomáhat při prostírání k hostině v "lepším" podniku Černý kůň jsem fakt netušil. No co, alespoň jsem se dozvěděl, kam se dávají které příbory. :-)
18.11.2002: Nejenže skutečnost nemůžeme poznat: ono nic jako taková skutečnost, jakou si ji představujeme, dokonce neexistuje. Je to myšlenkový a kognitivní konstrukt - podobně jako i čas - který nám umožňuje myslet a jednat. Skutečnou skutečnost v její celosti nemůžeme svým omezeným myšlením nikdy pojmout, ale díky těmhle konstruktům se v ní dokážeme aspoň trochu orientovat - stejně jako se slepec dokáže pomocí hmatu vyznat v cizím pokoji, který se postupně "naučí nazpaměť", ale přesto ho nikdy neuvidí.
16.11.2002: Což o to, chlastačka ve Vilečce byla fajn a lidu a veselí mnoho. Ale všechno mohlo být jinak: nákup v gigantickém Intersparu a celé ty orgie konzumu kolem mi způsobily tak průserovou náladu, až jsem myslel, že se budu mračit nejmíň do léta a přímo u kasy jsem vedl plamennou filipiku proti globalizaci. Pro někoho jsou tyhle megamarkety (giga, tera...) třeba denním chlebem, ale já se v nich tak často nevyskytuju - a o to větší šoky pak zažívám. Proč, to by bylo nadlouho, ale jedna věc je jasná: něco je prostě špatně. Tyhle plky jsou jen plácáním do vody, ale bez nadsázky lze říct, že mezi takovýmihle "automaty na utrácení" a katastrofální bídou třetího světa je naprosto přímá souvislost, již si lidi, kteří v nich nakupují, nejspíš neuvědomují nebo nechtějí připustit. A když už o tom mluvím: za drtivou většinu problémů současného světa - ne-li za všechny - může agresivní katolický mesianismus a na výkon zaměřená protestantská morálka.
23.10.2002: Jediná povinnost člověka je usilovat o přesah.
21.10.2002: Po dlouhé době opět čtenářský deníček: upalujte si pro poslední (10/2002) číslo časopisu Sestra! Z titulní strany na vás bude s nádherně tajemným úsměvem tak trochu ve stylu Mony Lisy (i když ji nemá ráda!) shlížet hypotetická Miss sestřička a moje princezna v jednom. Nemůžete vědět, jak jsem na ni pyšnej a jak je mi zároveň úplně jasný, že tam nemohli dát nikoho jinýho než ji!
19.10.2002: Drakiáda! Tak milá akce na čerstvém povětří samého jižního okraje Prahy... To pár lidí popadne ručně i průmyslově vyrobené draky (Tesco - jen pětadvacet Kč! :-), vlítne na sportovní letiště, průběžně si dobřává stříček, v praxi zavzpomíná na stará dětská pouštění draků, mírně promrzne, spraví se v letištním klubu a pak to dotáhne do správného konce v příjemném domácím zázemí (díky Michalovi a Lindě!). To všechno mám navíc spojeno s dvojtou kolektivní důkladnou procházkou po lesích a polích v báječně podzimním počasí, s fascinací tajemnými, nepoznanými a vzdálenými pražskými čtvrtěmi a s příjemnou melancholií... Že bych ten podzim fakt začínal mít rád?
11.10.2002: Slovensko! Čtrnáct dní jsem zpátky a nestihnu napsat ještě ani čárku - tedy vyjma svého soukromého deníčku, ve kterém už jdu do finiše. Byla to fantastická spanilá jízda! Trasa:
Z toho je jasné, že jsme se s princeznou (neboť komu jinému jsem stál po boku) potulovali spíš na dalekém východě. Pravda, měli jsme z toho trochu obavy, ale nakonec se všechno obešlo víceméně bez problémů a jakkoliv nás tam všichni před všemi varovali, jedním dechem neopomíjeli dodávat, že jsme pořád bratia, a z rukávu sypali, kde že v Čechách byli (a sloužili na vojně). Není nad to hodit bágl na záda a jít (i když jsme přitom spali v poměrně luxusních hotelech :-) - to je nejjistější způsob, jak něco zažít...
Můžu-li mluvit za oba, fascinovaly nás nesmírné prstence hradeb košických panelákových sídlišť, zaskočila nás medzilaborecká borovičková přítulnost, uchvátila nás neokázalá krása okolních kopců, vyděsila nás nevyslovená hrozivá všehoschopnost ve vzduchu příhraničního "posledního města" Michalovců, zasmušila nás nenaplněná minulost zchátralé Šíravy, dostaly nás tatranské muchomůrky červené :-), ohromila nás uprostřed Tater naprosto nečekaná mohutnost železáren v Podbrezové a na návrat domů nás připravila bratislavská otevřenost a světovost. A kapitola sama o sobě - hotely a ubytovny, autobusy a vlaky, restaurace a hospody...
(A subjektivně nejskvostnější moment cesty, do kterého by se dala celá uložit? To když jsme v Kalinově, na samém konci země, v poslední vesnici, vylezli nad kostelík se hřbitovem, pomalu šli dál, vyplašili pár hadů, otočili se, a najednou už nebyla vidět jediná střecha, jediný člověk, jen kopce - kopce, pastviny a lesy až kam jen jsme mohli dohlédnout...)
10.10.2002: Češi zase jednou ukázali světu, v čem jsou nejlepší: v nakupování! Dneska se po masivní reklamní kampani otevíral mimo jiné hypermarket s elektronikou Electro World. Z důvěryhodných zdrojů (zdravíme Chócu! :-) je známo, že Češi nelenili a nalákáni brutálními slevami se dostavili v počtu, který jistě překonal i ty nejsmělejší odhady (řádově tisíce lidí? víc?); je nepochybné, že někteří z nich v té nekonečně frontě spali jako za starých časů front na Favority a výjezdní doložky. Viděl jsem v televizi zábrany a policajty... Dejte Čechům možnost nakupovat nebo dokonce nedejbože nějakou tu slevu a oni kvůli tomu prodají vlastní babičku. Nemluvě o tom, že magistrát nebo kdo vlastně chce během blížícího se zasedání NATO v Praze vypudit domorodce z centra nabídkou "lákavých" akcí a slev v satelitních hypermarketech... A do třetice - viděli jste ten reklamní letáček v tramvajích, propagující nový hypermarket v Letňanech sloganem (přibližně) "Víte, kde a jak strávit celý den s rodinou?", pod kterým je navíc takový pěkný obrázek rodinky s balíčky naditým nákupním vozíkem, z něhož ještě čouhá štangle salámu? Samotná ta idea obrácení řádu věcí (tj. ne žít a při tom sem tam z nutnosti něco nakoupit, nýbrž nakupovat a na to naroubovat veškeré ostatní žití; nakupování jako smysl existence!) je zrůdná, ale ještě zrůdnější je, že ji Češi tak žerou. Bum, knedlík!
04.10.2002: Výstava fotoportrétů Antona Corbijna v Leica Gallery na Pražském Hradě: důkladná masáž egy současné popkultury. Tenhle příspěvek berte s rezervou, protože fotografii nerozumím ani náhodou... Anton Corbijn je původem holandský fotograf, který začal fotit muzikanty někde během punkové exploze a od 80. let patří mezi nejrespektovanější portrétisty celebrit: když vás vyfotí on, znamená to, že už jste skutečně "někdo". Corbijn je dvorním fotografem například Rolling Stones, U2, Depeche Mode a dalších, přičemž je myslím škoda, že zrovna tyhle fotky, které všichni aspoň podvědomě známe (a tudíž i Corbijnův styl) na výstavě k nalezení nejsou.
Najdete tam asi padesát černobílých potrétů person 90.let plus několik velkoformátových kolorovaných do modra. Jak jsem se na to těšil (fotka Keithe Richardse coby pralesního divocha, která oběhla snad všechna média, je fakt úchvatná), tak jsem byl zklamaný: celé to na mě dělalo dojem nafouknutých eg a snahy o ukázání, s kým vším je Corbijn kamarád (určitě to tak není, ale pocit je pocit; viz ručně psané jmenovky pod fotkami, sestávající téměř výhradně pouze z křestních jmen). Pak jsem se někde dočetl, že se Corbijn snaží tematizovat a zpochybňovat popkulturu - například že ty velkoplošné formáty jsou precizně předpřipravené "momentky". Hm, ani tak mě to moc nebere: z fotky na mě má koukat tajemství nebo příběh (nebo osobnost, v případě portrétu) a takové jsem tu našel jen málokteré. Kromě Richardse se mi líbil Tom Waits, "momentka" Kylie Minogue (i když ta možná spíš jen kvůli průsvitnému negližé :-), David Lynch a pár dalších a hlavně úplně nečekaně Rutger Hauer - ten pohled! Takhle to má totiž fungovat: člověk si dá dohromady to, co vidí, s tím, co o zobrazené skutečnosti ví, a výsledek by měl dráždit a provokovat zvědavost. Rutger Hauer, herec jednoho klenotu (Blade Runner) a kopy 'béček', se tu v lehce kovbojském ohozu dívá trochu rezignovaně, ale pořád pevně...
05.09.2002: Pozdě, ale přece: i tento rok jsem se stal hrdým majitelem kalendáře Cindy Crawford! Ona by mi to snad neodpustila a já sobě už vůbec ne... A že už jsem fakt boháč jednou poznám podle toho, že si ty kalendáře začnu kupovat normálně v lednu místo v létě. :-)
02.09.2002: Víte, kdo je to slaměný sirotek? Pražák, který má toho času mámu v Kanadě, otce v Jihoafrické republice, sestru v nemocnici, princeznu v Brně, nejlepšího kamaráda v Chorvatsku a šéfa v Berlíně. A to ještě určitě na někoho zapomněl. A víte, kdo je ten slaměný sirotek? Teď zrovna já. Nechcete někdo zajít na pivo?
28.08.2002: Zpátky v boji proti bahnu! Den čtvrtý: zase do Tróje
Dneska jsem tak trochu zaspal, a tak jsme s Chócou na Městský úřad Prahy 7 dorazili trochu se zpožděním. A to se nám vymstilo: museli jsme nekonečně dlouho čekat na odvoz. Mezitím klasicky do skladu nafasovat věci. Změna od minulého týdne byla patrná na první pohled - z kdysi euforisticky fungujícího štědroskladu se stala instituce jako každá jiná s úředníky, kteří po nás sice bodře pokřikovali "tak co chcete, chlapi?", ale kteří nás nepustili ani centimetr za pult a zapsali si všechno, co nám přes něj podali. I nahoře v kanceláři, odkud se dobrovolníci vysílají do terénu, už to vypadalo mnohem normalizovaněji než minulý týden. A další institucionalizace, stejně příjemná jako smutná - každý jsme nafasovali stravenku za stovku. Město se dává dohromady.
Při čekání na odvoz hrozila velká nuda, a tak jsme improvizovali s lopatou: dokud to nezkusíte, nevíte, co se s ní dá všechno dělat. :-) A protože byla zbrusu nová, pokřtili (a popsali) jsme ji na Andulu na počest mé sestry, která dnes slaví čtvrtstoletí. Brzo nato přisvištěla zběsilá řidička ve Formanovi (dodávky už se asi vrátily ke své předpovodňové práci) a všech pět najednou nás hodila do Tróje.
Zpátky do Tróje, neboť tam nás zase vyslali, tentokrát k jistému panu docentovi, který se ukázal být výtečným chlapíkem. Bylo ale smutné pozorovat, jak jeho smyslem pro humor prosvítá duše raněná povodněmi... Měl nádherný, nádherný starý patrový barák z roku 1860, jehož řady oken s bělostnými dřevěnými okenicemi tolik připomínaly Středomoří. Voda šplouchala hned za ním. "Vidíte toho Hvížďalu? Když tu byla voda nejvejš, koukaly mu jenom oči..." - naproti přes řeku stál předvolební billboard, jehož spodní dvě třetiny voda změnila k nerozeznání a udělala z něj aspoň chabý zdroj zábavy místních.
Bylo nás tedy pět: čtyři kluci a jedna holka. Nás chlapy pan docent zavedl do jedné z místností domu, která stále nesla stopy jeho byvší krásy, a tam jsme se po následující hodiny věnovali omlacování omítky ze stěn. Všechno muselo dolů, a protože nebylo dost vhodných nástrojů, čekala nás zajímavá zjištění, čím vším to lze provést: kromě klasických palic a majzlíků nám posloužily i lopata, hrablo na sníh, motyka nebo skutečně monumentální sekera, která se vyznamenala zejména při odstraňování betonu. To bylo jiskřiček...
Oči a plíce plné písku jsme si pak střihli oběd a konečně se navzájem trochu prohlédli. Tentokrát znám i jména, ale nejsou podstatná. Holka byla fajn, a navíc se ujala úkolu nakrmit nás nafasovanými instantními polévkami, což jsem mocně ocenil. Jeden z našich pánských společníků byl basketbalista, "muž z lidu", jehož přímočaré vidění a nekomplikované vnímání reality mi znovu připomnělo, že i takoví lidé jsou. Druhý kolega byl úplně jiný: nejdřív jen pečlivě pozoroval přivřenýma očima a potom začal vést prapodivné řeči o "demoškách", o prožitých průstřelech hlavy od policajtů, o stovkách umrzlých, o brněních z koberců... Jiný svět, jiná dimenze, možná mnohem vzdálenější těm našim, než jsem si myslel, a nikdy se už nedozvím, na jakých křídlech do ní ten nešťastník odletěl...
A pak bylo zase po práci, rozloučili jsme se s panem docentem, který nám moc děkoval, a odebrali jsme se na toho času nefunkční autobusovou točnu, kde opravují silnici, abychom tam počkali na odvoz. Bylo nádherné pozdně letní odpoledne, vzduch se tetelil výhní, kolem téměř ani živáčka, jen božský klid, ničím nepřipomínající lány bahna za nejbližšími ploty - a odvoz nikde. Využili jsme dalších možností srandy s lopatou (už jste hráli lopatovanou? :-), probrali různé nesmysly, prohlédli si mohutného asfaltovacího mamuta, zaparkovaného hned vedle cisterny s pitnou vodou, na níž jsme polehávali, a zrovna když už nám docházela fantazie a trpělivost, kde se vzal, tu se vzal, přiřítil se džíp červeného kříže s řidičem, doktorem a fešnou sestřičkou a jestli prý nechceme tetanovky. Tož to my zase jo - a už jsme je tam měli. V tu chvíli dorazil odvoz, ale opět jen osobák, schopný odvézt pouze tři z pěti. Červenokřižáci se naštěstí uvolili odvézt zbylé dva - mě s Chócou - a tak byla situace vyřešena. Osobák odjel a džíp zmizel dál v Podhoří s tím, že tam rozdají ještě pár pigár a naberou nás po cestě zpátky.
Pigár muselo být asi víc, protože čas se vlekl rozžhaveným vzduchem a nikde nikdo. Byla to zato hodina nádherně strávená skvostnou konverzací nad tajemstvími Všehomíra a taky tuzemským rumem, který nám jistě pomáhal v jejich osahávání. Když i nám už to připadalo trochu moc dlouho, zavolal jsem znovu (pokolikáté už?) na MÚ, kde mi řekli, že nejlepší a nejrychlejší asi bude, když nás odveze sám pan docent, kterému jsem to tudíž šel vysvětlit. Už jsme byli dohodnutí, když tu se konečně z vnitrozemí opět vynořil džíp, my mu dali přednost a střihli si tak poměrně grandiózní návrat do civilizace.
No a dál už nic. Vrátili jsme matroš, nafasovali bagety, odplazili se na MHD a na schodech v tramvaji je snědli. Čekal nás ještě Hauz, ale v tu chvíli jsem skoro nevěřil, že do něj vůbec dokážeme dojít...
27.08.2002: Výlet s princeznou! A když z princeznou, tak na hrad. A když na hrad, tak na Konopiště. Byli jsme tak trochu jako Homolkové, ale jelikož to pro mě není zas tak známý pocit, užíval jsem si ho. Střihli jsme si procházku parkem (katastrofální nedostatek použitelných křovíček! :-) a potom nejdražší (a téměř individuální) prohlídku - a stálo to za to. A kromě informacemi naprosto nabušené tůry po hradě nás pan průvodce oblažil i výtečným taťkovstvím: pokud to nevíte, taťkovství obnáší příslušnou dikci, pupek, prezentování historie jako něčeho, co se nám přihodilo támhle v hospodě, a dojemnou oddanost princezně Žofince.
Cestou zpátky nás pak při rutinní kontrole chytili policajti, kteří mi po přečtení techničáku vedeného na otcovo jméno a titul začali říkat pane doktore, nedbajíce mého číra. Asi předpokládali, že absolevnti filosofické fakulty holt musejí být pošukové. No a jakkoliv náš povoz v jistých partiích nebyl zrovna košer, kontrola proběhla hladce... :-)
26.08.2002: A do třetice všeho povodňově-rekapitulačního - dobrovolnická pomoc. Od konce.
23.08.2002: Den třetí: Holešovice
Po jednodenním odpočinku jsme s Chócou opět nastoupili k službě vlasti a hlavně matičce Praze. Jakkoliv jsme čekali obvyklý přesun do Tróji, na Městském úřadě pro nás měli misi v Holešovicích. Požadavek z terénu zněl na šest silných chlapů, na MÚ si to opravili na čtyři a nakonec jsme tam šli my dva. Málo je dobrovolníků!
Holešovice za Tržnicí vypadají jako město po válce: ulice mezi krásnými, snad ještě prvorepublikovými činžáky jsou vroubené téměř jednolitou hradbou prken, nábytku, nepoužitelných věcí a blíže neurčeného bordelu; bahno se kydá zvlášť. "Čára ponoru" sahá "jen" asi do jednoho metru, ale při množství podpřízemních bytů a nabušenosti tamních sklepů je to i tak až až. Kolem kmitají skupinky pracantů nejrůznějších uniforem a nad vším se vznáší decentní smrádeček - vítejte zpátky!
V činžáku, kam nás poslali, se činil velmi pohodový manželský pár středního věku (i když na něj nevypadali), veselý mladík částečně z Karlových Varů, smíšená arabsko-česká rodina a pár dalších. Zatímco ženské měly ven vytáhnutou hadici a omývaly, co se dalo, a jiní zase krumpáčem vytrhávali podlahy v podpřízemních bytech, naším osudem byly jako obvykle sklepy. Dlužno ale podotknout, že v tom s námi poctivě jeli i Radek (manžel) a Tomáš (mladík): tady to totiž nebylo jako u "naší" paní v Tróji, která se na dobrovolníky jen koukala, tady se dělalo dohromady. Rozdíl v atmosféře byl nesmírný. BTW dneska jsem se v novinách velmi případně dočetl o tom, jak poškozeným rychle otrne, na dobrovolníky si zvyknou a pak po nich začnou vyžadovat div ne i domácí práce... Dovedu si to představit.
Sklepy byly klasické činžákové - prkenné kóje, ve kterých tu nic, tu zase bordelu až po strop včetně uhlí. Vzduchu minimum a smradu čím dál víc: přes den jsem párkrát porušil pravidlo "popadnout krám a šup s ním ven na Sluníčko" a zašil jsem se tam dole u nějaké práce, ale organismus mi pokaždé velmi brzo připomněl, v jak nezdravém prostředí se motám. Ještě že nám petrolejku nahrazovaly žárovky, poháněné zvenku benzínovým agregátem - bez něj by byly podobné práce fakt nemyslitelné. Náladu nám s Chócou pomáhalo udržovat pomyšlení na to, jak se povolaný civilkář PeterZ v depresích opírá o lopatu... :-)
Ke dnešním zpestřením patřilo tahání kamen, posunování nebohého auta, které zůstalo pod hladinou (voda umí v autě skvěle uklidit! :-), likvidace podhladinové popelnice (že jsme si ji nenechali až na konec...) nebo vytrhávání sklepních dveří páčidlem, při kterém jsem je vzal i s futrama.
Někdy během dne dorazila skupinka asi osmi skejťácko-áčkařských zjevů včetně jedné holky obligátního vzezření (tanga až k bradě, kalhotový pas v opačném směru a ledvinka na zadku :-). Po půlhodince sklepní anabáze dali cigáro a zhruba po další hodině to zabalili. Srovnání s námi mě tak nějak potěšilo... :-) Slyšeli jsme taky výtečné historky o včerejším likvidování skříňky s jídlem, v níž se vyznamenaly hlavně namočené kroupy. Oběd sestával jako obvykle z baget a balené vody, doplňkem se stalo domácími zakoupené pivo (haleluja!). Dezinfekci obstaral můj kalvados.
Kolikrát jsem se ten den vyplazil do schodů ze sklepa fakt nespočítám. Před pátou jsme to s Chócou zabalili a rozloučili se s místními: vidět, jak jsou vděční, je fakt ta nejlepší odměna, jakou si dovedu představit. Následoval návrat do civilizace, který byl teď ještě podivnější než jindy, protože jsme místo dodávkou jeli normálně tramvají. Jen pár bloků z "obyčejné" ulice se nachází úplně jiný svět...
Ale situace už se normalizuje. Městský úřad přestal dobrovolníkům dávat večeře zdarma. Asi toho někdo zneužíval.
21.08.2002: Den druhý: opět Trója
Stejná paní, stejný barák, jiní lidé. Dobrý pocit z toho, že ráno byl na úřadě mnohem větší dobrovolnický nával než včera. Ve štědrém skladě nás vybavili s dojemnou starostlivostí: vypadá to, že všeho potřebného je zatím naštěstí dostatek.
Další den ve sklepě, ale tentokrát sami s Chócou - dneska tam kromě nás žádní další dobrovolníci nebyli, až ke konci naší směny přišli další dva kluci a přijel i náklaďák Američanů z jakési katolické charity. Při pohledu na nás dva bláťuláky se dost vyděsili: to, v čem šli pracovat, bych já za pracovní oblečení neoznačil. No co, holt jsme s Chócou celý den vozili bahno a později rukama (pochopitelně ve dvojtých rukavicích) nakládali brikety a vyváželi je v kolečku na světlo. Zabahněné rukavice a holínky, to jsou odznaky dobrovolníků! A ještě možná roušky, ale ty jsme nepoužívali: smrad tam zas takový nebyl, spíš nedostatek kyslíku. Vždyť jsme dělali v nevětraném sklepě při čmoudící petrolejce...
Aspoň že tu petrolejku nám "naše" paní sehnala, když nedokázala ani nevyměnit vodu v kýblech s dezinfekcí. Dneska totiž vynikly rozdíly mezi lidmi, u kterých se pomáhalo. "Naše" paní stála celý den v bílých tepláčkách a mikince na verandě a telefonovala; navíc se ukázalo, že v tom domě nejspíš ani nebydlí, že ho má jen jako takovou lepší chalupu. O kus vedle se dělalo v baráku, kde skutečně žije několik generací, a to byla jiná: domácí vzali brigádníky za své, nalívali je v pauzách pivem a nutili do jídla (dobře, v zatopených oblastech by se jíst nemělo, ale Savo to jistí :-), pracovali s nimi bok po boku a byli jim na první pohled strašně vděční. Rozdíl v atmosféře nebe a dudy: "naši" paní jsem jen jedinkrát za celý den zahlédl, jak v ruce drží koště.
Kromě baget jsme dneska k obědu dostali improvizované hamburgery: v tom mém byla asi třícentimetrová brzda lanšmídu, že jsem ji vůbec nemohl narvat do pusy. Holt povodňové příděly. :-) Taky jsme se poučeni ze včerejška s Chócou trochu předzásobili rumem, zmínění sousedé s multigeneračního baráku nás dezinfikovali vodkou a dobrovolnický veterán z Výstaviště nám pomohl Rx bourbonem, jehož na Výstavišti dostal za odměnu celou flašku. Bylo to potřeba...
K dnešním zážitkům patřilo třeba to, když u sousedů z půdy vyklízeli namočené seno. Kromě toho, že strašně smrdělo, začalo taky kvasit a uvolňovat tím takové množství tepla, že hrozilo samovznícením. Podařilo se ho včas odvézt. Taky jsem potkal nějaké Čecháčky, kteří se nejspíš teprve teď přijeli podívat na svůj domeček a chtěli ze mně udělat koordinátora dopravy, aby se oni mohli dostat autem až ke dveřím. Jim podobní občas nemohli pochopit, že jsme dobrovolníci a že to, co tam děláme, děláme sami od sebe a zadarmo. A mám pocit, že "naše" paní se cítila div ne dotčená, že dneska nafasovala míň dobrovolníků než včera: jako by na ně měla nějaký automatický nárok, jako by po nich mohla něco chtít... No, aspoň, že nám dneska poděkovala.
Po šichtě jsme zašli s pár kolegyněmi na jedno a dobrovolnicky plkali. Pak jsme zašli na MÚ na teplou večeři, která se tam dobrovolníkům vydává zdarma proti podpisu, a taky jsme poseděli ve skladu se spřáteleným skladníkem. Začal jsem se tak nějak trochu cítit jako součást toho všeho, a byl to moc příjemný pocit...
20.08.2002: Den první: Trója
Stačilo jednou zavolat a den nato v devět ráno už jsme s Chócou stepovali na Městském úřadě Prahy 7. Organizace byla trochu chaotická, ale co bychom chtěli v těchhle podmínkách. Netrvalo dlouho a dostali jsme lokalitu, ve skladu nafasovali všechno potřebné (díkybohu za každou flašku Sava, co někdo pošle!) a už nás s několika dalšími dobrovolníky kdosi vezl dodávkou do Tróji. Bylo to poprvé, co jsem se od začátku povodní dostal do Prahy: mohl jsem si oči vykoukat, jak vypadala jinak a přece pořád stejně...
Dovezli nás hluboko do srdce uzavřené zóny na samý konec zahradní kolonie Podhoří. Prostě až k řece, což se později ukázalo jako naše štěstí: v situaci, kdy máte po pěti minutách práce místo pracovních rukavic dvě koule bahna a nemůžete ani zabrat s kolečkem, jak vám v rukou prokluzují rukojeti, jste za tekoucí vodu na odmývání bahna z nástrojů fakt vděční. Jakýsi místní koordinátor nás rozházel do baráků podle potřeby: s Chócou jsme skončili u jakési paní, jejíž jméno jsme se ovšem dozvěděli jen náhodou a mnohem později. Patřil jí patrový barák pod Bohnickou skálou, který teď byl opatřen výmluvnou ryskou těsně pod krovy. Bahnem kompletně pokrytou zahradu už podstatně zaplňovaly vyklizené věci, které tam vytahali naši předchůdci: dneska jich tam kromě nás makalo asi osm. Chlapi nosili, holky čistily - v některých situacích prostě všechny ty feministické plky přestávají platit a lidi sami od sebe dělají to, k čemu se nejlíp hodí. A tak jsem strávil příjemný den s lopatami, kolečky, svíčkami a bahnem ve sklepě. Věci na hromadu na zahradu, bahno k řece, pořád dokola. Nad námi vytrhávali parkety a bourali stěnu z luxverů - všechno muselo pryč. A i z těch holých mokrých místností bylo vidět, jak krásný barák to musel být.
Když jsme potřebovali, šli jsme se napít - balené vody byly všude naštěstí hromady, stejně jako dezinfekce, v níž bylo nutné se důkladně vymáchat před požitím čehokoliv. K obědu jsme fasovali bagety a jednoho z nezatopených domů se dalo zajít aspoň na polívku a na kafe. Řídil to tam Pan důležitý, nepochybně místňák, který si svou roli "koordinátora" evidentně užíval. Ale starali se o nás hezky.
Práce je práce, o tom se toho moc napsat nedá; zajímavější jsou jiné věci. Třeba ta měsíční krajina, ve které jsme se pohybovali. Na všem, úplně na všem byla v těžko uvěřitelné výšce asi čtyř metrů jasná čára, která dělila svět na dvě poloviny: nad ní byl barevný, pod ní černobílý. Nejpatrnější to bylo na vegetaci (byli jsme přece v zahradí kolonii) - každičký lísteček si nesl svou porci bahna. Bahno, bahno, bahno. Naštěstí (zatím?) příliš nesmrdělo ani nenaznačovalo nějakou zvláštní toxicitu, ale možná to bylo spíš tím, že jsme ten smrad časem přestali vnímat. Bahnem jsme byli samozřejmě kompletně pokrytí i my, což se stalo jakousi uniformou a zároveň odznakem cti: jakkoliv jsme chodili kolem nejrůznějších hlídek, policie, hasičů a podobně, nikdo se nás na nic neptal ani nás nekontroloval, co tam děláme. Prostě jsme tam patřili.
A ještě něco. Mám pocit, že v novinách a v televizi je dobrovolnictví prezentované s notnou dávkou patosu jako depresivní, nemluvná, ubíjející dřina. Nevím jak jinde, ale my jsme si užili slušnou dávku srandy, a to Trója rozhodně nepatří k nejmíň zasaženým oblastem. Vždyť právě proto, že je ta dřina ubíjející, by se u ní bez legrace nedalo vydržet. A slyšeli jsme plno dobrých historek - třeba o tom, jak se vyklízely hromady chlastu z barů na Výstavišti.
Kolem čtvrté jsme to zapíchli, ale odvoz, domluvený právě na čtvrtou, pro nás přijel až o dvě hodiny později: asi byl zrovna potřeba jinde. Zpátky na Městském úřadě se na nás dívali s takovým uznáním, až jsem si připadal trochu trapně. Jenom ta paní, u které jsme pomáhali, nám snad ani jednou nepoděkovala.
Dobrovolníci jsou bezejmenní: neznám jméno nikoho s těch, se kterými jsme pracovali, a nikdo nevěděl, jak se jmenujeme my. Nebylo to důležité. Musím ale zmínit to, že alespoň na MÚ Prahy 7 tvoří velkou většinu dobrovolníků holky, často i patnáctileté cácory, které neuzvednou lopatu, a přesto chtějí v tom bahenním království aspoň šmrdlat hadrem. Chlapi by se měli stydět.
18.08.2002: Den nultý: Červený kříž
Dotáhnout pár kusů oblečení, trochu jídla a pití a nějakou tu dezinfekci na některé z hromad shromaždiští (a teď už snad na každý městský úřad) fakt není problém - maximálně se to trochu pronese. Za ten dobrý pocit a za možnost vidět místnost plnou podobných věcí a výrazy na tvářích lidí, kteří to tam mají na starosti, to víc než stojí. My jsme si střihli Červený kříž v Koubkově ulici kousek od Ýpáku. Dvě věci: že v Albertovi ještě měli Savo - a potom ti plyšáci na hromadách krabic s humanitární pomocí, kterých se vzdaly nějaké děti, co nemohly dát nic jiného.
(konec zpravodajství z dobrovolnické pomoci)
26.08.2002: Někteří z nás si jistě povšimli, že přišly povodně. Jistě, je to průser, ale snad mi bude odpuštěno pár poznámek, které k povodním přistoupí z trochu jiného úhlu než pateticky lkavého. Události tak masového rozsahu a dopadu totiž bývají - coby vyšinutí z normálu - ideálním pozadím k pozorování...
26.08.2002: Při balení na letošní vodu jsem poslouchal Floodland od Sisters Of Mercy...
Hektický týden po návratu z neslavné akce H2002 (11.-14.08. namísto 11.-18.08.) se konečně dostávám k tomu, abych se za ní aspoň stručně ohlédnul. A ta ironie s Floodland mi došla až dávno poté, co hladina opadla, nemluvě o tom, že jsem si ani tehdy při balení neuvědomil, co vlastně poslouchám: monotematickou epickou desku s jednotícím tématem - vodou.
Většina čtenářů voitech.org ví, jak H2002 (tedy mnou dlouho toužebně očekávaný sjezd Sázavy) dopadla. Po velmi slibném nájezdu (příslušně strávená cesta vlakem plus nesmírně příjemný azyl u Dudáků, kterým tímto moc děkuju!) následoval pouhý jeden - zpoloviny drsně propršený - den pádlování. Skončili jsme v chatovém kempu ve vesničce Chřenovice, kde se o nás báječně postarali, nedbajíce toho, že jim opileckým řevem div nezboříme barák a že děsíme mladistvé účastníky jakéhosi sportovního soustředění (co je to "korfbal"?). Následující den už jsme jenom pili, spali, přetahovali lodě z druhého břehu a sledovali kvapem rostoucí kalnou hladinu, aniž by kdokoliv věděl, jak bude za hodinu. V jednu ráno přišel příkaz k evakuaci: předem sbalené barely jsme odkouleli o kus výš na vlakovou zastávku, v jejíchž útrobách jsme na zemi, na stolech a na lavičkách překlepali noc.
A tam teprve to začalo: děti v tepláčkách spící na lavicích, deky a nákupní tašky s narychlo pobranými věcmi, tváře těch pár místních, co tam s námi byli a co museli utéct z domů. První skutečný dotek toho, že se situace začíná vymykat normálu. O nás nešlo, my jsme byli na prázdninách a na cestě a jakkoliv nám bylo líto, že už si asi nezapádlujeme, pořád to byla legrace, zatímco oni - oni přicházeli o jistotu střechy nad hlavou. My měli barely, oni igelitky.
Ráno byla voda v zahradách a "náš" chatičkový kemp měl místo hřiště bazén, ale naštěstí se nestalo nic horšího. Kolem procházeli hasiči a místní a nikdo nevěděl, co bude dál. Rozespalá vlaková zastávka uprostřed ničeho byla toho nejlepším symbolem...
Sedli jsme na vlak a jeli zpátky do civilizace: lodě jsme vrátili už včera, když bylo jisté, že si jich už neužijeme. Z vlaku jsme viděli zatopené lesy a stržené mosty a jezy, které jsme dva dny předtím překonávali, nebyly téměř k rozeznání. Nad městem - Ledčí - se vznášela směs zmatku, překvapení a nejistoty, ale možná mi to tak jen připadalo; vůbec jsem nevěděl, co se vlastně děje ve zbytku země, a tak mi lze odpustit přirovnání toho, co jsem si myslel, že vidím, k tomu, co si představuju, že bych viděl po vyhlášení války. V Ledči jsem taky poprvé od soboty viděl noviny. Byla středa.
Brzy nato se naše slavná H2002 rozpadla: část jela k Danče na chatu, část do Prahy a část úplně jinam. :-) Ale to už je zase jiná historie...
(konec zpravodajství z H2002)
10.08.2002: Zítra odjíždím s pestrou společností sjet Sázavu, což jsem chtěl udělat už dávno. Pozor na příboj! :-)
09.08.2002: Jakkoliv sekci Deníček příliš nerozvíjím, některé dny opravdu stojí za zápis - jako tenhle. Stal jsem se hrdým majitelem vytouženého batohu Ghost Town od firmy Boll, k němuž mi dopomohla má dobrá víla (a že jsem batohy posedlý!). Chytil mě revizor a já měl lístek a on se na něj skoro ani nepodíval. Zašel jsem zase jednou do armyshopů a zalekl se sám v sobě toho, kolik těch věcí bych chtěl, i když je nepotřebuju - pozor na zahlcení hmotnými statky! (Ale když ono to všechno vypadá tak prakticky... :-) Dali jsme s Chócou pivko na "zahrádce" před naším oblíbeným pajzlem - pokaždé malý svátek, ale řekli mi, že zavináče už tam nikdy mít nebudou. :-( Zažíval jsem fotogenii televizního přenosu z atletického klání. Byl jsem u babičky, kterou se hned po mém odchodu kdosi pokusil mimořádně svinsky okrást: okoukl si mě, přesně mě babičce popsal a promyšleně jí líčil, jak mě strhla tramvaj, jak mě odvezli do nemocnice na Karlák, jak tam ležím bez peněz a bez dokladů a jak on má pro mě od babičky přivézt šest stovek. Pobavil jsem se při psaní článku o filmu XXX. Dozvěděl jsem se o dítěti, které se dnes narodilo, i o tom, které umřelo. Usnul jsem ve vlastní posteli. Ne, dneska se nestalo nic světodějného, aspoň mně ne, ale člověk by si měl každý den uvědomit, co má. A já mám všechno a všechno je jak má být... Neříká se tomuhle štěstí?
21.07.2002: Strašně rád jezdím autobusy pražské MHD (zvlášť ty pláně nad Kačerovem...) a strašně rád při tom sedávám na první sedačce, abych měl výhled dopředu. V poslední době jsem jel hned s několika řidiči, kteří za jízdy telefonovali. Což o to, měli by za to jít bručet, o tym žádná, ale píšu to sem kvůli něčemu jinému: jak jsem je tak při tom řízení/mobilování pozoroval, uvědomil jsem si, že vůbec neřadí! Kdo by to byl řekl, že pražské autobusy (aspoň ty novější) jezdí na automatickou převodovku. Nevím proč, ale nějak mě to zklamalo - asi proto, že jsem se na ty řidiče vždycky koukal s obdivem.
17.07.2002: Tak jsem se zase jednou ocitl v jednom nemocničním zařízení (naštěstí jen na běžnou kontrolu) a přišel jsem na to, proč mi tamější prostředí většinou připadá tak svobodomyslné: kromě neodmyslitelné chaotičnosti a improvizace hraničící s čarováním ("povinné" vlastnosti i dvanáct let po revoluci spojené s naším zdravotnictvím, stejně jako arogance a neochota zaměstnanců) je to i tím, že sanitáře a jiný pomocný personál často dělají různé obskurní existence (například civilkáři). A mezi nimi se ichtyl jako já cítí jako doma. :-)
23.06.2002: Tak jsem se konečně dostal k tomu Navigatoru... Číslo 40 vyšlé 3.6.2002, strana 19: jo, použili tam asi tři moje věty, ale to je tak všechno. S tímhle "článkem" opravdu nemám nic společného.
17.06.2002 Doslechl jsem se, že v Navigatoru vyšel pod mým jménem článek o animovaném filmu Pirát. Což o to, něco takového jsem sepsal, ale jako firemní materiál pro firmu Eallin, pod jejíž hlavičkou Pirát vznikl; recenzi pro Navigator bych napsal úplně jinak. Ještě jsem s lidmi z Eallinu nemluvil a ten článek neviděl, ale pro jistotu tu uvádím okolnosti, jak k němu došlo, a od téhle jeho podoby se distancuju.
03.06.2002 Výlet do Tábora na Free Dim (viz sekce Muzika) byl moc a moc povedená akce po více stránkách a Tábor je krásné město. Ale co se krásy týče mi v hlavě utkvěla hlavně krajina a vesnice mezi Vlašimí a Táborem. Když jí projíždíte, tak moc najednou toužíte zastavit; protože v tu chvíli všechno dává smysl a vy víte, kam patříte... Věřím, že každý národ má v sobě zapsanou krajinu, ve které po staletí žije, a jenom v ní se cítí opravdu doma - a naopak. Sám jsem byl překvapený, jak mi v Paříži chyběly lesy, kopce a řeky, a to se považuju za člověka pohříchu městského...
24.05.2002: Kromě již dříve zmíněných programů představuji další, které mi připadají více než málo užitečné: browser Opera, bookmark manager Compass a kopírák webstránek HTTrack.
13.05.2002: Myslíte si, že jsem věčný kritik? Jedna osůbka mi nasadila brouka do hlavy a on mi tam teď vrtá...
12.05.2002: Zpátky z léta... Víkend na Lužnici aneb periodické hodokvasy, hra na lesního dělníka, trocha cachtání ve vodě (letos poprvé), projížďka na kánoi (suma sumárum asi padesát metrů), krásné procházky, lesní a luční kvítí a taky nějaká ta romantika... (Koukám, že se mi začíná červenat kurzor! :-)
07.05.2002: Neslyším lidi vyslovovat jméno Carrefour jinak než Kérfůr a div že přitom vždycky nevyletím z kůže. Není to anglicky, nýbrž francouzsky, a řekne se to tudíž Karfůr, sakra!
07.05.2002: Když se můžu na Parukářce jen tak povalovat po zemi, tak to už to jaro bude asi opravdu tady...
05.05.2002: Dějí se věci různé a tak se stalo i to, že jsem zase jednou zavítal do Radosti FX (bývám tam tak jednou za tři roky :-), shodou okolností na jakousi pravidelnou gay night (říkají tam tomu Lollypop). Motivací mi pochopitelně nebyl program, ale vstup, víno a lízátko zdarma. Pravidelné žádostivce o podrobnosti - ano, Tvrďáku - musím zklamat faktem, že to tam vypadalo skoro stejně jako na každý jiný tucce, na který jsem kdy byl. No a mám zase na tři roky pokoj... :-)
24.04.2002: Nejlepší výlety jsou ty, které se semelou napůl nečekaně: které si vezmou vás, místo toho, abyste naplánovali vy je. To jsme se šli s princeznou takhle projít po Bohnicích... Najednou jsme vpluli do rozkvetlých polí, lesík nás svedl kolem potoka dolů k řece a když už jsme byli tam, nedojít až do Roztok by byl donebevolající hřích. Nota bene když jsme se v Roztokách mohli svézt přívozem a zpátky do Prahy pak mašinkou (maxihafíkem). A na jedno musím upozornit: zámek je zamčený! :-)
20.04.2002: Cha: trala la lala la-la! Uá! Cha cha - chatička! Unga unga unga! Vojta být šťastný...
26.03.2002: Tak jsem si sestavil bibliografii... Za víc než čtyři roky mi v pěti médiích vyšlo 83 článků a další dva jsou momentálně "v tisku".
22.03.2002: Krásná dobrá víla opět zasahuje! Včerejší představení Žito kouzelník (znovu Ypsilonka) se mi líbilo ještě víc než Hlava medúzy - asi proto, že Viana radši čtu a radši si ho v hlavě inscenuju sám. Že se člověk v Ypsilonce zasměje jsem tušil, ale tak vážný přesah a hlavně mrazivý konec jsem nečekal. Útok na více frontách a nepochybné vítězství.
21.03.2002: Čtenářský deníček: aktuální číslo rockového obtýdeníku Big Beng! (6/2002), konkrétně třístránkový (?!) materiál o Petru Zelenkovi. Pominu obsah i adekvátnost rozsahu; chci jen zmínit Zelenkovo poněkud zarážející filmové Top 5. Proč člověk, který z Jarmusche bere kde může (naposled viz titul Rok ďábla versus Rok koně, kde navíc souhlasí i žánr!) a jehož "nejslavnější" film je z Jarmusche NAPROSTO vykradený, nezmíní od svého zdroje ani ň? Nebo že by obšlehával něco, co se mu nelíbí? :-) Aspoň, že se mu do Top 5 vešlo Pulp Fiction, "inspirace" č. 2... :-)
20.03.2002: Osm měsíců cukrové vaty. Děkuju...
20.03.2002: Chachachá! Chtěl jsem zneužít toho, že jsem a) byl po dlouhý době v Hauzu b) odešel jako jeden z prvních, a sepsat zpravodajství, ale neudělám to. Jednak na to má monopol Tvrďák, jednak by se široká daleká veřejnost dozvěděla jen samé nechutnosti. Takže nic... :-) (Tvrďák miluje čaj s pepřem!) (Colombo má na ochlupení ofinku!) (Johanka má mimikry!) (Chóca je prďák!) (PeterZ touží po country - nebo spíš po cuntry?) (Dadák se vyfikl, ale je pravda, že u něj je to pravidlo.) (Danča nebyla nikdy na voitech.org, ale aspoň mám její telefon, abych jí mohl volat ve čtyři ráno a připomínat jí to!) (O ostatních ani nemluvě...) (A já - mně tam někdo chyběl...)
14.03.2002: Ovšem brát si dneska kraťasy moc dobrej nápad nebyl. :-)
14.03.2002: Tak jsem byl včera jednou dobrou (a co teprv jak je krásná! :-) vílou pozván do Ypsilonky na představení Hlava medúzy podle Borise Viana. Na jednu stranu jsem vianofil, ale zároveň divadlo moc nemusím, tak jsem byl zvědav, která stránka věci převáží. No a výsledek - velká spokojenost. Vian se nezapřel (samozřejmě láska... a jakmile jsem si myslel, že je všechno jasné, všechno se naopak s lehkostí a typicky půvabnou nepravděpodobností zamotalo) a divadelní způsob prezentace pro mě byl něco příjemně exotického. A Lábus s Petrem Vackem se v hlavních rolích vyřádili, zvláště pak první jmenovaný: ještěže jsme seděli, kde jsme seděli... :-)
13.03.2002: Jaro nebylo nikdy krásnější... A to ještě ani pořádně nezačalo! Jsou chvíle, kdy člověk cítí každým kousíčkem svojí duše.
09.03.2002: Tak nevím... Dělám pro to snad všechno a snažím se co to dá, a stejně přichází hořkost... Radši se tolik nestarat?
28.02.2002: Dneska odpoledne mi na zahradě za domem přistál béžovo-zelený diskovitý předmět s výrazným růžovým nápisem "Servít je vůl" a s SPZ JMC8598. Vystoupily z něj dvě postavy přibližně prasečích dimenzí, které jsem náležitě uvítal hlenem a holí a uvedl je do svých prostor. Došlo na ochutnávku dědkovice, konverzaci o pěstování pelargonií a ukázku hry na xylofon. Mou soukromou sbírku, kterou jsem si bávštěvníkům dovolil představit, reprezentovaly skladby Motorway To Roswell a The Happening a film Mars útočí!. Po čaji s rumem o páté milí hosté ve svém dopravním prostředku odlevitovali a na rozloučenou lehce ožehli jehličí naší borovice. (Speciálně pro Tvrďáka, který mi vyčítá, že sekci Deníček zanedbávám. Zdravím a děkuji za opětovné poskytnutí noclehu! :-)
12.02.2002: Zpátky, zpátky, zpátky... Něco jsem získal a o něco zase přišel a svět už nebude nikdy jako dřív. Ale právě v těchhle okamžicích člověk nejsilněji cítí, že takový je běh věcí a že on sám není než nepatrnou částečkou Všehomíra, řítící se po neznámé, nicméně dávno předem určené dráze dopředu. Věci dávají smysl a všechno je jak má být - a to vědomí tak konejší a uklidňuje...
voitech.org | NOVINKY MUZIKA FILMY DENÍČEK MOJE TEXTY O MNĚ ODKAZY GUESTBOOK |