voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

'Deníček' aneb co se mi honí hlavou (2003)

18.11.2003: A ještě jednou countery a vyhledávače: dneska se na voitech.org podíval člověk, který pátral po tom, "kdo vynalezl tramvaj".

05.11.2003: Jak tak pravidelně sleduju návštěvnost voitech.org na vynikajícím counteru CNW, zjistil jsem, že tu někdo hledal "polský porno". Cesty Páně jsou nevyzpytatelné... Aspoň vidíte, k čemu všemu můžou být počítadla návštěvnosti (a vyhledávače) - a zároveň se omlouvám za matení hledajících, protože pokud vím, tak alespoň sem jsem o polském pornu nic nepsal...

03.11.2003: V komunitním seattleském plátku Pike Place Market News jsem se dočetl, že "November is the month Jaques Plante began wearing his homemade hockey mask in 1950. November is American Diabetes month, Lung Cancer Awareness month, National American Indian month, and Peanut butter Lovers month." Pod silným dojmem, který jsem si z tohohle čtení odnesl, vyhlašuju listopad mezinárodním 'buďme hodní na Vojtěcha' měsícem. Vivat!, hurá!, atd.

25.10.2003: Termín "nestíhačka" v mém životě dostává zcela nové dimenze, o čemž svědčí fakt, že druhdy provizorně zavedená stejnojmenná položka v mém ToDo listu se rychle rozrostla na jeho většinovou součást... Ale nešť, dost z toho nestíhání je způsobeno i mou nedisciplinovaností. Zítra nekřesťansky brzo ráno nicméně vyrážím na dva měsíce do Seattlu (původní plán byl flákat se po dokončení jedné školy, ale nejspíš budu muset makat na diplomce pro druhou školu, nemluvě o jiné práci), takže sem nejenže zase nenapíšu nic nového, ale dokonce tomu tak bude asi až do Vánoc. Mějte se zatím co nejlíp...

13.09.2003: Tak jsem včera v televizi zase viděl papeže (teď už o něm tolik slyšet není, ale byly doby, kdy jsem myslel, že na mě z novin kouká každej den), kterej teď jede turné po Slovensku - a jak jindy nechápu, proč tenhle člověk není už hezkejch pár let zavřenej někde v domově důchodců, teď mi to docvaklo. Katolická církev by se totiž musela setsakramentsky snažit, aby našla někoho, kdo by ji reprezentoval líp. Kdo jinej je lepším ztělesněním Vatikánu než chlápek z jinýho světa, kterej nedokáže říct jedinou souvislou větu, natož aby se sám postavil na nohy? Kdo jinej než mumifikovanej člověk, u kterýho už se skoro nedá říct, jestli vůbec vnímá okolní realitu? V tomhle srovnání má Jan Pavel II. dokonce ještě co dohánět: aby odrážel faktickej stav církve, mělo by mu bejt aspoň dvěstě padesát.

06.09.2003: Při nějakých poznámkách ke geniální Bulgakovově knize Mistr a Markétka (za pakatel ji teď seženete v Levných knihách - nesmírně chvalitebný ediční počin!) jsem se nemohl nevrátit k tomu svýmu výlevu o dobru v ženskejch (asi bych měl psát "ženách", ale to mi zní blbě a já jsem zvyklej psát, jak mluvím, protože mluvím, jak myslím). V Mistrovi a Markétce to všechno je: mužský poloslepý pachtění se za podružnostma a vševidoucí ženský halení života do smyslu. A ještě líp ten rozdíl vynikne v souvislosti s láskou, který je tahle kniha tak plná. Chlap miluje cíleně, vědomě, vždycky aspoň trochu "rozumně" (i když láskou šílí), většinou dokáže lásku oddělit od sebe sama a od světa kolem. Ženská láska - to je peřina cukrový vaty, ta nejsladší krupicová kaše, jezero medu a bezedná náruč plná polštářů, to je láska bezpodmínečná, všeobjímající, láska sebezapomnění a odevzdání se ne snad tomu šťastnýmu slepýmu kuřeti, který neví, k čemu se připletlo, ale lásce samotný, jejímu smyslu, její podstatě; protože jakou jinou mají ženský podstatu než lásku? Ženský jsou z ní ustrojený. Láska miluje ženský stejně jako duše miluje ruku a Bůh duši u Pascala. Lásce je v přítomnosti ženskejch dobře, a tak je u nich pořád, stejně jako smysl; ženský můžou mít lásku i smysl i bez chlapů, ale opačně to nefunguje.

Chóca se bude zase strašně vztekat, ale já to jinak vidět nedokážu. Ženský jsou jádro, těžiště, kotva, ohavným přirovnáním řečeno protony, kolem kterých chlapi poletujou jako titěrný elektrůnci a bez kterých by se rozplynuli uprostřed nicoty. A nebo jinak: chlapi jsou trubci, dělníci, nástroje - a ženský královny. Ano, to, že by jedni bez druhých nemohli být, platí pro obě strany, ale ten rozdíl je myslím jasnej...

30.08.2003: Nesnáším sousloví "aktivní prosazování", kterýho jsou tak plný anglosaský texty; zejména ty, co se týkají ekonomiky, ale vztahuje se to bohužel i ke kultuře. Za tím výrazem stojí přesvědčení, že každej má nezadatelný právo vymyslet jakoukoliv pitomost a vecpat ji (za příslušný obnos) ostatním do chřtánu - a jestli to byla pitomost nebo ne se pozná až zpětně podle úspěšnosti neboli počtu ucpanejch chřtánů. A jako za vším kapitalistickým za tím stojí "stará dobrá" Weberova protestantská etika. Aktivní prosazování, marketing, umělý vytváření poptávky, hype... Středoevropanovi je (nebo byl?) mnohem bližší přístup "tady jsem, berte nebo nechte bejt". A není to žádná falešná nebo zbytečná skromnost: nechat lidi vybrat je prostě prachobyčejná slušnost.

08.08.2003: Poezie je jako matematika. Nerozuměl jsem tomu, ale párkrát jsem to zažil, když jsme v matice cosi řešili: začali jsme v oboru přirozenejch čísel, pak jsme se pustili závratnou oklikou přes iracionální čísla a další zhůvěřilosti a nakonec jsme dospěli k výsledku, kterej štymoval, ale s celým tím postupem předtím vlastně neměl nic společnýho. A v poezii je to podobný. Mluví se o Slunci, o koních, o větru, o dubnu, o listí, o očích a vlasech, o ptácích s modrým peřím, o prašný cestě mezi stromama, o kanálech a o nasranejch tramvajácích - ale přitom celou dobu víte, že řeč je o něčem úplně jiným.

08.08.2003: Ne, opravdu ne: nikdy jsem nikomu neříkal, že si ho/ji vezmu. :-)

07.08.2003: Věřím, že ženský jsou to nejlepší, co na světě je. A v nich je taky možná všechno to dobrý, co je v člověku - tedy jestli v člověku vůbec něco dobrýho je a hlavně jestli takováhle etická kategorie není jen bohapustej antropocentrickej výmysl. Takže pokud dobro existuje, pak je určitě v ženskejch. Chlapi dělají věci pro věc samu: vymyslet kolo; vyhrát v golfu; vydělat milión; vyletět do vesmíru. Dokonce i věci, který dělají zdánlivě pro ženský, dělají vlastně pro sebe: nejdřív proto, aby je dostali, a potom proto, aby od nich měli chvíli pokoj. Chlap není schopen opravdový oběti. Kdežto všechno, co dělají ženský, v sobě neustále obsahuje aspoň jiskřičku vědomí toho, že to dělají pro někoho jinýho, a pokud do něčeho mají jít naplno, dokážou úplně zapomenout na sebe a na to, co chtějí samy. Proboha, vždyť ony se kvůli někomu jinýmu i oblíkají a malujou! A přitom jsou taky nekonečně praktičtější než chlapi - hračičkové, který sice zvládnou sestrojit raketoplán, ale neumějí naplnit život smyslem. Ženský dokážou chlapy spasit, kdežto naopak to nefunguje; a to je to dobro a krása a to je to, před čím se skláním a co mě naplňuje pocitem velikosti a nepatrnosti zároveň. Kde bychom byli bez jejich všeobjímající milosti...

(Nechtěl jsem tu dělat žádnej konkrétní výčet jmen, ale když už jsem na tohle téma mluvil v hospodě, slíbil jsem zmínit aspoň jedno. Takže zdravím Danielu! :-)

06.08.2003: Mediální hnojař Václav Pacina strikes back! Kvalit svého předchozího pokusu (viz 19.06.2003) rozhovorem s Terezou Brodskou v aktuálním Magazínu DNES (z 31.7.2003) nedosahuje, ale i tak je to síla - a hlavně důkaz, že ten předchozí opus magnum nebyla žádná náhoda, natož nadsázka. Fekálie tu kulminují v závěrečných dvou otázkách: "Možná, omlouvám se za tuhle otázku, jste si tenkrát [po Brodského sebevraždě] řekla: Táto, cos mi to udělal?" a "Jak tak jdete životem, paní Terezo, míváte blíž k pláči nebo ke smíchu?". Jak Terezu Brodskou nemám rád, tady ji obdivuju: že tomu člověkovi nevyřízla jazyk a neusmažila ho na cibulce.

03.08.2003: Další věc, u který člověk neví, jestli ji vůbec může brát vážně. MF Dnes včera (str. A/12) otiskla zprávu ČTK, že mezinárodní organizace na ochranu zvířat PETA požaduje po rakouské obci Masojedy (Fleischessen), aby si změnila jméno (pokud možno na Zelné flíčky (Krautfleckerl)), neboť "pojídání masa je překonaný zvyk, který škodí lidem, zvířatům i životnímu prostředí", jak tvrdí místopředseda organizace Harald Ullmann. Svatá prostoto! Kousek na východ od Prahy se v tom případě nachází až bezbožně politicky nekorektní oblast, kde mají kromě Masojed i Kozojedy a Konojedy, ovšem kupodivu jen kousek od Štíhlic. A je taky dost možné, že ty Babice, které najdete hned vedle, jsou ty, kde se dělají slavné párky s fazolí, leča a další konzervy, díky (nebo navzdory?) kterým jsme přežili tolik čundrů. Uf: to už bude za chvilku někdo chtít změnu jména i po mně, protože Vojtěch zní přece moc militantně...

03.08.2003: Ještě jedna zmínka volně k letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti (jinak viz sekce Filmy). Shodou okolností během ní proběhl pohřeb někdejšího komunistického vězňobijce a starého posery Aloise Grebeníčka. Velká zábava spočívala v opakovaném čórkování jeho skutečně velenevkusného (motto: "pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to") parte z jedné nástěnky, které pak mezi osazenstvem LFŠ vyvolávalo velké gaudium. Protože co s tímhle člověkem taky jiného: při vší úctě k jeho obětem a při všem pohrdání jeho režimem za daleko nejlepší způsob, jak se se starým Grebeníčkem "vyrovnat", pokládám vysmát se mu z plna hrdla. Vysmát, ale nezapomenout.

28.07.2003: Ég er tynd.

20.07.2003: Vlastně ani pořádně nevím, co mám k akci H2003 napsat, i když bych mohl sloužit celou řadou veselých historek z natáčení. Ano, napodruhý se nám "podařilo" sjet Sázavu (loni jsme to prohráli s povodní), po čemž jsem toužil už dávno. Ale nějak to letos nefungovalo - aspoň pro mě ne. Připadá mi, jako by to všechno vězelo "jen" ve špatným poměru ingrediencí: kilometrů, vody, alkoholu, bahna, Slunce, deště, ohně, noci, jídla, testosteronu a jiný (mezi)lidský chemie. Všeho bylo prostě o trochu míň nebo víc, hvězdy nezačaly žhnout a magie se nedostavila. S jedinou výjimkou: to když v Kácově zapadalo Slunce, já na barelu dojídal chleba s paštikou, kolem pospávalo pár padlých včetně čtyřnohýho Dobíka a všechno najednou dávalo smysl... Kéž bys tam byla mohla bejt taky.

29.06.2003: A opět Rachael Leigh Cook! V testu na jedný internetový stránce (nebudu jmenovat, abyste to nezkoušeli taky :-) mi vyšlo, že jsme spolu "kompatibilní" na 89% a že náš vztah by vydržel 20 hodin. S tím druhým údajem ještě něco provedu, akorát se musím zeptat Cindy Crawford, jestli nemá něco proti. :-) (Viz též 28.06.2003 v sekci Filmy.)

23.06.2003: Letošní Záblatí aneb chlastačka na chalupě Kuby Jirsy tam dole na jihu vykazovalo alespoň pro mě plno styčných bodů s nedávnými Kleštěnicemi. I tady jsem byl jen na druhou noc (21.6.-22. 6.), i tady tekly litry piva a zněla muzika (byť jen reprodukovaná, a to z rukou DJe Ference, čemuž odpovídal výběr), i tady jsem byl poprvé po letech, i tady nás mnoho s lehkým povzdechem spatřilo vycházet Slunce a i tady jsme se poměli. Když nám Hůla kazil pétanque, hodili jsme ho zkrátka do nádrže a on se nám pak pomstil promenádou naostro v takto znesvěcených nádherných letních šatečkách, ve kterých to den předtím Pavlíně na svatbě jistě moc slušelo. (Pak jsem mu musel půjčit košili a kalhoty; trenky dodala Tereza poté, co byly Hůlovi tanga malý.) A protože o pár kilometrů dále návštěvníci fesťáku v Táboře ucpávali tah na Prahu, přesunuli jsme se nejdřív do Písku na pořádnou baštu. Procházet se po píseckým mostě s půlitrem piva v ruce, mžourat do zapadajícího Slunce, cítit vůni řeky a myslet při tom na to, že všechno krásný musí bolet... Jednou jsem Slunovrat strávil v Barceloně, jindy v Paříži, o Praze ani nemluvím, a na Záblatí to byla holt taky krása.

19.06.2003: A máme tu dalšího kandidáta do soutěže Mediální hnůj roku! Je jím "dvojrozhovor" s "Helenou a Karlem" v Magazínu DNES z 19.6.2003. Už jenom fakt, že se v roce 2003 v seriózním tisku (byť v magazínové příloze) objeví titulní rozhovor s Vondráčkovou a Gottem je alarmující. Ale když jsem si přečetl "otázky" Václava Paciny jako například "i přes leckteré kritiky působíte lehce", "co vám, paní Heleno, dali vaši muži pro život, tedy mimo sexu", "krásně jste to řekla" nebo "a vy, božský Kájo, jak si myslíte, že působíte vy?", pokoušel se o mě berserk. Nejsou mi jasné jen dvě věci: jestli náhodou nejde o hodně zvrhlý a černý humor (KÉŽ by to byla pravda!) - a pokud ne, tak jestli má ten, kdo je za tenhle hnojočlánek odpovědný, letět, sedět nebo rovnou viset.

08.06.2003: Letošní Kleštěnice (7.6.-8.6.2003 - absolvoval jsem jen druhou noc) byly vynikající už jen proto, že jsem si při nich nevyvrtnul kotník jako kdysi a že jsem se tam vůbec po těch letech zase dostal. Zahráli jsme si nohejbal (já, pravda, ze všech nejhůř :-), zahráli i Fetch (jakkoliv tehdy na Robinově rozlučce ve Vojákovi zněli líp), vypila se hromada piv, všichni (doufám) jsme se poměli a někteří z nás viděli i svítání (to už zas taková radost nebyla :-). Jak je někdy život jednoduchej...

05.06.2003: Tak jsem dneska zjistil, že Jennifer Lopez se narodila ve stejnej den jako já. Určitě toho máme společnýho mnohem víc... :-)

04.06.2003: Dobrý člověk ještě žije, o čemž je třeba informovat. To si takhle sedím někde na kafi, načež mi volá kdosi z čísla jednoho spolužáka, že našel jeho mobil a co že s ním teda má jako provést. O nálezci vím jen to, že studuje na germanistice na FF UK. Děkuju!

29.05.2003: Taneční vystoupení skupiny Columna Vertebrarum v Salesiánském divadle v Kobylisích mi sice potvrdilo, že tanci vůbec nerozumím a že se tudíž těžko můžu dopouštět nějakých podložených hodnocení, ale co se týče mých subjektivních pocitů libosti, byly tam. :-) První část sestávala zejména z jakési pohybem doprovázené sborové recitace, část druhou tvořily hlavně taneční kompozice na vybrané songy zhusta slovenské provenience. Úspěch jsme šli s jednou z tanečnic a pár dalšími fanoušky pochopitelně zapít.

14.04.2003: MF Dnes otiskla karty s podobiznami prominentů iráckého režimu, které chce americká armáda dostat "živé nebo mrtvé". Jen pár dní před tím se v novinách objevily přehledy finalistek Miss ČR, které zdálky vypadaly úplně stejně... I tomu se dá říkat postmoderna. :-)

09.04.2003: Zase jednou do divadla na komedii Maska a tvář (napsal Luigi Chiarelli, úprava a režie Ladislav Smoček) v Činoherním klubu. Zábavná italská fraška ze 20. let o vztazích a předstírání, ve které hrají mimo jiné Ivana Chýlková, Ondřej Vetchý nebo "pan Mach a Šebestová" Petr Nárožný, ale víc vám o ní neřeknu, protože divadlu jak známo nerozumím. Opět velké díky víle...

27.03.2003: Fat Wreck je nezávislá nahrávací společnost hodně spojená s pankáči z NOFX. Na jejich mailinglistu jsem nejen proto, abych se trochu držel v obraze, ale i z toho důvodu, že mě šéf Fat Mike vždycky pobaví svým úvodním komentářem. Tentokrát to taková sranda nebyla. Fat Mike psal o tom, že sledoval proslov dokumentaristy Michaela Moorea na udílení Oscarů (dostal jednoho za nejlepší dokument Bowling For Columbine), kde si tenhle kritik Ameriky troufnul jako jedinej vystoupit proti Bushovi a válce v Iráku. Publikum prý bučelo na protest i pochvalně tleskalo vestoje. OK. Problém nastal o den později, když ten samej moment údajně každejch patnáct minut opakovala CNN, ale s bučením zvýrazněným tak, že skoro přehlušovalo samotnou Mooreovu řeč. Fat Mike měl obě verze nahraný na videu a porovnal je. Uzavírá: "Když CNN nedokáže bez zaujatosti pokrejt ani udílení Oscarů, jak máme sakra věřit tomu, co nám říká o Středním východě?" (Podobně americkou sračkou je zpráva o tom, že MTV - i když to tuším byla ta londýnská - zakázala vysílání "problémovejch" klipů, jejichž "problémovost" spočívala nejen v tom, že ukazovaly například bombardování nebo válku, ale dokonce i v samotnejch názvech písniček nebo kapel. Dovedeno ad absurdum to znamenalo stažení veškerý tvorby naprosto neškodnejch B52's...)

14.03.2003: Další čtenářský deníček, i když tentokrát spíš jakási trojkombinace: ad články ohledně filmu o muzikantovi. Česká televize nesmírně překvapila, když do svého programu zařadila skandální dokument Martina Bashira Život s Michaelem Jacksonem (v originále myslím Living With Michael Jackson) snad jen pár týdnů po jeho světové premiéře (i když ho ustrašeně strčila až někam k půlnoci - ale o tom zas jindy). Ten dokument je klasická ukázka bulvární, moralizující, "spravedlivě rozhořčené", rádoby objektivní a dryáčnické pseudonovinařiny, pro kterou nemám jediné slovo pochopení. Funguje to tak, že se "slavný žurnalista" Martin Bashir vetře do něčí - v tomhle případě Jacksonovy - přízně, maže mu med kolem huby, díky exkluzivnímu přístupu kamkoliv může točit cokoliv, celou dobu dělá ťuťuťu ňuňuňu a nakonec ve výsledku takhle získanou metráž podloží "burcujícím" komentářem, kterým z toho zneužitého chudáka udělá živoucí monstrum. Není to vůbec v pořádku profesionálně a už vůbec to není fér obyčejně lidsky. Nerad sahám k silným slovům, ale z obou těchhle hledisek je to prostě hnůj... Všichni víme, že Michael Jackson je nešťastnej magor, kterýmu zábavní průmysl zničil život, a tak by teď ten samej zábavní průmysl aspoň nemusel kopat do jeho mrtvoly. Jinými slovy, je možný, že ten člověk dělá něco třeba i dost špatnýho a že už vůbec není normální, ale to není důvod točit takovýhle... sračky.

A teď k tomu čtenářskému deníčku. O tomhle dokumentu a hlavně o velkém mediálním humbuku kolem něj (který pochopitelně nejvíc odnesl chudák M.J.), i když se ukázalo, že ten film zas tak pravdivý není) jsem četl tři velké články, které dokonale ukázaly rozdíly mezi jednotlivými periodiky. Lidové noviny přinesly v nedělní příloze z 8.3.2003 obsáhlý celostránkový (A3) článek Jany Ciglerové, která o události referuje věcně, čtivě a přitom pokud možno objektivně a ještě celou tu kauzu zasadí do širšího sociokulturního kontextu. V Magazínu DNES vyšel 13.3.2003 pětistránkový (5xA4) materiál Zuzany Janečkové a Tomáše Poláčka, který je hustě prokládaný obrázky a který si v nekomplikovaně krátkých a občas i tendenčních větách lehce přihřívá polívčičku ("'Majkl)' už není "in", tak musíme jít s dobou") tak, aby bylo v neděli odpoledne co číst. Bulvár, ale neškodně bezzubý. A "nejlepší" je text Josefa Rauvolfa, který vyšel pod příznačným titulkem "Netvor s rouškou" rovněž 13.3.2003 v Instinktu. Jakkoliv mezititulky zhusta dodávají až redakce, v tomhle případě text skvěle charakterizují: například "Úděsná výpověď", "Kam se uchýlí úchyl" nebo "Krvavá lázeň". Rauvolf zkrátka podává těžce bulvární, štvavý, tendenční a čímkoliv jiným než objektivitou zatížený pamflet, z kterého se člověk dočte jen to, jak moc se "žurnalista" Bashir jeho autorovi trefil do gusta. Rauvolf si o novinařině může nechat jen zdát.

24.02.2003: Po (další) dlouhé době opět čtenářský deníček - tentokrát k článku Ivany Doležalové Den pro mou vaginu (Respekt 14, 24.2.2003, č. 9, s. 21), jakkoliv si koleduju o nařčení z typického mužského šovinismu a dalších nectností. :-) Ponechám stranou formu (agitující a podsouvající reportáž) i obsah (oslava dalšího vítězství ženského hnutí v podobě každoročního tzv. V-Day, kde "V" znamená "vaginu" i "vítězství"); zaráží mě způsob, jakým je žena schopná mluvit o sobě/o ženách, a to v situaci, kdy se mužům po desetiletí vytýká mimo jiné to, že ženy redukují na pouhé sexuální objekty. Nejenže se totiž autorka vyjadřuje slovními spojeními jako "svátek vagin", "co všechno se konzumní svět snaží vagině prodat" či "chlapík, který chce objevovat vaginy"; ona tyto výrazy dokonce používá v kladném smyslu! Vždycky jsem měl zato, že vagina a žena tvoří jeden nerozlučný celek, který se snaží separovat právě jen muži - a vida, taková separace je najednou rysem ženského hnutí.

Chápu, že smyslem takových textů a akcí a vůbec celé divadelní hry Vagina monology od Eve Ensler, která tuhle "V" záležitost rozpoutala (a o té zase jindy), je bořit takzvané tabu ženské sexuality: snad i proto bylo zvoleno tak klinicky čisté a v běžném životě myslím nepříliš používané slovo (sám znám řadu mnohem použitelnějších a libozvučnějších synonym :-). Opět ponechám stranou otázku, do jaké míry takové tabu ještě existuje; výhrady mám vůči způsobu tohoto boření. Pokud vím, tak pojmenovávání svých genitálií je psychologicky daná záležitost vlastní mužům, zatímco ženy preferují neurčitější (a nesubstantivní) označení jako "tam dole" nebo prostě "já" - alespoň tak jsme se to učili na psychologii. Tento rozpor souvisí jednak s prostou morfologií těchto orgánů, jednak s odvěkým mužským a ženským principem, který se odráží právě i v odlišném psychickém uspořádání mužů a žen. Nerad feministky zklamu: nehodlám nikomu přiřazovat žádné role; ať si každý dělá co chce, pokud to neomezuje někoho jiného. Ale tvrdím, že mezi muži a ženami je celkem podstatný rozdíl a bylo by mi moc smutno, kdyby měl mizet. Připomínalo by mi to komunistické snahy o rovnost, jejichž důsledkem byly strašlivé ženy-traktoristky, ženy-jeřábnice, ženy-hornice, které snad dokázaly zabít vola ranou pěstí. Jak říkává můj otec, lidé jsou si rovni, ale nejsou stejní.

A ještě a propos feministky. Lidové noviny uspořádaly k 55. výročí komunistického puče anketu. U jmen účastníků byly uvedeny profese a mezi "předsedou Senátu", "režisérem", "hercem", "publicistkami", "publicisty" atd. se ocitla i "feministka". Může mi někdo vysvětlit, kdo nebo co to "feministka" je? Podle kontextu jde o profesi: dá se tím uživit? Co takový člověk dělá? Potřebuje k tomu nějakou průpravu? Opravdu v tom nemám jasno.

08.02.2003: 7. Sojkaples: kance jsem sice nevyhrál, ale stejně jsem rád, že jsem tam byl. Jednonoční výjezd do KD Čelákovice na již tradiční mecheche záslužného spolku mladých Sojka!

08.01.2003: Prodaná nevěsta v Divadle Ypsilon - s kým jiným než s vílou. Bavil jsem se výtečně (zvlášť v druhé polovině), jakkoliv jsem byl přinejmenším zpočátku trochu překvapen stylem humoru. Ale v něm to právě je: už během toho jednoho představení (a pochopitelně i díky třem předchozím dvěma, co jsem v Ypsilonce shlédnul) jsem tomu humoru docela přišel na chuť a bavil se, a kdybych s ním byl více obeznámen už dřív, bavil bych se asi i mnohem líp a ještě bych bych schopen rozšifrovat určitě mnoho mi takhle skrytých narážek, odkazů a nuancí. Chce to trénovat! :-) (BTW velké díky víle, která nejenže tu návštěvu divadla zařídila, ale šla tam se mnou i přes své ochoření, nota bene v takových mrazech!)

02.01.2003: Neonové srdce Jiřího Davida nad Pražským Hradem nejenže rozpoutalo velkou debatu, ale i metadebatu, meta-metadebatu atd.: každý se k němu prostě musel vyjádřit. Proto jsem se k němu taky až doteď vyjadřovat nechtěl. Protože však polarizovalo společnost tak důkladně jako už dlouho nic jiného, cítím potřebu tu alespoň něco málo zmínit. To srdce se mi moc líbí, že jde o umění považuju za zcela nepochybné a za jeho nejvýznamnější přesah (byť nejspíš původně nechtěný) počítám to, jak krásně ukázalo malost naší české kotlinky. Rok 2002 byl vůbec ve znamení otevírání očí: že každý Čech perfektně rozumí politice a fotbalu jsme věděli už dávno, ale že když na to přijde, tak ví všechno i o jaderných elektrárnách, vodohospodářství a moderním umění, to je přecejen novinka.