voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

'Deníček' aneb co se mi honí hlavou (2005)

23.12.2005: Tak jsem v rámci vánočních nákupů zavítal do obchodu s hadrama H&M a zjistil, že tam prodávají trika Motörhead. Motörhead! V H&M! Ale zatímco Lemmy teď má aspoň na chlast a na drogy, na ty dementy, který si na sebe tyhle trika vezmou, se pak už ani holub nevysere.

04.12.2005: Ach, Přílepy. Co vám mám povídat. Mikulášské kostýmní zakončení sezóny 2005 pro mě skončilo v devět ráno po tolika krásných i méně krásných momentech, že se tu o nich odmítám rozepisovat. A to byl teprve začátek mimořádně výživnýho víkendu. V sobotu se pokračovalo do Prahy a hned hurá na Sedmičku na Ememvoodoopöká a spol. A aby veselí nebylo málo, jeli jsme pak ještě na tah dolů do města a všude, kam jsme vlezli, jsme nechávali pouštět právě pokřtěný Dort jak brus. Finále s Johnem v Propagandě proběhlo ve společnosti kokota barmana, jeho božsky krásný pípařky a filmový kukuče házející Alžběty s jejím milým. Ti dva tam seděli jak hromádky neštěstí, shrabávali poslední eurocenty z brigády v Řecku a počítali, jestli jim to vystačí ještě na jednoho panáka. Romantika jak z filmu - a já jim záviděl až na půdu.

26.11.2005: Poslední týdny se mi ty víkendy slévají v pozoruhodnou masu sladkých a alkoholizovaných dní strávených ve společnosti přátel a rock'n'rollu. Jako třeba teď. Díkuvzdání (opět) u Anduly v Modřanech bylo stejně famózní, pupkaté a ke každému štědrovstřícné jako loni a mně nezbývá než domácím (vedle Anduly i Kevinovi) nesmírně poděkovat a vzdát hold za kulinářsko-organizačně-hostitelské schopnosti. Dost, že jsme téhle tradici v USA přičichli! Ale lahodným krůtem s hromadou příkrmů a chodů víkend rozhodně nekončil, protože pokračoval... do sekce Muzika.

18.11.2005: A když jsme konečně vylezli ven, najednou sněžilo jako v pohádce a mezi vrakama autobusů se koulovali kluci, který sotva před chvílí dělali před holkama tam vevnitř chlapy každým coulem. A my jsme šli dál po hlavní, kterou oživovaly jen taxíky, a protože toužila po klobásách, přemýšleli jsme, kde bychom je vzali. Nádraží Holešovice se neosvědčilo, ale já se aspoň otřel o místo, kde jsme se potkali, a napadlo mě, že tehdy vlastně taky mohlo skoro sněžit (skoro to bolelo). A šli jsme tou bílou polevou dál a já udělal andělíčka na rovině (taky to skoro bolelo) a pak před náma jako Las Vegas v bílý poušti vyvstala ta pumpa, ale kromě lahváče pro mě a nevrlýho obluhy pro nikoho kromě pár nočňátek jako jsme byli my nám tam žádná pšenka nepokvetla. Zavolal jsem Tučňákovi, protože pod jeho oknama jsme zrovna procházeli, a ten blbec měl i při spaní zapnutej mobil, takže jsem mu místo láskypnýho vzkazu do hlasový schránky aspoň osobně popřál dobrou noc/dobrý ráno. A sníh se pořád lil seshora dolů. Když jsme ani před Výstavištěm nevymysleli, kam by se na klobásky dalo zajít (kromě Václaváku, samozřejmě), prohlásili jsme v tý vánoční náladě setkání za zakončené a naskočili do zavolaných taxíků. Slečny jely - ano, jako na zavolanou - s mým oblíbeným šoférem z Brezna, takže jsem si byl jistý, že jsem se o ně líp postarat nemohl. Můj taxikář byl z Bohnic - a já zavzpomínal, jak jsem si o kus dřív v tomhle dlouhým dni udělal pauzu a seskákal z bohnických skal tam dolů do Podhoří, prošel se kolem stepi až k Zoo a dostal od něčího vnuka list, který mám doteď v kapse. Ocitnul jsem se tam z vícero důvodů, ale ten jeden byl hlavní. Nebo dva. A po sněhu tehdy nebylo ani památky, nad spadaným listím plálo listopadový podzimní Slunce a já myslel na všechny ty věci dohromady, protože bez nich bych to nebyl já a beze mě by to nebyly ony. A sníh padal jako sametový závěs a já byl zase doma a zase tam i zase tady, protože doma je všude tam, kde jsem já.

13.11.2005: Jak říká Isobel, ty nejlepší věci se stávají, když je člověk nejmíň čeká. Isobel není jediná, kdo to ví, ale od ní to slyším nejradši. Dneska jsem se báječně vyspal. Fakt: když ve filmu vidím, jak se někdo probouzí sám od sebe, nikdy tomu nevěřím, protože jsem bez budíku nevstal ani nepamatuju (přezdívám mu buzzerátor). Ale ono to fakt jde - a je to krásný. Báječně jsem se nasnídal (děda mě nedávno naučil jíst místo těch lisovaných sraček pořádnou šunku od kosti - díky, dědo!) a pomalu se chystal dát se do práce, když zavolal John, jestli si nechci jít zahrát fotbálek. Jejich tým z Hanspaulský ligy Banzai trpí notoricky nedostatečnou účastí, a vzhledem k tomu, že bydlím za rohem... A já překvapivě že jo: pohyb mi chybí jako sůl, protože většinu činností, který dělám ze záliby i z povinnosti, vykonávám vsedě. Tož jsem osedlal kolo a odehrál jeden zápas. Tedy "odehrál"... Jsem první, kdo přizná, že fotbal hraje jako beznohej - ale co jsem nevěděl ani já je to, že po letech fyzický nečinnosti hraju fotbal jako beznohej devadesátiletej válečnej veterán s rozedmou plic. Takže jsme se po mači rozloučili (žádná hospoda), já tak tak dojel domů, udělal si krajáč čaje s kitrónem a rumem, zalezl do postele a stonal. A víme, jak rád stonám, protože a) je to příjemný (stonat ještě neznamená být nemocný, i když mi po tom "výkonu" bylo docela fujtajbl) b) to pořádně dělám jednou za rok c) to přináší spoustu vzpomínek z dětství. A pustil jsem si Belle & Sebastian a zavrtal se do peřin a za oknem padal listopadový soumrak a já sálal blahem, protože tyhle odpoledne se přelévají slastně jako čokoládový fondue. Budu tomu říkat svetříková nálada. A všechno to přišlo jen tak mimochodem. Půjdu si udělat další čaj. Do krajáče. S kitrónem a rumem.

06.11.2005: Po delší pauze zase v Přílepech, a to na druhým turnaji v pétanque. Loni jsme s Lůcou všechno vyhráli, letos naopak prohráli a taky jsem tomu celýmu tentokrát řediteloval. V soutěži jsme opravdu moc nezabodovali, ale to se rozhodně netýkalo exhibic, který jsme vyhrávali stylem jak stořeným pro televizní kamery. Taky že nad nejvybranějšíma kouskama časem začaly blikat obrovský zářivý cedule "PÉTANQUE!!!", případně "BONUS" nebo i "FLAWLESS VICTORY". Tolik k prorůstání médií, sportu, skutečnýho života a litrů alkoholu, jehož jsou Přílepy samotnou definicí. Jo a ještě jsme s Maruškou cestou zpátky dostali pokutu za příliš rychlou jízdu. Ale byla to její vina.

29.10.2005: Cha! Složit si almaru z IKEA podle návodu umí každej humr, ale zkuste si to jen podle obrázku. Já si to zkusil - a teď jsem zvědavej, jak dlouho bude ta věc držet pohromadě. A příště bych měl přece jenom radši k ruce i ten návod.

23.10.2005: Irituje mě ta kampaň Microsoftu "Microsoft Office prošel evolucí". Ano, ta s těmi kancelářsky oblečenými lidmi v maskách dinosaurů. Nápad je to správný, ale minul se cílem: to, co je tu dinosauří - tedy pomalé, zbytečně nakynulé, nepružné, zastaralé a jednoduše tupé - jsou naopak programy Microsoftu. A vždycky byly a vždycky budou, takže posmívat se lidem, že používají starší verzi, jaksi postrádá smysl. Měl bych tu ostatně taky jeden nápad na reklamní kampaň. "Microsoft. Děláme z lidí blbce od roku 1975."

23.10.2005: Jak mám teď trochu míň práce (ano, na té věci na "d" pořád ani stopa aktivity) a babí léto se chvályhodně vyžívá v nazlátlých víkendech, s údivem jsem zpozoroval, že se i vyskytuju na čerstvém vzduchu. Minulou sobotu jsem si třeba udělal báječnou (a o to lepší, že neplánovanou) prospektorskou cestu k ústí Rokytky zahrnující nádherně nečekané objevy typu opuštěných bazénů v bažinách a rozpadlého mlýna. (Víme, jak tyhle památky někdejších slavných časů jitří mou obrazotvornost! :-) Jo a ten mlejn samozřejmě koupíme a zrekonstruujeme.) O týden později to pak byla projížďka pobřežní cyklostezkou od Vyšehradu na jih s Dančou a Dobíkem, následovaná invazí do domácností přátel. Tímtéž regionem jsem se o den později řítil na další ročník Drakiády, která se tentokrát konala na kopci v Komořanech. Svým ultralehkým a ultralaciným drakem "made in Tesco" Soptíkem jsem v panujícím bezvětří slavně zvítězil, požral pár muffinů, střihl si s xF už druhou bouračku (tentokrát řetězovka), povečeřel sendvič z pumpy a udělal si pořádek v účtech. Víkend jak má být.

19.10.2005: První havrani.

10.10.2005: Tak jsem tak postával na zastávce autobusu a s trpkým úsměvem pozoroval, jak bolestně si (někteří) čeští řidiči zvykají na nově zavedené pravidlo zipu. Jo, pustit někoho před sebe, to je horší než když člověku tahají chlupy ze zadku.

08.10.2005: Nejenže byl I. Silver Rocket bleší trh skvělej nápad a způsob jak za pár korun přijít (nejen) k muzice, kterou by člověk jinak těžko sháněl, ale zároveň ta akce fungovala jako něco na úrovni komunity. V Americe mě nadchlo, jak tam lidi žijou opravdu pohromadě a spolu, rádi se setkávají a dělají věci společně, i kdyby to mělo bejt pečení koláčů - a jedním z takovejch setkání bejvaj garážový výprodeje nebo nákupy v thrift storech, zhusta benefiční. A jak mi tu tenhle pocit komunity chybí, tak akce Silver Rocket, mezi který tohle mecheche v Metropolis patřilo, jsou příležitosti, kde si ho můžu užít. O externalitách typu Adamovy výstavy playlistů spojený se zasvěcenejma přednáškama ani nemluvím. :-)

25.09.2005: Čtyřdenní výlet na Filmfest Hamburg! Nic člověka nemůže připravit na multihvězdičkovej megaluxus těch nejlepších hotelů a na dechberoucí intenzitu St. Pauli, a proto se z toho budu ještě nějakou dobu vzpamatovávat - ale užil jsem si to. Klíčový momenty? Ubytování v hotelu Park Hyatt, kde jsem v děravejch ponožkách pobíhal po apartmánu zvíci středně velkýho bytu a půl hodiny se učil, jak mám zacházet se všema těma světlama, dvěma sprchama, telefonem i na záchodě, obrovskou televizí a dalšíma vymoženostma. Zahajovací párty, na který mě suverénně nejvíc uchvátilo čokoládový fondue; co něco podobnýho pořídit napřesrok do Puppu? Výlet s Janou za město k přístavu a popíjení piva na pláži ve společnosti obrovskejch zaoceánskejch lodí, mamutích jeřábů a tisíců kontejnerů tam na druhým břehu. A neutuchající mumraj v St. Pauli ve čtyři ráno poté, co mě Šárka protáhla ulicema, barama pro transky, špeluňkama pro pankáče a vším ostatním. A mimo to samozřejmě i program naplánovanej guest servisem tak důkladně, že jsem tak tak stihl vidět aspoň nějaký filmy. Děkuju a zařazuju Hamburg mezi partnerský města voitech.org i mě osobně!

22.09.2005: Je super vyhlásit jednou v roce Den bez aut, ale já autem stejně jezdím tak málo, že mi vůbec nevadilo, když pro mě na letiště v Hamburku přijela limuzína. Ale co mi přišlo bolestně tragikomický a tak uboze český (česky ubohý?) byl ten řetězovej email, kterej rozeslal nějakej trumpeta, rozhořčenej zvednutím cen benzínu po hurikánu Kartina. Vyzývat k bojkotu benzinek, když musím zaplatit o tři kačky za litr víc, na to nás užije. Ale starat se o to, že kvůli benzínu v Nigérii sedí hromada politickejch vězňů nebo že v Ázerbájdžánu na těžbu ropy těžce doplácejí všichni kromě pár papalášů, to nás nezajímá. Juk aspoň na Zdroj.

22.03.2005: K pouzávěrkovým stavům patří taky úklid pracovní plochy. Statistika: leželo na ní 16 DVD, 13 VHS, 8 CD-R (plus 25 prázdných), 24 audiokazet (plus jedna mikro do diktafonu) a 159 hudebních CD, hromady papírů v to nepočítaje. (Chce se někdo zeptat, do čeho dělám?) Ještě že mám tak velký stůl. Respektive tři. Na druhou stranu, poslední dobou už se mi zas tak velký nezdá... Podobně batoh: když vyrážím do města, bývá většinou poloprázdný, zatímco když se vracím, jsou v něm tak tři čtyři CD, nějaké DVD a hromady tiskových zpráv. Všechno se mi to tady štosuje a já se bojím, že jednou umřu jako ti důchodci zavalení pod haldami novin, které po léta pečlivě střádali...

21.03.2005: Ty pouzávěrkový stavy! Tentokrát se to sešlo fakt výtečně. Pátek. Konečně jsem se pořádně vyspal, dal se trochu dokupy a už v sedm seděl ve Žlutý pumpě na Danieliných narozeninách. Co bylo anoncováno způsobem "prijdte vcas, matky musej brzy domu!!!" se posléze zvrhlo v masivní akci s ještě masivnější účastí, naprostým nedostatkem prostoru, NEUVĚŘITELNOU servírkou (děkujeme!!!) a nejvyšším koeficientem hospodské zábavy za poslední měsíce. Intermezzo se zelenou snad ani zmiňovat nebudu, ale pozdravit Jiříka a servírku z Trenčína se sluší. Cesta domů zlatým mercedesem jako bonbónek na závěr... Sobota. Opět jsem se dal trochu dokupy a opět už na sedmou vyrazil do Nuslí, kde se slavil den svatého Patrika/Vlastimila (až teď jsem si ty jména dal do souvislosti). S různými oficiálními i neoficiálními členy rodiny Krčmářů jsem absolvoval trasu Redstone-u Krčmářů-Skokan-jakýsi nonstop, neuvěřitelně jsem se přecpal (velké díky Marcelce!), nedopatřením viděl předávání Andělů, zahrál si fotbálek i šipky a určitě někde něco zase vyvedl. Návrat o půl šesté. Neděle. Tentokrát jsem se už dokupy dát nestihl. Skoro přímo z postele jsem mazal do Bráníka, kde jsme si na lo-fi kurtu hned vedle Vltavy vylité z břehů střihli tradiční jarní beachvolejbálek. Bylo nádherně, kolem courali důchodci, milenci, maminky s kočárkama a děti a my tam byli v trenýrkách a tričkách a někteří i bosi za hvězdy - nebo za blázny. Nejvíc já, který jsem se pak věren tradici šel samozřejmě vykoupat do řeky. Ale hráli jsme dobře - a vidět, jak labradoři prohánějí v čerstvé laguně labutě taky stálo za to. A labutím ještě nebyl konec, protože jsem je po pozdně obědovém mezipřistání na Celnici krmil v západu Slunce na nábřeží... A pak už to tak hezké nebylo, protože se nás na Celnici (proč zrovna tam?!) snažili přesvědčit, že jsme ve třech asi za tři hodiny vypili snad milión piv, a ani u Suchý dásně už to pak nebylo nic moc. Ale jinak - předjarní víkend k nezaplacení, i když si to moje doktorka asi nemyslí. Děkuju všem, se kterými jsem si ho tak užil...

11.03.2005: Teda já poslední dobou žiju nějak kulturně! Tentokrát jsem se vypravil na operu - a to se mi nestalo už hezkých pár let. Jednoaktovka Bastien a Bastienka je Mozartova vůbec první opera; na to, že ji napsal už ve dvanácti, má poněkud dospělé téma: partnerskou krizi. Rozverný děj popisuje, jak kouzelník Colas a jeho sličná asistentka učí oba titulní miláčky kterak se chovat, aby jeden druhého neomrzeli. Hudební kvality je mi coby opernímu buranovi neradno rozebírat, nicméně musím říct, že i kdyby se mi nelíbila hudba, stejně by si mě získalo nadšení, které tohle představení pohání. Stačí říct, že maličké a útulné Divadlo Inspirace na Malostranském náměstí, kde se to hraje, je scénický ateliér HAMU: představte si ty nejlepší významy slova "studentský" a máte aspoň přibližný obrázek. Když jsem tam zavítal já, hrála/zpívala Bastienku Markéta Mátlová, které moc děkuju za pozvání. (Pomalu se mi ta nová rubrika začíná vyplácet. :-)

11.03.2005: V rozhovoru v dnešním Pátku (příloha Lidovek) vychází Dáda Patrasová jako milá paní, která fakt myslí vážně to, co dělá, což mě příjemně překvapilo. (Report z jejího koncertu už vypadá trochu jinak, ale to jsou holt média.) Ten rozhovor tu nicméně zmiňuju kvůli něčemu jinému: v biografickém rámečku k němu padne slovní spojení 'televizní národ'. 3. října 2004 jsem se tady nad slovem "národ" zamýšlel - a teď takováhle nahrávka na smeč! Výraz "televizní národ" ve mně vyvolává touhu nablít okamžitě plný pytlík...

06.03.2005: Každej se potřebuje něčeho držet. Někdo se drží cigaret, někdo volantu - čehokoliv, protože život je o hubu. Tam dole u řeky tomu říkají pocit ontologického bezpečí. Já mám tři takový držadla. Kanady - boty, který mě postavěj na nohy a udržej vestoje, boty, který dokud mám na sobě, tak se dá všechno nějak zvládnout. Lahváč - nic není jako ten pocit, kdy se člověku jen tak houpe v ruce u boku: najednou je všechno v pořádku, najednou nic nebolí, anebo když, tak hebce. A zvuk kytary - ten zvuk, kterej člověka může roztrhat na kusy a přitom se o něj dá opřít jako o zeď, zvuk, kterej umí bejt něžnej jako krajka i surovej jako beton, zvuk, kterej se dá dejchat, jíst, pít, hníst v ruce. Nedovedu si představit, že bych se měl něčeho z toho vzdát.

28.02.2005: Měl bych sem napsat, že jsem buran, ale svedu to na to, že jsem filmový publicista, který by ve vlastním zájmu neměl chodit do divadla tak často. Každopádně jsem v žádným nebyl značně dlouho, když nepočítám ono extempore se Sklepáky v Národním, který se nicméně dá považovat za regulérní inscenaci. Kosmonautův poslední vzkaz ženě, kterou kdysi, v bývalém Sovětském svazu, miloval se hraje na Zábradlí a je mozaikou příběhů o vztazích a komunikaci (což bývá víceméně totéž). Někdy to působí trochu moc artistně, ale tenhle můj názor neberte na vědomí, protože mně připadá artistní celý divadlo (jelikož mu nerozumím a nejsem schopen ho vnitřně přijmout). Nejlepší postava (když nepočítám tu Petra Čtvrtníčka, jehož ksicht je prostě žalovatelnej :-) je tu Nataša (Táňa Pauhofová), lolitka ptáčátko, potácející se mezi dětinskostí a ach tak brzkým cynismem, mezi zoufale udržovaným poutem k otci a podobně zoufale rozevlátými vztahy k chlapům. Snad proto mě Nataša zaujala nejvíc, že jsem si při ní nemohl nevzpomenout na Alici v Na dotek... (Díky Táně za pozvání.)

27.02.2005: Přibyl nám do rodiny další člen - desetiletý Kasimu Kasozi z Ugandy. Ještě jsem ho ani neviděl, ale věřím mámině volbě. Jsem z toho poněkud nemístně naměkko, nicméně za to určitě může i fakt, že jsme se k téhle adopci na dálku kdysi rozhodli poté, co naši rodinu opustil jiný její člen, nejlepší pes na světě Maxík. Trvalo nám pohříchu ještě několik let, než jsme plán dotáhli do konce, ale vám to určitě půjde rychleji. Těch pár tisíc ročně jsou snad nejlíp investované peníze, co si dovedu představit. Link: Adopce na dálku.

15.02.2005: K novelce kolegy Šimona Šafránka nazvané 23 jsem přistupoval s nedůvěrou, protože

• Šimona znám jak svý boty
• aspoň zprostředkovaně jsem byl u toho, když ta knížka vznikala
• hm... znám Šimona jak svý boty. :-)

Taky že mi ta historka, která míchá cestu soundsystému po Evropě s heterosexualizovaným sebezpytem hlavního hrdiny, nejdřív moc nešmakovala. Nemůže se to rozhodnout, jestli teda budeme jako syrový, nebo jestli ten kopec poetismů navezeme až do nebe - ale pak si to celý nějak sedne a jako převládající pocit se dostaví upřímnost. Jenomže tím se dostáváme zase na začátek: kdybych Šimona neznal, tak se nejspíš zaseknu v tý první fázi a řeknu si, kdo si to zase hraje na kovboje. Ale pak tu je ještě jedna rovina: strašně Šimonovi závidím, že vůbec něco napsal a že to dotáhnul až k vydání. Kolik já mám v hlavě projektů, kolikrát jsem si říkal, že teď sakra už ale přece - a nakonec stejně vždycky nic.

10.02.2005: Jak jsou ty holky hned míň hezký, když je člověk zamilovanej...

23.01.2005: Máme po uzávěrce, tak co uděláme? Hurá do Brna! Je toho moc, o čem bych tu mohl a měl psát, protože jsem v Brně nikdy pořádně nebyl, ale - bylo by toho prostě moc. Takže se omezím jen na ten pocit blaha z toho, jen tak někam takhle vyrazit, potkávat lidi, vidět nový místa, dýchat jiný vzduch... To, co vypadá tak samozřejmě, se od určitýho věku/určitý životní situace stane něčím tak svátečním - a člověku zbývá jen bezmocně rozhazovat rukama a říkat si, co se to stalo a kam všechen ten čas zmizel. Když jsme po maturitě s pár kamarády vyrazili s kouzelným lístkem Interrail po Evropě, četl jsem v jednom z těch listovacích magazínů ve vlaku testimonials nějakých ženských: euforicky vzpomínaly na své vlastní Interrail zážitky a tesknily, že už si to nikdy nezopakovaly. A já jsem si říkal, proč to teda sakra neudělaly, v čem byl problém... A teď to chápu. Nejde o nic víc než prostě chtít - ale taky nekde o nic míň. Nicméně abych k tomu Brnu napsal aspoň něco, musím pozdravit Martina, Petru a Huga, zmínit jméno Terry Haas (fantastické suché jehly v jinak poměrně nudné expozici v tom muzeu vedle divadla - uf, teď píšu jako typickej pragocentrista :-) a hlavně vzpomenout na Věrku, kterou jsem viděl poprvé po devíti letech. A to je zase jiná - a dlouhá - historie, navíc jedna z těch, které se neříkají nahlas. Vzpomeňte si třeba na Lost In Translation.

13.01.2005: To byl zase nápad... Co začalo jako impuls udělat pro Time In rozhovor s některým z protagonistů nového filmu Tomáše Vorla Skřítek (premiéra má být 17. 3.) přerostlo ve fantazie na hranice surrealismu a proběhlo jako tuzemské popkulturní tornádo. V praxi to vypadalo tak, že jsme se s kolegou Bigglesem v nábřežní restauraci nejdřív marně pokusili o kolektivní rozhovor s šesti dobře naloženými "sklepáky" - a potom tytéž obíhali s diktafonem uvnitř přilehlého Národního divadla, kde se naši hrdinové s gustem nechali fotit v kašparských kostýmech před oponou a ve foyer. Do toho závod s časem, akustikou a v neposlední řadě i všeprostupující bujarostí. Protože jakmile se jich zeptáte na scénu z jatek, začne Čtvrtníček vyprávět, jak v Norsku boural jezevce, a Šteindler předvádět, jak si "drandí kačera"... Přepisovat bych ten "rozhovor" nechtěl, dost na tom, že z něj musím sestříhat něco použitelnýho, ale aspoň zase bude co vyprávět vnoučatům...

01.01.2005: Vánoce a Silvestr? To první asi nejhorší za posledních deset let, to druhé jedno z nejlepších. Člověk si nevybere. :-)