voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

Něco o filmu (2006)

07.03.2006: Casanova (Casanova, 2005; režie Lasse Hallström): příjemný překvapení! Lasse po těch rodinných a vztahových rozbředlostech z posledních let chytil druhý dech a našel se v kostýmní komedii z Benátek poloviny 18. století. Akce jak z Fanfána Tulipána, svižný dialogový prohozy s aktuálními přesahy (zvlášť církev dostává na talár), skvělí herci (krásný ženský a opět neselhávající Heath Ledger), humor, romantika, napětí, velkolepý exteriéry... Jeden z mála případů, kdy se papírově dokonalý mix ingrediencí opravdu povedl. A ad Heath Ledger - ten chlap fakt zahraje všechno. Když si vedle sebe dáte Casanovu, Zkrocenou horu, Kletbu bratří Grimmů a Legendy Dogtownu - a to jsou všechno jen z filmy roku 2005! - tak nemůžete nezjistit, že tenhle člověk je nejverzatilnější a možná nejlepší herec svý generace. A to je jen o pár měsíců starší než já, sakra. :-)

07.03.2006: Naboso (Barfuss, 2005; režie Til Schweiger): na poblití! Nerealistická, klišovitá, předvídatelná, jedním slovem hovadská romantická komedie, která se tu určitě bude líbit, protože nevypadá jako ty hollywoodský, ale to jí z těch uvedených vlastností neubírá ani vlas. Proboha, vždyť z toho jde z fleku sestavit manuál pro výrobu typickýho skopčáckýho rom-comu! Zaprvé, musí tam být špitál. (Tahle tematická posedlost německýho filmu už je alarmující: namátkou Proti zdi, Good bye, Lenin, Princezna a bojovník a Klepání na nebeskou bránu, přičemž ty poslední dva Naboso silně připomíná.) Zadruhé, musí tam být holčička se splihlými vlásky a traumatizovaný borec, přičemž oba nemají ke svým problémům jediný důvod (kromě těch explicitně daných shora scenáristy). Zatřetí - mezi scénami musí pravidelně následovat videoklipové sestřihy doprovázené příjemnou muzičkou. Dále - schválnosti typu že ona musí být pořád bosá, "herecké" momenty (zde v podobě jejích hysteráků), scény spojující komiku a tragiku, abychom s postavami soucítili, ale nemuseli jsme se zas tak moc emocionálně angažovat, musí tam být i čistokrevně komický element (vilná nápadnice), ke konci musí přijít rekapitulační sestřih "společných momentů" (zde dvakrát, jednou ústně), musí to končit asi načtyřikrát, jako že napětí, ale přitom musí být odzačátku nesporně jasný, že to skončí buď dobře, nebo naprosto tragicky (v momentě druhýho pokusu bylo z hlediska mainstramovýho diváka úplně jedno, jestli se povede nebo ne)... Sakra, vždyť tenhle hnůj je od začátku do konce placatej, nezábavnej a jednoduše otravnej. O všech postavách víte všechno po prvních deseti minutách (i tak to je děsná konstrukce) a pak už se dá jet donekonečna. Klidně se z toho dal udělat seriál. Brrr, otřesná představa.

06.03.2006: Letošní Oscaři jsou trochu překvápko, ale když se nad tím člověk zamyslí, dávají ty ceny smysl. Tak trochu v duchu "vlk se nažral a koza zůstala celá", jako když naše česká "akademie" složila před pár lety hromadu Českých lvů k nohám Tmavomodrému světu, ale tu hlavní cenu vrazila překvapenému Otesánkovi. Tolik k vítězství filmu Crash v hlavní kategorii; teoreticky bych měl být potěšený, že jen lehce nadprůměrná Zkrocená hora relativně ostrouhala (i když jsem to moc nečekal), ale nemůžu, protože se tak stalo z jiných důvodů, než by mi bylo milé. Osobně bych ji vynesl na nebesa před dvaceti lety, kdy její téma mohlo být aktuální nebo dokonce zásadní, ale dneska je ten biják pouhým příjemným melodramatem. Jenže Akademie aktuální filmy zásadně opomíjí a sošky rozhazuje podle jakéhosi interního sudoku ve stylu "nedostal to Joaquin, tak to musíme dát aspoň Reese" (Walk The Line). Jestli mě něčím letos opravdu překvapila, ne-li nasrala, tak to jsou ti tři Oscaři zhovadilý Gejše: nevadilo by mi to, kdyby byla nominovaná po boku sobě rovných blátíček, ale když už jí postavili do cesty o tolik a tak nesporně lepší soupeře jako Dobrou noc a hodně štěstí (kategorie kamera), tak je její vítězství naprosto neakceptovatelné. Ale jinak jsou ty výsledky docela nuda. Jako každý rok.

04.03.2006: Nepřítel státu (Enemy Of The State, 1998; režie Tony Scott): za co?! Jsem čím dál víc přesvědčený, že špatné filmy jsou lepší než ty, které můžou být dobré nebo jiné, ale nechtějí! Nepřítel státu je ze sta, opravdu ze sta procent naprosto to samé, co jsme všichni, opravdu všichni, viděli víckrát, než si zasloužíme. Hitchcockovský thriller o muži zapleteném do vysoké hry, naražený tentokrát na populistické téma o technologii invadující naše soukromí a její zneužitelnosti, v tentokrát ještě poměrně neepileptické režii Tonyho Scotta. Ten film měl padesát možností odlišit se od bahna průměru, ale neudělal to - a neudělal to schválně, aby náhodou diváka nepřekvapil. A za to si zaslouží shořet v pekle.

03.03.2006: Albín jménem Nói (Nói albinói, 2003; režie Dagur Kári): další film v rámci kurzu na FHS, viděl jsem ho znovu po letech. Nepamatoval jsem si, že je tak pomalý, a trochu jsem trnul, jestli to tempo a ten poněkud tragikomický skandinávský humor neodradí většinu z těch, kterým jsem ho pouštěl, ale jestli se jim líbil aspoň ze čtvrtiny tolik jako mně, tak museli být spokojení. Ostatně příběh outsidera pokoušejícího se utéct z klece, ať už tou klecí je vesnice v islandském fjordu nebo cokoliv jiného, by měl být srozumitelný poměrně univerzálně. A pro mě je tahle možnost cpát určitýmu vzorku populace svoje oblíbence zajímavá tím, že můžu pozorovat, nakolik je můj vkus specifický a nakolik odpovídá vkusu obecnýmu. Teď jen aby studenti trochu víc reagovali. :-)

03.03.2006: Půl čtvrté (2006; režie Tomáš Hodan): pracovní projekce filmu, který zatím ještě nemá ani pevný název, ale už teď vypadá hodně dobře. Sice jsem ten dokument o několika lidech z ukrajinský vesnice nepochopil úplně tak, jak očekával tvůrčí záměr, ale přesto jsem se s výjimkou jedný pasáže nenudil a vstřebal snad všechno podstatný. Totiž že hodnoty jsou relativní a nejdůležitější ze všeho je, jak je člověk smířený se svým životem. A jestli člověka film přiměje přemýšlet o tomhle, tak nemůže nebýt dobrý. Teď jen aby se o něm lidi dozvěděli - a právě tohle teď přichází na přetřes. Třeba budu moct vypomoct vlastními zkušenostmi.

02.03.2006: Rafťáci (2006; režie Karel Janák): jo, z nesvaté trojice aktuálních teenkomedií (nebo spíš "komedií") jsou Rafťáci nejlepší, ale to z nich dělá jen jednookého mezi slepými. Stejně jako v případě Panic je nanic a Expertů se ani o nich totiž pořád nedá mluvit jako o filmu, protože tu nefungují základní věci jako dramaturgie nebo skript. Scénář je prostě nesourodý slepenec více či méně zábavných historek s "krásnými mladými lidmi ve značkovém oblečení", který se nějak dokodrcá ke slavnému penetračnímu finále. Ale dalo se na to koukat a párkát jsem se při tom dokonce i zasmál - a to je po těch druhých dvou příšernostech skoro jako božská mana.

28.02.2006: Začátky filmových hvězd (2005; režie Tomáš Vorel): raný filmy Tomáše Vorla jsou tím lepší, čím míň pobraly "křečovitý" estetiky 80. let. Což znamená, že Kašpárek se mi líbil téměř bezvýhradně, zatímco u Ing. mě iritovaly stejný dobový věci jako v případě jeho celovečerní verze Kouř (kterou ale zároveň považuju za jeden z nejlepších porevolučních českých filmů). Tahle kolekce kraťasů je samozřejmě zábavná i z toho důvodu, že v ní uvidíte, ehm, začátky filmových hvězd jako je Holubová, Hanák nebo Šteindler, o kterým si teď myslím, že je daleko lepší herec, než jsem tušil. Všechno dohromady to vyšlo na DVD; pokud se k němu dostanete prostřednictvím časopisu Biják, disk vyrvěte a periodikum neprodleně zlikvidujte, protože něco tak strašnýho už jsem v ruce dlouho nedržel.

28.02.2006: Karcoolka (Hoodwinked, 2005; režie Cory Edwards, Todd Edwards a Tony Leech): ano, je to animovaný poměrně amatérsky, ale odkdy by mi to mělo vadit? Na prvním místě u mě vždycky stál autorský vklad - a nápad předělat pohádku o Karkulce ve stylu Rašomona je originální až na půdu. Buranská symbolika americkýho Jihu, bluegrassový kozel a - nestydím se to přiznat - sexy hlavní hrdinka znamenají body navrch. Suma sumárum daleko lepší než technicky nepoměrně vyspělejší otřesnosti typu Příběh žraloka nebo vlezlosti jako Madagascar.

28.02.2006: Dobrou noc a hodně štěstí (Good Night, And Good Luck., 2005; režie George Clooney): ale tohle je fakticky biják - a přeju mu každou z jeho šesti nominací na Oscara. A i když se to nesplní, přeju mu hlavně vítězství v té hlavní. Protože jestli měl Oscara za nejlepší film někdy vyhrát film jako Zkrocená hora, tak plus mínus před dvaceti lety; dneska je to jen vyčichlý melodrama spojený s laciným plácnutím do vody dávno nekontroverzního tématu (homsexuality). Dobrou noc a hodně štěstí je oproti tomu aktuální jak dnes, tak nadčasově: řeší otázku profesní (novinářský) etiky, osobní integrity i obyčejný lidský odvahy. A vedle toho je to i ukázka parádní filmařiny: černobílá kamera v detailech všech těch chlapských tváří zachytí každý hnutí mysli a každý pór, kombinace archivních TV materiálů s nově natočenými funguje bezchybně (jde o konfrontaci moderátora Eda Murrowa z CBS se známým komunistobijeckým senátorem McCarthym, který se tu objeví jen na dobových záznamech), atmosféra 50. let je rekonstruovaná perfektně, takže si člověk opravdu připadá jako v tehdejším TV studiu a cítí, že jde o něco velkého... A to mám na filmech rád. A natočil to George Clooney, který mě fascinuje čím dál víc. Jak jsem napsal do Exu, produkuje nadprůměrné filmy, ve skvělých hraje a ty výjimečné režíruje. A někdy to i spojí. Jako třeba tady.

26.02.2006: Když Harry potkal Sally (When Harry Met Sally..., 1989; režie Rob Reiner): sakra, tohle že je ten slavný předobraz spousty dalších romantických komedií?! Mně sral už po pěti minutách. Viděl jsem jen žánrový stereotypy, sitcomový přehrávání, nejapný pokus o Allena a odlehčenýho Bergmana, karikaturu mezilidských vztahů, rádobystylový soundtrack, pokus napakovat se na jiným, legendárním filmu (Casablance), extrémně předurčený charakterový typy, jejichž "komický" rysy se navíc neustále opakují (ona rozpočítává dýško napůl atd.)... A ještě navíc z toho sálaly 80. léta; za to ten film nemůže, protože tehdy holt vznikl, ale já zase nemůžu za to, že se mi z tý módy a dobový atmosféry zvedá pajšl. Aspoň jsem si potvrdil, že nesnáším Billyho Crystala a že "kultovní" filmy v rámci mainstreamu většinou stojí za prd.

26.02.2006: Smrt panen (The Virgin Suicides, 1999; režie Sofia Coppola): nádhera. Když o něčem slýchávám tak dlouho předem, než to konečně uvidím/uslyším, bývám zklamaný, ale debut Sofie Coppoly byl přesně takový, jaký jsem doufal. Plný nedořečenosti, životního pocitu vyjádřeného vším jiným než slovy, plný krásy i bolesti plynoucí prostě z toho, jaký život je. Na příběhu - ne, spíš situaci - několika kluků, fascinovaných pěticí krásných dcer ze zdánlivě idylického sousedství, držených rigidními rodiči pod zámkem, ukazuje dospívání naprosto přesně: ten stav zjitřené mysli, vnímání a představivosti vybičovaných na maximum, stav, kdy je všechno na život a na smrt, všudypřítomný tlak rodící se sexuality... A nejen to. Smrt panen odkrývá i povrchnost středostavovské existence, zachycuje tragické nepochopení života skrze bigotérii, ukazuje nebezpečí skryté v momentu, kdy se sen změní v realitu, dává příležitost k fantastickému herectví (Kirsten Dunst ani Josh Hartnett nebyli nikdy předtím ani potom tak dobří!), provokuje k ne vždycky příjemným, ale zato poctivým vzpomínkám... A je plná smutku tak jedinečného, jaký může pramenit jen z toho léta, kdy celý svět najednou vzplál jen proto, aby se hned zase proměnil v popel. A takové léto přichází jen jedinkrát za život.

26.02.2006: Ad letošní Čeští lvi: to jsme zase dopadli. Svůj názor na absolutního vítěze, Slámovo Štěstí, jsem už ventiloval dost. Ale když už se jednou za čas objeví film, který by si tu cenu prozměnu opravdu zasloužil, tak nakonec vyjde s prázdnou. Viz Restart a nominace za střih (za kameru dokonce ani nominovaný nebyl!) nebo Kousek nebe a nominace za scénář. A co ta blbost s Plyšovým lvem? Potřetí za sebou ho alibisticky dostal Troškův Kameňák, kterýmu to může být u prdele, protože na všechny tři díly dohromady přišlo milión lidí do kina v bedně je vidělo dalších dvanáct miliónů. Od "akademie" úplně zbytečný gesto - zato aby někdo naplno řekl, jaká sračka je třeba Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, to je ani nehne. Já vím, nic novýho, ale ulevit jsem si musel.

24.02.2006: Zuřící býk (Raging Bull, 1980; režie Martin Scorsese): geniální film. Nechápu, jak se mi mohl napoprvý líbit jen tak na půl huby - ale na druhou stranu, to u geniálních filmů nebývá neběžný. Člověk si k nim musí najít cestu - a já si ji ke Scorseseho/De Nirově majstrštyku hledám vlastně pořád, protože mám pocit, že v něm vidím pokaždý něco jinýho. Fakt, vždycky mě překvapí nějaká scéna, o níž jsem přesvědčený, že ji vidím poprvý. Těším se, až Zuřícího býká skouknu asi tak tak podesátý, to už bychom se mohli znát docela dobře. Akorát mě šokovalo, že ho v rámci kurzu na FHS, kde jsem ho pouštěl, neznal skoro nikdo. Asi mám o běžným publiku fakt zkreslený představy.

22.02.2006: Firewall (Firewall, 2006; režie Richard Loncraine): Bože, za co mě zase trestáš?! Co bylo Co je šeptem... mezi romantickými komediemi, tím je Firewall mezi thrillery: naprosto hovadský, předvídatelný a laciný děj o chlápkovi, který musí čelit bandě kriminálníků a zachránit před nimi sebe i své bližní; až komicky extrémní akcentace rodinných hodnot samozřejmostí. Harrisona Forda už jsem odepsal, ale že v tom hraje Paul Bettany, kterýho jsem zrovna začínal mít rád, to mě mrzí.

21.02.2006: Darwinova noční můra (Darwin's Nightmare, 2004; režie Hubert Sauper): hodně působivý dokument o ekologický i ekonomický katastrofě kolem Viktoriina jezera v Tanzanii, kde uměle vysazený okoun nilský obrátil naruby svět zvířat i svět lidí. Tenhle neokázale natočený, nemanipulující a komplexní filmu mě jen utvrdil v něčem, co si myslím už dávno: totiž že volný trh je z dlouhodobýho hlediska stejně nerealizovatelná utopie jako komunismus. Ekonomové můžou argumentovat čím chtějí, ale kapitalismus v čistý formě nemůže být nikdy spravedlivý, dokud se nezbaví dědictví koloniální éry. Takže nikdy.

20.02.2006: Underworld: Evolution (Underworld: Evolution, 2005; režie Len Wiseman): jednička mi utekla, ale asi to nebude o nic menší blbost. Zoufalá videoherní akce o upírech a vlkodlacích s trumpetou, který se na mým žebříčku absolutně nejmíň charismatických filmových hrdinů všech dob určitě drží nad pátou příčkou. A chudák Kate Beckinsale, která za normálních okolností nevypadá špatně a asi umí i sem tam něco zahrát, na tom není o moc líp: v tom latexu vypadá jako zpustlá kachnička zapomenutá na venkovský diskotéce.

19.02.2006: Nejlepší je pěnivá (2005; režie Jan Prušinovský): dobrá srandička, i když jsem po nadšených referencích kolegy Baldýnského čekal víc. Trefný a vtipný popis jednoho typu člověka - skorotřicátníka tetelícího se pořád v bezpečí maminkovské domácnosti a trpícího strachem z žen. Těch koupelnou, kde se celý film odehrává, projde hned několik, a být hlavním hrdinou, vybral bych si. :-) Scenáristu a režiséra Jana Prušinovského se vyplatí sledovat, už jeho Ládík je nejlepší v okrese stál za to. Na Rafťácích spolupracovat zrovna nemusel, ale na druhou stranu těžko říct, jestli by ten film bez jeho vkladu náhodou nedopadl daleko hůř.

18.02.2006: Den nezávislosti (Independence Day, 1996; režie Roland Emmerich): nehorázně komická pitomost. Člověk je náchylný nechat se tou "katastroficky-rodinnou sci-fi" chvílemi pobavit, ale pak se naštěstí zase vzpamatuje a vrátí se mu soudnost. Tak nějak po způsobu učitele, kterýho sem tam rozesmějí fórky třídního šaška, ale naštěstí chápe pravidlo "vocaď pocaď", včas se zarazí a napaří žáčkovi dvojku z mravů, protože z něj taky musí něco vychovat. (A tuhle ultranacionalistickou amerikánskost natočil Němec. A nebyla to jeho poslední.)

17.02.2006: Tygr a sníh (La Tigre e la neve, 2005; režie Roberto Benigni): moje první zkušenost s Benignim coby režisérem a hercem ve vlastním filmu. Nejdřív jsem od toho lidskýho ohňostroje nemohl odtrhnout oči, ale pak jsem pochopil, že mě po následující dvě hodiny nečeká nic jinýho než jeho komický výstupy, a moje nadšení poněkud pohaslo. Takže suma sumárum podprůměrná romantická komedie s velmi diskutabilním pozadím (odehrává se v Bagdádu při americký invazi do Iráku) a téměř nepoužitelnou představitelkou hlavní ženský role. To si ten Benigni nemohl vzít někoho, kdo vypadá k světu a umí aspoň trochu hrát?!

15.02.2006: Cabin Fever (Cabin Fever, 2002; režie Eli Roth): Hostel v Americe. Stejně originální nápad (masožravý virus), stejně hovadský postavy, stejně předvídatelný, respektive nulový děj (nejdřív sex, pak masakr). Srandička pro fanoušky žánru, o který není třeba se rozepisovat. A tak to mělo být i s Hostelem.

14.02.2006: Křižník Potěmkin (Broněnosec Poťomkin, 1925; režie Sergej Michajlovič Ejzenštejn): viděno s poměrně originálním živým hudebním doprovodem v Brně v rámci Dnů evropského filmu před workshopem projektu Film a škola. A jde právě o ten kontext. Jasně, že Potěmkin je klenot kinematografie - ale jak to má poznat student střední školy, když se mu ten film pustí v rámci chronologický výuky, jakou se dnes ve škole učí literatura? Plus mínus o tom byl ten následný workshop, kde na téma výuky filmu ve škole vykrystalizovaly dva názorový směry. Jeden bazíroval na vytvoření korupusu filmů a textů a následným "krmení" studentů těmihle předpřipravenými bloky. Ten druhý směřoval obecnějším směrem k audiovizuální výchově, která by studenty naučila vnímat dnešní mediální kulturu aktivně, tak, aby chápali, jak funguje, a nenechávali se jí pak oblbovat. Díky základům položeným tímhle směrem by potom myslím daleko snáz pochopili i to, čím byl Potěmkin ve svý době revoluční, a nebrali by ho jako kus dávno mrtvý kultury, jakou je pro ně dneska třeba Mastičkář. Jak vidno, přikláním se k druhý koncepci. Ten korpus je samozřejmě nezbytný, ale co se vlastní výuky týče, začal bych od filmů ze 70. let, jejichž estetika je dnešním mladým divákům naprosto srozumitelná, protože z ní čerpá současný mainstream, a pak bych pokračoval po žánrový i časový ose více směry, čiže od Weira, Scorseseho, Coppoly a Polanského jak k Ejzenštejnovi, tak k Saw II.

12.02.2006: Pokoj s vyhlídkou (A Room With A View, 1985; režie James Ivory): můj první Ivory/Merchant aneb film od tvůrčího dua specializujícího se na kostýmní adaptace anglosaských literárních děl povětšinou ze začátku 20. století. Nemůžu srovnávat s jinými jejich filmy (Howards End, Soumrak dne...) ani posoudit věrnost předloze; viděl jsem jen svěží a jistou rukou natočený dobový kus o střetu rigidní morálky s přirozenou živočišností, neokázalou, ale funkční výpravu, výtečný casting a několik parádních scén jako je ta s koupáním v jezírku. A bavil jsem se na úrovni.

10.02.2006: Růžový panter (The Pink Panther, 2006; režie Shawn Levy): někdy bych fakt radši chodil do fabriky než na ty novinářský projekce. Nikdy jsem nebyl fanoušek původních Růžových panterů, ale i tak chápu, že předělávat je je prostě pitomost. Staly se kulturním fenoménem svý doby a stály z velký části na svérázu jednoho herce, Petera Sellerse - a dneska už je obojí mrtvý. I lepší remake než je tahle zhovadilá kolekce podprůměrných gagů by byla v první řadě prostě nevkusná. A to i bez toho, že v ní Američani parodují Francouze, což je nevkus opravdu vrcholný a naprosto nevtipný.

08.02.2006: Super Size Me (Super Size Me, 2004; režie Morgan Spurlock): i napodruhý zábavná klipovitá záležitost, která prostřednictvím pokusu jednoho chlapíka (režisér a hlavní "aktér" jí měsíc jenom v "mekáči") upozorňuje na poměrně závažný problém (obezita způsobená nezdravým životním stylem, zejména stravováním ve fastfoodech). Jo, je to i o Spurlockově egu, ale tenhle rys mi v tom nevadí, protože se tomu filmu daří sdělovat důležitý věci srozumitelně a názorně.

08.02.2006: Gejša (Memoirs Of A Geisha, 2005; režie Rob Marshall): "takže ta holka bude jako že nejlepší gejša svý doby, což znamená, že se nesmí zamilovat, ale my jí tu lásku nakonec dopřejeme, aby lidi brečeli". Jasně, navenek ať to vypadá echt autenticky japonsky, ale uvnitř ať je to jen bohapustá pohádka o americkým snu. Děkuju, nechci.

07.02.2006: Milenec (L'Amant, 1992; režie Jean-Jacques Annaud): všímal jsem si mistrovství režiséra (rekonstrukce dobový atmosféry, zdůrazňování sociálních a rasových bariér mezi milenci) a chápal i roli předlohy, autobiografický knihy klasičky "nového románu" Marguerite Duras, ale že by mě to přimělo nějak moc se emocionálně angažovat, to ne. Dobře udělaný film výtečného režiséra, ale skutečně krásný není.

05.02.2006: Utajený (Caché, 2005; režie Michael Haneke): u málokterého filmu posledních let jsem se tak interpretačně "nadřel"; snad jen u Vesnice a samozřejmě u Mulholland Drive. A je to dřina přinášející rozkoš. Jak jsem se Hanekeho Pianistce musel vysmát, Utajený mě už od úvodních titulků popadnul do drápů, až do konce mě nepustil a připravil mi fantastické dvě hodiny přemýšlení, analyzování, interpretování - zkrátka diváckého blaha. Drama o středostavovské pařížské rodině terorizované videonahrávkami od neznámého původce je filmem, který vám nedá nic zadarmo, ale přitom s vámi hraje maximálně poctivou hru, filmem, který vás bere jako partnera, filmem, který dokáže skutečně průkopnickými prostředky komunikovat tak komplexní skutečnost jako je alibismus intelektuálů vůči francouzskému koloniálnímu dědictví. Máloco Utajeného popisuje tak trefně jako skutečnost, že uzavíral přehlídku Dnů evropského filmu - a na následném koktejlu snad nikdo nemluvil o ničem jiném než o něm. Je to film, který prostě nedostanete z hlavy. Tak moc je dobrý.

04.02.2006: Mr. Deeds - Náhodný milionář (Mr. Deeds, 2002; režie Steven Brill): já mám buranské komedie rád, protože ze sebe nedělají, co nejsou. Tady jsem našel pár dobrých vtipů, everymana Adama Sandlera s překrásnou Winonou Ryder a divácky uspokojující konec. A to mi filmy, které jsou kritikou a "uvědomělými" diváky obvykle považovány za nesporně lepší, většinou nedávají.

31.01.2006: Pod bodem mrazu (Frozen, 2004; režie Juliet McKoen): no aspoň že jsem z těch Dnů evropského filmu viděl i něco, co nejde do běžný distribuce; každý rok se stydím, jak málo z tý nabídky stihnu. Pod bodem mrazu je něco na pomezí psychologický studie narušený holky před třicítkou, sociálního dramatu a thrilleru ze skotskýho přístavního maloměsta. Film stojí a padá na hereckým výkonu Shirley Henderson (Wilbur se chce zabít, Trainspotting), která je v roli afektovaný dospělý holčičky tak přesná, až je nesnesitelná, na nevlídný (pod)zimní atmosféře a na motivu průmyslových kamer, který sice dokumentují reálný život, ale vytvářejí tak svýho druhu paralelní realitu. Není to film pro každýho, ale atmosféru a působivost určitě má.

31.01.2006: Faktótum (Factotum, 2005; režie Bent Hamer): jak hodnotit slušný film od dobrýho režiséra, který je naprosto příšernou adaptací skvělý knihy? Protože on je rozdíl být opilý a hrát opilýho. Samo o sobě je Faktótum docela zábavný. Matt Dillon hraje chlápka, který permanentně chlastá, tahá se s podivnými ženskými, sem tam se porve a každý den má jinou práci. Ale adaptace románu Charlese Bukowského - ta to není ani náhodou. Dillon se příliš snaží a je moc velký sekáč, herečky vypadají jako herečky a ne jako štětky, 50. léta vystřídala současnost a Bukowského milovaná klasika zazní jen na okamžik. A hlavně: zatímco skutečný "Bukáč" je koktejl krve, potu, špíny a spermatu, tady všechno oblívá sebelítostivá melancholie. To by se Hankovi stát nemohlo. V kinech se Faktótum asi líbit bude, stejně jako loni ve Varech, kde jsem ho viděl v poměrně plným Velkým sále - tak snad někoho přivede i k předloze.

30.01.2006: Ve stínu upíra (Shadow Of The Vampire, 2000; režie E. Elias Merhige): to, na co jsem se už dávno těšil jako na fajnšmekrovskou lahůdku pro znalce, se nakonec ukázalo být pouhou fanouškovskou srandičkou. V originále tahle fiktivní rekonstrukce natáčení slavného Murnauova Nosferatu ještě mohla mít nějaké kouzlo (hlavně díky Willemu Dafoeovi v upíří roli), ale jeho zbytky ji připravil příšerný dabing. Takže dále od hradu, dále.

30.01.2006: Producenti (The Producers, 2005; režie Susan Stroman): hm. Nemůžu říct, že jsem se nesmál: film o divadelních producentech, kteří se snaží napakovat na nejpříšernějším možném broadwayském muzikálu, má rozhodně satirický potenciál. Co nemá, je potenciál někoho nasrat, protože se důsledně drží v mezích satiry zdánlivě pobuřující, ale uvnitř neškodné. Tak to dopadá, když film o tom, že producenti jsou prostitutky, natáčí velké studio (Universal)... (A ještě poznámka na okraj: Producenti jsou nehorázně zdlouhaví, a to i na poměry muzikálů, žánru, v němž v mých očích hudební čísla jen zdržují děj.)

27.01.2006: Hadí oči (Snake Eyes, 1998; režie Brian De Palma): nějak mě ty "palmoviny" už štvou: dominance formy nad obsahem člověka pobaví jednou za čas, ale pořád se to dělat nedá. (Mimochodem, ten "slavný" úvodní "jednolitý" záběr je evidentně rozstříhaný na hadry.) Story o zkorumpovaným poldovi s dobrým srdcem jede od začátku skoro až do konce v samých nudných klišé, jen násobených ohranými formálními postupy typu dělenýho obrazu a jedný události viděný různými postavami. Taky mě nějak začíná štvát David Koepp - ty jeho scénáře jsou jeden jak druhý, samý povědomý žánrový situace drsňáckých a akčních filmů, a o režii se u něj mluvit nedá už vůbec (když se o ni sem tam pokusí). Není to tak, že se na Hadí oči nedá dívat; spíš člověk neví, proč by se na ně dívat měl. Ale pro dvě věci jsem rád, že jsem si je střihnul, a obě jsou na samým konci. Ironická coda mi zvedla náladu a od závěrečných titulků podreslených záběrem na práci stavebních dělníků jsem nemohl odtrhnout oči. Tady jako by ta manýra najednou dávala smysl.

27.01.2006: Hostel (Hostel, 2005; režie Eli Roth): mnoho povyku pro nic. Jako horor Hostel absolutně nefunguje: celý je komiksově směšný, prostě nemáte důvod se bát. Jako komedie funguje jen pro Čechy a Slováky, protože Hlavák tu má vypadat německy, Krumlov supluje Bratislavu, všechny holky mají ruský jména a uličky ovládaný gangem cikáňat jako by vypadly z válečnýho filmu. Ta slavná česká a slovenská muzika, o který se všude štěbetalo ještě dávno před premiérou, zní v pozadí jen ve dvou scénách z klubu a funguje jako folklór pro americký turisty: natáčet se Hostel v Rakousku, tak se v něm jódluje. Při projekci jsem si myslel, že to má být přinejmenším hororová komedie, ale až americký recenze (například ta na allmovie) mě přesvědčily, že tahle nízkorozpočtová studentská junda má skutečně děsit. Jediná děsivá věc tu je ale ta, že Hostel nechtěně vypovídá o tom, jak "obecní" Američani vnímají zbytek světa: jako obskurní exotiku zabydlenou nepřátelskými burany. Potěš pámbu.

26.01.2006: Pýcha a předsudek (Pride & Prejudice, 2005; režie Joe Wright): rád jsem si to na zahájení Dnů evropského filmu střihl znovu a byl ještě nadšenější než prve. Tahle adaptace klasického románu Jane Austen je prostě dokonalá: všechno v něm bezchybně hraje pro celek a skvěle funguje dohromady, hotový ideál adekvátnosti v umění. V mých očích dokonce do té míry, že jsem si nedovedl představit, že by se takovýhle film mohl někomu nelíbit - ale i na takové lidi jsem teď narazil. Byl to podobný šok jako když jsem zjistil, že (pro mě absolutně nezvládnuté) Štěstí lidi i kritici považují za hotový majstrštyk. Ale už si zvykám. :-)

25.01.2006: Experti (2006; režie Karel Coma): a teď mám brouka v hlavě: jsou Experti horší než Panic je nanic, nebo ne? Dilema je to neřešitelný, protože obě ty "komedie" pro teenagery jsou příšerný dost unikátním způsobem. Tam, kde Panic je nanic svojí diletantností odpuzoval, ale občas i nechtěně pobavil, Experti disponují o třídu lepší formální stránkou - jenže zase tu chybí začátek, prostředek a konec. Jinými slovy vůbec nechápete, o co vlastně jde. Paradoxně ale začínám být optimistou a věřím, že čím víc filmy tohohle druhu polezou pubertálním divákům do zadku, tím spíš to publikum bude utíkat za lepším, protože tahle šmíra nemůže uspokojit fakt nikoho. Ale aspoň jsme dostali ty svítící čtyřlístky.

24.01.2006: Syriana (Syriana, 2005; režie Stephen Gaghan): film od scenáristy Traffic, který jako Traffic vypadá - s tím rozdílem, že tu drogy nahrazuje ropa ze Zálivu. Gaghan v komplexním "traffickovém" stylu mapuje situaci od mizerně placených dělníků přes ekonomické analytiky, agenty CIA, sebevražedné atentátníky a ropné magnáty až po arabské prince a t(aj)emné špičky v pozadí. Podívaná je to sice trochu zmatená (chvíli trvá, než se v množství postav a prostředí zorientujete), ale dost drsná - protože vychází ze skutečnosti sepsané bývalým agentem CIA Robertem Baerem v knize See No Evil: The True Story of a Ground Soldier in the CIA's War on Terrorism. Někdy to působí trochu moc edukativně, ale říkám si, jen houšť: my o tomhle byznysu taky víme skoro prd, takže běžný Američan o něm netuší nejspíš už vůbec nic. A právě jemu je Syriana určená především.

23.01.2006: Mnichov (Munich, 2005; režie Steven Spielberg): mám s tím filmem problém. Vypráví o palestinským teroristickým útoku na izraelský sportovce na Olympiádě v Mnichově v roce 1972 a o tajný odvetný akci Mossadu, která následovala. Navenek jde o zábavný, řemeslně skvěle natočený akční thriller. Uvnitř se ale s neodpustitelným salónním akademismem pokouší na pětníku a s pohodlným odstupem vyřešit problém nenávisti trvající tisíce let. A tohle spojení já prostě nemůžu brát vážně. Spielberg je jeden z nejlepších mainstreamových filmařů posledních dekád. V popcornovkách typu Indiana Jonese nebo E. T. nad něj není a úctyhodnou práci odvádí když rekapituluje dávno rozřešená závažná témata jako holocaust nebo otroctví. Ale když se má vyjádřit k něčemu, co je stále živé a kontroverzní, ukázat vlastní názor, najednou stojí na hliněných nohou.

22.01.2006: Kolikrát stačí jen přehodit díly nebo přijít o chvíli později, aby byl film daleko zajímavější. Těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně.

21.01.2006: Černočerná tma (Pitch Black, 2000; režie David N. Twohy): jasně, výprava a efekty jsou poměrně laciný, ale to k béčkový sci-fi sedí. Co však tenhle žánr dramaticky překračuje je psychologická dimenze: každá postava tu má víc rozměrů a s časem se věrohodně mění, což nakonec poutá víc pozornosti než bitky s poměrně komickými obludkami. A křesťanský motiv spočívající v tom, že Catherine se nakonec obětuje, aby odčinila hřích z úvodu, je na lo-budget horor docela husarský kousek. (Platilo by to i v případě, že by to odskákal Riddick, jak bylo původně v plánu a ve scénáři.) Dál tu máme jednoduchý, ale i proto skvělý nápad s planetou věčnýho světla, kde jednou za dvaadvacet let dojde k naprostýmu zatmění (ano, právě teď), strhující úvodní scénu nouzovýho přistání, nečekaně radikální úmrtnost postav... Prostě dost naprůměrný biják, který mi rozhodně zpříjemnil tenhle víkendově-oddychový filmový maratón.

21.01.2006: Mission: Impossible (Mission: Impossible, 1995; režie Brian De Palma): a další guilty pleasure přímo z Novy v rámci odpočinkovýho víkendu. V kině by to byla fajn pompézní akce ve stylu bondovek z 60. let, ale televizní formát z toho udělal takovou lepší epizodu z archaickýho špionážního TV seriálu (kterým Mission: Impossible kdysi samozřejmě byla). Přesto se v tom daly najít příjemný záblesky De Palmova nabubřelýho režijního stylu (ano, hlavně ta scéna na šňůrách v Langley), Praha nevypadala tak trapně znásilněná jako v jiných hollywoodských produkcích, Tom Cruise měl ucházející charisma a Emmanuelle Béart byla jako vždycky prostě nádherná. Jen doufám, že si tu vydělala dost na to, aby se v podobný megaprodukci nemusela objevit ještě aspoň dalších deset let. A co se pozdního De Palmy týče, doporučuju spíš stylově podobně velkolepou, ale pro dobro věci ironičtější Femme Fatale.

21.01.2006: How To Be Emo (2004; režie Christian Andrew Bretz): ano, prosím! Emo je k smíchu, tak proč bychom se nesmáli. A ten styl amerických edukativních filmečků ze 40. a 50. let, který tak přichází vhod v Simpsonových nebo v komediích typu Vybíjené, tu sedne jak hrnec na prdel. Zde ke stažení.

20.01.2006: Ronin (Ronin, 1998; režie John Frankenheimer): solidní thriller, ale když jsem na něj koukal jen po očku v baru uprostřed vánočních radovánek, vypadal líp. Na můj vkus je až moc starosvětský, mametovsky zmatený a moc chlapácký, nemluvě o tom, že se až moc často zvrhává v tůru po francouzských památkách a v masakr civilistů. A co mají furt s tím kafem? Ale autohoničky fajn, to zase jo.

20.01.2006: Trampoty vodníka Jakoubka (2005; režie Vít Olmer): příšerný! Tak takhle dneska vypadají televizní pohádky?! Bohužel - nebo naštěstí - neznám ani ty starý, takže nemůžu srovnávat. Režie nulová, děj ubohý a herci pitvořiví, snad kromě obou cácor a hlavně Jiřího Korna jako vodníka. Možná tak za deset let se zase odvážím zkouknout něco podobnýho.

20.01.2006: (Ne)cenzurované rozhovory: Olga Sommerová (2005; režie Olga Špátová): skvělý nápad na pořad, skvělý provedení. Obě Olgy jsou uvolněný, jejich třenice jsou konstruktivní a někam vedou (narozdíl od toho, jak by to vypadalo, kdyby se takhle přetlačovali chlapi), zpověď matky dcerou probíhá uvolněně, má to rámec ukončený perfektní codou, která člověka vrátí zpátky do všednosti, a obsahuje to kouzelný záběr, kdy ty dvě opékají na chalupě chleby nebo co a s nádhernou samozřejmostí v jednom momentě zvednou pruty, pod kterými podeběhne jejich pes. Mimochodem - jediný chlap v celým pořadu, což něco znamená.

20.01.2006: Saw: Hra o přežití (Saw, 2004; režie James Wan): blbost. Blbost ne proto, že je nesmyslně sadistická, ale protože jen opakuje nudná klišé klaustrofobických hororů a thrillerů s "geniálními vraždícími pošuky" a utápí se v rádobyefektní formě. O logických dírách a o tom, že by něco takovýho v praxi absolutně nefungovalo, ani nemluvím. První díl je o něco lepší než dvojka, kde už to laciný moralizování vzbuzuje hotový salvy smíchu, ale ta muzika, která zněla staře už před deseti lety a hloupě vždycky, působí komicky v obou případech. A hlavně: kázat o morálce a hodnotě života ústy vraždícího pošuka je pokrytectví hodný zpravodajství Novy, kde reportéři s účastným výrazem ukazují detailní záběry z autonehod.

20.01.2006: Saw 2 (Saw II, 2005; režie Daren Lynn Bousman): blbost. Ale ještě se mrknu na jedničku.

17.01.2006: Panic je nanic (2006; režie Ivo Macharáček): těžko říct, jestli se máte smát nebo brečet, když musíte odkoukat úplně příšernej biják a pak vám na tiskovce řeknou, co o něm máte napsat. (Ostatně návodnej je už ten název.) Páni tvůrci sice slova jako "podbízivý" nebo "vulgární" mysleli jinak, ale jejich "dílo" popisujou trefně. Ani to by nicméně nevadilo, kdyby to byl aspoň film; jenže Panic je nanic je jen zhovadilá kolekce scének pubertálního pitvoření, v níž lechtivost suplujou záběry na klučičí zadky a nahý padesátnice a humor obstarávají burani a prdění. Zůstanu optimista a budu si myslet, že tohle se nemůže líbit ani cílový skupině někde kolem čtrnácti let.

16.01.2006: Zkrocená hora (Brokeback Mountain, 2005; režie Ang Lee): pověst nelhala: nejspíš to skutečně pobere všechny filmový výroční ceny. Ale budou to americký filmový výroční ceny. Zkrocená hora je zručně natočený melodrama, jenže to, co z něj dělá údajně výjimečný melodrama, je jen fakt, že se tu po sobě nesápou chlap s ženskou, nýbrž dva chlapi; jinak všechno jede v notoricky známých kolejích, a když si to uvědomíte, musíte se při scénách interakce těch dvou gay kovbojů všem těm klišé prostě smát. A pak je tu druhá věc. Ty ústřední dvě postavy jsou naprosto nezajímavý a než se film přehoupne do druhý poloviny, víte o nich naprosto všechno (moc toho není). To, co Zkrocené hoře dodává na zajímavosti (tedy kromě nádherný krajiny a fakt skvělých herců a hereček), jsou naopak všechny ty ženský postavy. Z každý z nich poznáme jen kousíček, o každý víme, že má nějakou hloubku a nějakej osud, a každá je proto neskonale zajímavější než ti dva banální trubci, jejichž story je víc příběhem o společenských konvencích než o nich samotných. Jaký to muselo být pro Almu, vědět, že je jen zástěrkou pro eskapády chlapa, kterýho milovala, a žít s tím tolik let? A co Lureen? Pokud "jejího" Jacka skutečně zabili, pokládala to jako správná Texasanka za správný? A tak dál: znepokojivý, spekulativní, bezedný otázky o postavách, o kterých víme jen z náznaků, ale který jsou přesto skutečný jako lidi z masa a kostí. Nebo možná právě proto, protože kdyby je děj rozmáznul na papír tak jako Ennise s Jackem, ukázalo by se, že i ony jsou jen figurky na šachovnici.

15.01.2006: Chačipe (2005; režie Miroslav Janek): strhující dokument dětí/o dětech z dětskýho domova. Miroslav Janek jim dal kameru "na hraní", při němž je zároveň natáčel, a z obou stopáží sestříhal hodinovou cestu "dovnitř", která o duši těchhle dětí řekne víc než jakýkoliv "objektivistický" dokument. Cítil jsem u toho stejný ztotožnění jako u Velké vody - a to je co říct.

14.01.2006: Zelená je tráva (Kicking & Screaming, 2005; režie Jesse Dylan): fajn lo-fi komedie - jak je mám poslední dobou rád, protože si při nich odpočinu. Souhra neselhávajícího Willa Ferrella s veteránem Robertem Duvallem funguje, příběh o otcích a synech, přehnaných očekáváních a přílišný soutěživosti je schematickej tak akorát, subplot s kafem k němu kupodivu najde cestu a s děckama je docela legrace. Problém přichází ve chvíli, kdy kreténskej humor vystřídají poučení na úkor smysluplnosti: tým Tigers by ve skutečnosti dostal naprosto na prdel, chudáka Ditku za jeho přínos nikdo neocení a podobně. Nemluvě o tom, že se to celý točí kolem fotbalu - evropskýho fotbalu - kterej Američani pořád považujou za obskurnost pro děti a holky. Zůstalo by to tudíž fifty fifty, ale poměr sil ve prospěch filmu definitivně mění naprosto úžasná Kate Walsh. A taky jsem si pořád říkal, jaký to musí být trauma, narodit se jako syn někoho tak slavnýho jako je režisérův otec Bob Dylan. Skoro námět na další film o otcích a synech, akorát toho kreténskýho humoru by bylo míň.

14.01.2006: Kondomedie (Le Placard, 2001; režie Francis Veber): ale jo, fajn malá milá francouzská komedie v duchu starých malých milých francouzských komedií. Zajímavým způsobem to probírá společenský stereotypy a Daniel Auteuil se definitivně stává mým nejoblíbenějším francouzským hercem, ale nějak to celý nebylo dotažený do konce: co třeba ta drbna z účtárny, nezasloužila by aspoň pár facek?. A mimochodem nechápu, proč tolik lidí kritizovalo český distribuční název. Mně přijde vtipný a trefný, a od toho názvy jsou.

13.01.2006: Mariňák (Jarhead, 2005; režie Sam Mendes): asi mi něco uteklo. Jestli ten film nechce říct nic jinýho než jaký to je strávit první válku v Zálivu jako ostřelovač, který si ani jednou nevystřelí, potom se mu to povedlo. Ale jaký to má smysl, to mi uniká.

10.01.2006: O dvě slabiky pozadu (O dve slabiky pozadu, 2004; režie Katarína Šulajová): těžko se mi ten film kritizuje, když pod ním cítím jen čistý a upřímný úmysly - narozdíl od hovadin typu Samotářů, kterým se 'Dvě slabiky' zdálky podobají. Ale protože oproti "ondříčkovinám" jsou - pokud mě intuice neklame - jen začátkem něčeho, co bude stát za to, nemusím si brát servítky. Příběh o holce, která vlastně má všechno, co potřebuje, ale přitom si neví se životem rady, protože neví, co chce, není rozhodně originální, motá se v kruzích, bředne v klišé a podobně. Ale má plus v autenticitě a v Zuzaně Šulajové v hlavní roli a omluvu ve faktu, že Katarína Šulajová (starší sestra Zuzany) semiautobiografickým scénářem 'Slabik' absolvovala, přičemž netušila, že se jednou bude skutečně natáčet, natož že si ho zrežíruje sama. Slibně se jeví i filmařská hravost a citace režisérských legend... Uvidíme příště, ale těším se už teď.

09.01.2006: Žít po svém (An Unfinished Life, 2005; režie Lasse Hallström): Lasse, Lasse, ty to kopeš... Jak jsem řičel nadšením nad tvými malými, neokázalými, ale přesto drtivými i povznášejícími dramaty typu Můj život jako pes nebo Co žere Gilberta Grapea?, tak mě ty tvoje pozdější limonády (nebo Čokolády?) serou. Samy o sobě by to byly jen ufňukaný kýče, ale vědomí, že jsou od tebe, je sráží mnohem níž. Máš na víc. A tímhle sentimentálním kovbojským melodramatem o dysfunkčních rodinách si to u mě rozhodně nespravíš. (A hraje ti v tom Redford. No a co?)

07.01.2006: Kdo s koho (Election, 1999; režie Alexander Payne): na to, že jsou americký high school traumata a soutěživá atmosféra tamních gymplů poměrně nepřenosný, funguje tahle satira poměrně slušně a moje čím dál větší oblíbenkyně Reese Witherspoon je tu coby prototyp svých pozdějších "pravých blondýnek" naprosto přesná. Ale dost mi vadí, že tu stejně jako v jiných Payneových filmech nenajdu žádnou sympatickou postavu. To ten chlap nemá žádný kamarády?

05.01.2006: Hooligans (Green Street Hooligans, 2005; režie Lexi Alexander): drsná adrenalinová podívaná: když jsem odcházel z kina, klepal jsem se. Na jednu stranu tahle sonda do prostředí londýnských fotbalových hooligans funguje se stejnou dokumentární přesností a se stejným neodvratným směřováním k tragédii jako filmy Kena Loache. Ale zároveň mě tu značně znepokojoval pocit, že režisérka Lexi Alexander - bývalá mistryně světa v extrémních sportech - tuhle "zábavu" do určitý míry obhajuje, i kdyby jen podvědomě. Pořád mi to vrtá hlavou. Drsná podívaná, fakt.

04.01.2006: Obchodník se smrtí (Lord Of War, 2005; režie Andrew Niccol): perfektní satira na současný nadnárodní obchod se zbraněmi, kterou ocení všude jinde než v USA, odkud nominálně pochází. Rychlé, vtipné, nenásilně edukativní - a hlavně překvapivé. Od začátku se totiž bojíte citového vydírání - a ono nepřichází. Tak si zvyknete, že se to bez něj tentokrát obejde - a v ten moment ho máte v ksichtě. A jakmile protáhnete obličej napůl zklamaným, napůl "já jsem to věděl" vítězoslavným způsobem, dostanete najednou ťafku úplně odjinud. Skvělá záležitost, a jak jsem psal do Reflexu, tak trochu kříženec Zdroje se Scorsesem.