voitech.org voitech.org 2.0 Novinky Muzika Filmy Deníček Moje texty O mně Odkazy Guestbook (od 04.03.2001)
voitech.org voitech.org 2.0 Novinky Muzika Filmy Deníček Moje texty O mně Odkazy Guestbook (od 04.03.2001)
Nový voitech.org je teď tady.
26.12.2004: Jednej správně (Do The Right Thing, 1989; režie Spike Lee): netroufám si hodnotit. Musel bych být a) Američan b) černoch c) z New Yorku d) aspoň o deset patnáct let starší, abych měl pojem z toho, jak to v černošské čtvrti New Yorku chodilo v roce 1989. Takhle vidím jen šňůru uječených kvazidokumentárních, ale spíš divadelních komediálních skečů, které skončí velmi zinscenovanou rasově motivovanou tragédií. Ta navíc zpětně znesmyslní chování většiny postav. Ano, vím, že to je dnes už legendární film, ale já mu prostě buď nerozumím, nebo se mi jednoduše nijak zvlášť nelíbí.
25.12.2004: Uf! Omylem se mi stalo, že jsem poprvé v životě zahlídnul kus seriálu Sex ve městě. Nechápal jsem zhola nic. Přepnul jsem jinam - a tam Star Trek. Přišlo mi to jako docela případná kombinace...
22.12.2004: Když Otar odešel (Depuis qu'Otar est parti, 2003; režie Julie Bertuccelli): nebudu tak odvážný jako kolega Stanislav Buzek z Tiscali, abych tvrdil, že jsme nejspíš viděli nejlepší film první třetiny roku 2005, ale něco do sebe ten výrok má. Na bijácích jako je tenhle nejlíp vynikne, jak je to běžné filmové spotřební zboží naprosto vykonstruované. Tady máte jen tři gruzínské ženské tří generací, mimochodem všechny vynikající herečky, a scénář o tom, co si ty mladší dvě - dcera a vnučka - mají počít, když babiččin milovaný syn Otar zemře v daleké a celou rodinou zbožňované Francii. Babičku by ta zpráva asi položila, a tak se tutlá a předstírá a finguje, a jen tak mimochodem kolem toho vyroste úchvatné mnohorozměrné drama nejen o třech ženách, ale o třech fázích ženského života, o současné Gruzii, o snech, zodpovědnosti a kořenech. Nechybí téměř dokumentárně zachycené rozmlácené město, venkovská idyla, (tragi)komično (nic netušící Otarův přítel přijede na návštěvu) a hlavně fantastický otevřený závěr, který nad tím vším udělá parádní tečku. Že tak výsostně ženský film o světě bez mužů režírovala ženská, je celkem nasnadě, ale že jde o debut hraničí se zjevením. Něčemu takovému si pro sebe obvykle říkám "malý velký film", ale teď nějak nevím, proč vlastně "malý".
22.12.2004: Team America: Světovej policajt (Team America: World Police, 2004; režie Trey Parker): ten typ filmu, který vypadá dobře na papíře, na fotkách a ve vyprávění, ale naživo je prostě nudný. Tvůrci South Parku vzali klasické loutky na šňůrkách (a ano, taky s mnoha motorky uvnitř) a natočili s nimi velmi politicky nekorektní parodii na současné hollywoodské akčňáky a hlavně na politiku USA ve světě. Super, některé fóry jsou fajn, ta scéna s loutkovým XXX sexem se mi taky líbila a to velkoblití mě dokonce rozesmálo, ale jinak? Nakupit na sebe schválně špatné scény se schválně špatnými dialogy a schválně špatnou hudbou samo o sobě ještě nestačí k tomu, aby vzniklo něco dobrého. (Ale ten Kim Čong-il a Hans Blix... a masakr hollywoodských herců... a ti "tygři"... U tohohle filmu holt zůstanu na vážkách.)
21.12.2004: Včera jsem se ocitl na natáčení celovečerního debutu Marty Novákové Marta, jehož hlavní postava se jmenuje, hm, Marta. :-) Aspoň je to jednodušší. Strávil jsem celý den pobíháním po lese kdesi za Řevnicemi, koukal lidem pod ruce, sem tam se někoho na něco zeptal, cítil se být aspoň malinkou součástí toho všeho - a když se končilo, díval jsem se, jak nad chalupou na kraji lesa padá předvánoční soumrak, a měl jsem jednu z těch chvilek, kdy všechno dává smysl. Při dnešní dotočný v Tato Kojkej už byla většina včerejšího kouzla pryč, takže je evidentní, že muselo ležet tam nahoře v kopcích. Snad se ho aspoň trocha promítne i do toho filmu. Půjde o tak trochu "kachyňovaté" komorní válečné drama a vedle takové Petry Špalkové v něm uvidíte zatím neznámého Vojtěcha Štěpánka, kterého by - pokud ve světě existuje aspoň nějaká spravedlnost - měla čekat velká budoucnost.
19.12.2004: Otec na služební cestě (Otac na sluzbenom putu, 1985; režie Emir Kusturica): kdysi jsem to viděl tuším na LFŠ a moc to nechápal (asi za to mohly šlofíčky :-), teď jsem si to z recenzních důvodů střihnul znova na videu a byl unešen. Všechnu chválu Kusturicovi i to, proč jeho Underground zrovna moc nemusím, teď nechám stranou a zmíním se o jediném. Kusturica vlastně dělá to samé co Hřebejk, to jest vypráví malé, "rodinné" historie na pozadí velkých a bolestných dějinných událostí, pohybuje se na pomezí tragiky a komiky a pošťuchuje národní povědomí. Ale tam, kde český Honza hladí po srsti a chlácholí "co jsme si, to jsme si", Jugoš Emir se nebojí věci pojmenovat, prstíkem ukázat a ksichtík v těch sračkách hezky vymáchat. Tenhle film je o politických vězních v Jugoslávii po roztržce Tita se Stalinem v roce 1948, přičemž vznikl pouhých pět let po Titově smrti. Mohlo by se u nás stát něco podobného?
18.12.2004: Krvavá volba (Rules Of Engagement, 2000; režie William Friedkin): protože Friedkin umí být masák a protože jsem chtěl zjistit, jaké to je, koukat se jen tak na televizi, střihnul jsem si tohle Friedkinovo vojenskosoudní drama. (Důvodem k tomu vlastně bylo i to, že jsem o Rules Of Engagement slyšel něco v tom smyslu, že to je film, který snad nejdrsněji bředne ve stereotypech amerického vojenskopolitického vidění světa: jde o to, že zasloužilý mariňák při evakuaci amerického velvyslanectví v Jemenu nechá postřílet útočící demonstranty, což mu pak chtějí přišít jako vraždění neviňátek.) Mno, tentokrát Friedman masák není: natočil placatost, která se víc než na globální a obecné problémy, jichž se zdánlivě dotýká, soustředí na chlapáckou souhru hlavních dvou postav. V akčních scénách potěší Friedkinova mazácká režie, ale co se obsahu týče - nepadne tu ani slovo o tom, jestli USA mají na Středním východě vůbec co pohledávat, a to se asi mělo řešit především.
14.12.2004: Dannyho parťáci 2 (Ocean's Twelve, 2004; režie Steven Soderbergh): jednička byla fajn, ale tohle je o ničem. Chmatácký film bez chmatání, postavy bez toho, aby měly funkci, stoprocentní styl a nulový obsah. Jo, Soderbergh umí točit jako málokdo, ale co s tím, když nemá co točit. A co ty podrazy na diváka? Hudba fajn.
13.12.2004: Alexander Veliký (Alexander, 2004; režie Oliver Stone): přemýšlejte nad tím, jaké chyby může mít historický biografický velkofilm, a všechny je tu najdete. Přesto ten film nějakým záhadným způsobem nemůžu nemít rád, i když se na něj nedá koukat. Starý mazák Stone to prostě tak moc chtěl natočit, že ztratil soudnost a zaplevelil životopis Saši Velikého polopatickými freudismy, vypravěčským rámcem s uslintaným Ptolemaiem a příšernostmi zvíci zpomaleně létajícího orla. Ale pořád jsou tu ty dvě bitvy, ve kterých Stone zůstává Stonem, a zvlášť v té druhé, zběsilé krvavé noční můře v úplně jiném světě, sedí aspoň na chvíli zpátky na trůnu: šílenství džungle Čety, hrátky s chromatikou Takových normálních zabijáků, postavy bortící se pod vlasním mýtem jako v The Doors... Snad se vrátí, až bude mít míň peněz. (A ještě jedna zmínka - distribuční společnost SPI trvá na tom, aby se titul psal "Alexander Veliký", i když to nedává žádný smysl. Budiž jim přáno.)
07.12.2004: Polární expres: IMAX 3D Experience (The Polar Express, 2004; režie Robert Zemeckis): a jako vždy proti všem: mně se to líbilo. Jasně, je to sentimentální hyperamerická slátanina pro děti, jejíž "americkost" občas nabývá hrozivých dimenzí (hlavně půlnoc na Severním pólu pojatá jako megashow), ale pořád je to i skvěle natočená jízda od režiséra, který jízdy kdysi uměl (Návraty do budoucnosti). V normálním kině bych se asi nudil, ale já to viděl v IMAXu - a bylo to poprvé, kdy mě tam něco opravdu vtáhlo do plátna a já se necítil jako v 3D kině, nýbrž jako ve filmu. A ještě dvě věci: ty obličeje (film vznikl digitalizací skutečných herců) mi vůbec nepřipadají tak knedlíkaté a nepřirozené, jak se říká, a Forrest Gump je přeslazený blábol.
06.12.2004: Soumrak mrtvých (Shaun Of The Dead, 2004; režie Edgar Wright): zom-rom-com aneb zombie romantická komedie! Jednou to holt muselo přijít. A je to milý, vtipný a dobře krvavý. Celý to stojí té na základní (žánrové) premise a má to hromadu prázdných/plochých míst ve scénáři, ale to se snadno dožene tvůrčím nadšením a několika znaleckými vtipy, jako je třeba ten s házením desek. Doporučuju!
06.12.2004: Žralok v hlavě (2005; režie Maria Procházková): sliboval jsem si od toho hodně a nebyl jsem zklamán. Žralok v hlavě je pro mě ukázkou toho, čeho si v kinematografii vážím nejvíc: spojením jasné autorské vize s dokonalou formou. Co víc, něco takového jste asi ještě neviděli a hned tak neuvidíte, protože tenhle film prostřednictvím kombinace hraného a animovaného filmu ukazuje, jak svět vidí jeden "tak trochu jiný" člověk (v podání Oldřicha Kaisera, který se pro tuhle roli snad narodil). Výraznou vizualitu autorky doplňuje skvělá kamera Martina Štěpánka, hudba Jana P. Muchowa se mi snad poprvé opravdu líbila, ještě nikdy jsem u filmu nezažil tak zábavnou a propracovanou propagaci a navíc si ten biják pro sebe de facto ušil vlastní žánr...
03.12.2004: Život a smrt Petera Sellerse (The Life And Death Of Peter Sellers, 2004; režie Stephen Hopkins): no budiž. Nikdy jsem žádný velký Sellersův fanoušek nebyl a Růžové pantery snad ani nikdy pořádně neviděl, takže můžu být nestranný. A co vidím? Standardní, až televizně (ostatně produkce HBO) konvenční životopisný film, který se pomocí nejrůznějších zcizováků a fíglů zoufale snaží o nekonvenčnost. Aneb: víme, že Sellers měl záchvaty vzteku, tak tam vrazíme záchvaty vzteku, ale uděláme to efektně. Světlá místa? Geoffrey Rush vypadá fakt úplně jako ten, o kterém to celé je, Charlize Theron coby jedna z jeho manželek je opět úžasná (a opět k nepoznání) a v té scéně, kdy se Sellers v letadle změní v inspektora Clouseaua, jsem se fakt smál. Jo, a pak ještě ten nečekaně hluboký moment slepoty z vášně, kdy se Sellers zamiluje do Sophie Loren: ten dotek velkého světa, to zoufalství z nedosažitelnosti a ten pád na tvrdou zemi...
26.11.2004: Lovci pokladů (National Treasure, 2004; režie Jon Turteltaub): americká učebnice americké historie pro americké děti. Nicholas Cage, krasavice Diane Kruger a pár dalších pošuků se honí za pokladem, který se posbíral po celém světě, ale pochopitelně skončil v Americe a cesta k němu vede skrze symboly americké státnosti. Jaký div, že šťastní nálezci na konci kus zapůjčí i do evropských muzeí!
25.11.2004: Na dotek (Closer, 2004; režie Mike Nichols): brutální a pravdivé jako vivisekce. Nichols (Kdo se bojí Virginie Woolfové) je machr přes filmové adaptace divadelních her o partnerských dramatech - a tady se mu dostal do rukou naprosto špičkový materiál. Předloha Patricka Marbera sleduje milostné rošády dvou párů s nezaujatým klinickým odstupem, dokáže vystihnout všechnu krutost a bídu vztahů bez toho, aby sklouzla k misantropii, a ještě ke všemu nedělá z diváka blbce. Herecké obsazení je jedním slovem geniální: Julia Roberts, Jude Law, Clive Owen a hlavně Natalie Portman hrají tak, že z toho běhá mráz po zádech. Nicholsovi pak stačí nedělat chyby... Film, který působí jako otáčení kudly v ráně - jenže takhle to prostě chodí.
25.11.2004: Milenci a vrazi (2004; režie Viktor Polesný): já věděl, že mi něco chybělo! Neštěstí chodí natřikrát - a Milenci a vrazi jsou tím, co uzavřelo trilogii tuzemské filmové příšernosti roku 2004. Předchozími šťastnými výherci jsou Bolero a Post coitum. (BTW doteď mě mrzí, že jsem na Post coitum nepsal recenzi a že nakonec nevyšla ani ta anotace na DVD. Byl bych se zařadil po bok těch, se kterými se chce producentka Deana Horváthová soudit o prošlý zisk - a to se rozhodně bere jako vstupenka do lepší společnosti. Takže paní Deano, Post coitum je skutečně úctyhodná sračka!)
24.11.2004: 5x2 (5x2, 2004; režie François Ozon): Ozon přestává být "zlobivým dítětem francouzského filmu" a definitivně se stává vyzrálým tvůrcem. 5x2 vypráví pět epizod ze života jednoho partnerského páru. Vtip je v tom, že tak činí pozpátku, od rozvodu k seznámení, vlastními slovy od Bergmana k Lelouchovi. Výsledek? Ještě po žádném filmu jsem se necítil tak jako po tomhle. Na začátku člověk dostane prostřednictvím nesnesitelně kruté scény "sexu na rozloučenou" takovou ránu na solar, že se z toho pak celý ten postupně roztávající biják vzpamatovává - a i když 5x2 končí/začíná hřejivým západem Slunce na pláži, ta idyla a naděje ve věci příští je už navždycky zkažená vědomím konce, tím šokem ze začátku. A v takových případech preventivní pesimismus vypadá jako jediná možnost - a v takových případech si říkám, to je umění. Mohl bych ještě hodiny mluvit o skvěle napsaném scénáři (co epizoda, to jiný žánr), o komorní atmosféře a o výtečných hercích (Stéphane Freiss a hlavně Valeria Bruni-Tedeschi), ale už jen to, o čem jsem tu napsal, dělá z 5x2 jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků vůbec.
18.11.2004: Úžasňákovi (The Incredibles, 2004; režie Brad Bird): dokonalé, ale bez duše. Aneb zase na něco koukám úplně jinak než všichni ostatní. Tenhle pixarovský animák o rodince superhrdinů má všechny předpoklady být dokonalost sama, ale chybí mu jedna věc: duše. Když se na něj dívám, vidím dechberoucí techniku, skvěle napsané scény, přesně dávkované emoce a kdesi cosi, ale zároveň cítím, že to všechno vzniklo kolektivním brainstormingem, semletím všeho, co zaručeně zabere. A já mám radši méně dokonalé, ale zato lidštější filmy - takové, za kterými vidím jednoho člověka, jednu vizi, jednu vnitřní nutnost. Z tohohle ranku třeba Spy Kids Roberta Rodrigueze.
11.11.2004: Wimbledon (Wimbledon, 2004; režie Richard Loncraine): stárnu. U téhle limonády z tenisového prostředí (originální název, mimochodem) víte po deseti minutách úplně přesně úplně všechno, ale stejně jsem s provinilým úsměvem zažíval jakési příjemné pobavení až do (sladkého) konce. Může za to suchý britský humor, sympaťák Paul Bettany v hlavní roli a samozřejmě pusa Kirsten Dunst, silná trojice, která převálcovala i tenisové "scény" (spíš sestřihy) točené ve stylu reklam na Nike a hlavně onu totální předvídatelnost a mechaničnost, s jakou se všechny hlavní i vedlejší dějové linie nakonec vyvrbí k dobrému. Ale nikomu to na mě neříkejte!
10.11.2004: Rok ďábla (2002; režie Petr Zelenka): ano, až doteď jsem si nechával ujít zatím pořád ještě poslední film "Petra Zelenky a jeho přátel" (i když tehdy v Seattlu už jsem byl zatraceně blízko!) - a přesně jak jsem čekal, o nic jsem celou tu dobu nepřicházel. Typická zelenkovina: lehce bizarní humor s nádechem melancholie, tendence předstírat hloubku, kde jsou jen scénky pro pobavení publika, které se rádo považuje za lepší než mainstreamové, a - nemůžu se toho dojmu zbavit - neustálá režisérská tendence udržovat si odstup moudrého, vědoucího pána, který shovívavě pozoruje hemžení pod sebou, jež sám rozpoutal. Nic ve zlém, ta story o Nohavicovi, Plíhalovi a Čechomoru je docela milá, ale Zelenka přece jenom už příliš dlouho opakuje to samé (fiktivní dokumenty) a navíc opakuje něco, co za opakování ani moc nestojí.
09.11.2004: Cellular (Cellular, 2004; režie David R. Ellis): vida scenáristickou exhibici! S námětem Cellular přišel béčkový scenárista Frank Cohen, který loni slavil návrat na výsluní s Telefonní budkou a teď na telekomunikace vsadil podruhé. O nic jiného než o dějové zvraty tu ani nejde, ale tím spíš to stojí za to: za úspornou hoďku a půl jsem napočítal jen asi tři minuty vaty. Aneb když v thrilleru trvá povinná úvodní rodinná idylka sotva půldruhé minuty, něco musí být dobře. Rodinnou idylku rázně utne únos, který milující maminu Jessicu (stále sličná Kim Basinger konečně našla odbyt pro své hysterické herectví) uvrhne na jakousi půdu. Jessika se telefonem, který únosci málo rozmlátili, dovolá na náhodné číslo, přesvědčí fracka Ryana (Chris Evans) o vážnosti situace a pak už to jede. Autohoničky, nečekané situace, přestřelky, napětí, zkorumpovaní policajti, velké finále - je to tu všechno, stlačené do výbušného celku s neudolatelnou scenáristickou schopností vypermutovat na minimální ploše maximum dějových kliček. Takhle má vypadat mainstreamový thriller!
05.11.2004: Miluj mě, prosím (Wicker Park, 2004; režie Paul McGuigan): je to sice remake nedávného francouzského filmu L'Appartement (který jsem neviděl) a nehorázný rip-off tatíka Hitchcocka, ale nešť. Hrají tam krásní mladí lidé, trošku moc zmatený děj diváka udržuje dost dlouho v nejistotě a hlavně je to film, který mě, okoralého filmového pisálka, donutil k tomu, abych svíral pěstičky a držel těm dvěma pitomcům palce, aby se konečně zase našli. (Přál bych vám zažít to uspokojení, které se ve mně rozlilo, když to konečně - v sadisticky natahované scéně - zvládli :-). Asi na stará kolena skončím jako romantik. Jo, a dobrá muzika.
03.11.2004: Při premiéře nového krátkého animovaného filmu Pelargónie jsem viděl i předchozí filmy Lucky Sunkové (za svobodna Šimkové) Havran (2000) a Podobizna (2002). O všech si myslím vlastně to samé: náročná, ale příliš "hezoučká" technika malby na skle se k jejich nepříliš růžovým tématům prostě moc nehodí.
02.11.2004: Super prohnilí (Ripoux 3, 2003; režie Claude Zidi): přiznám se bez mučení, že jsem předchozí dva díly francouzských komedií o zkorumpovaných policajtech neviděl, ale klidně si je střihnu, až osud zavelí. Díl třetí začíná jako odpudivě typizovaná pařížská lacinost (nábřeží Seiny s akordeonovým doprovodem), ale pak přeroste v poměrně svižnou a vtipnou bláznivou komedii se solidními herci. Za pár let večer na ČT1 jako když to najdete.
01.11.2004: Vetřelec vs. Predátor (Alien vs. Predator, 2004; režie Paul W. S. Anderson): uh oh, do mrtvol se nekope. Omezím se proto jen na to, jak jsem fascinován genezí téhleté: vezmou se "hrdinové" dvou úspěšných (rozuměj vydělávajících) filmových sérií, srazí se jim hlavy dohromady v počítačové hře a teprve podle ní se pak natočí další (společný) film. Říkal tu někdo něco o marketingu? Nebo snad o autorské tvorbě?
27.10.2004: Bridget Jonesová: s rozumem v koncích (Bridget Jones: The Edge Of Reason, 2004; režie Beeban Kidron): při projekci jsem si poznamenal - "proč bych měl dvě hodiny sledovat, jak ze sebe někdo dělá systematicky kreténa?". Neviděl jsem ale jedničku, která je prý lepší a hlavně jiná, a taky jsem se asi třikrát zasmál, takže Bridget Jonesovou 2 ponechám naživu a odkážu ji do patřičných mezí: mezi ženy středního věku s natáčkami na hlavě a snahou dokázat hlasitým hihňáním okolí, že jsou cool a free a in a whatever.
27.10.2004: Exil (Exils, 2004; režie Tony Gatlif): ááá, srdeční záležitost. O tomhle filmu bych mohl mluvit hodiny... Road movie dvou svobodomyslných pařížských hrdinů/loserů, kluka a holky z druhé generace imigrantů z Alžírska, kteří se rozhodnou poznat nepoznanou zemi svých rodičů. A hurá na nízkorozpočtovou cestu (povětšinou) načerno se vším, co k tomu patří: s potkáváním lidí a míst, nahlížením do jejich duší a vstřebáváním cesty jako stavu mysli. Pan docent Cieslar tomuhle říkával horizonty (myslím, že hlavně u Antonioniho): místa, kde se příběh filmu letmo setkává s jinými příběhy a pak jde zase dál za svým cílem, s vědomím, že každý z těchhle příběhů by mohl být dalším (jiným) filmem. Snad je to bytostný rys žánru road movie jako takového, ale Tony Gatlif má pro tohle míjení a nahlížení rozhodně dar od Boha. Stejně jako pro zachycení vnitřní svobody, touhy, oscilace mezi radostí a bolestí, odvážím se dokonce říct nespoutanosti (ne nadarmo má cikánské kořeny a často točí o Romech a o muzice). Pro všechny tyhle charakteristiky a pro tu fantastickou jednozáběrovou několikaminutovou scénu rituálního psychoterapeutického tance v závěru je pro mě Exil něčím velmi osobním, co si v sobě budu dlouho hýčkat.
25.10.2004: Vymítač ďábla: Zrození (Exorcist: The Beginning, 2004; režie Renny Harlin): béčková sračka, která nemá s původním Exorcistou žánrově ani kvalitativně nic společného, ale místy je přece jen docela působivá. Svým velmi béčkovým "overkill" způsobem. Jsem nicméně zvědavý na původní "míň krve, víc psychologie" verzi Paula Schradera, která má vyjít na DVD s touhle pohromadě.
14.10.2004: Otevřené moře (Open Water, 2003; režie Chris Kentis): přišel jsem až po expozici, takže ten film nemůžu s čistým svědomím hodnotit jako celek - ale zasáhl mě. Dvě věci: film samotný a jeho vznik. Film je o tom, že notoricky přepracovaný partnerský pár konečně vyrazí na dovolenou, z plážových radovánek si vybere potápění na širém moři, a když si užije krás světa pod hladinou a vynoří se, zjistí, že mateřská loď mezitím odplula. Tohle je ta expozice; těžiště filmu spočívá v záznamu toho, co ti dva dělají skoro v reálném čase dál. Některé scény mě budou mrazit ještě hodně dlouho, ale to bych prozrazoval moc; stačí říct, že i když se kolem motají žraloci, jde mnohem spíš o psychodrama než o laciný shocker. A vznik? To se prostě takhle zase jednou sebrala parta lidí s nápadem a za pár tisíc dolarů natočila film, který pak pobral hromady cen a vydělal ještě větší hromady cen. Ano, jako Blair Witch.
12.10.2004: Vybíjená: Běž do toho na plný koule (Dodgeball: A True Underdog Story, 2004; režie Rawson Marshall Thurber): tohle snad museli natočit přímo pro mě! Kromě sebe totiž neznám (skoro) nikoho, kdo by se nestyděl chlámat se smíchy při tak idiotských vtipech jako je trefit někoho montážním klíčem do hlavy, a zároveň si pošušňal na vrcholně absurdním humoru typu pokoje plného jednorožců. Vybíjená je dítě z lásky tlupy magorů, mezi než patří herci Ben Stiller a Vince Vaughn, což napoví mnohé. Všechno se točí kolem jedné zaprášené tělocvičny, kterou se její loserská klientela rozhodne zachránit účastí na šampionátu ve vybice. Kdybych si měl z novinek na DVD něco koupit, tak by to bylo tohle, protože takovou kanonádu tak stupidních gagů prostě nejde vstřebat z první vody - tím spíš, když pořádně nevíte, do čeho jdete.
11.10.2004: Anatomie pekla (Anatomie de l'enfer, 2004; režie Catherine Breillat): filozofující softporno? Pro většinu lidí je snadné filmy jako tenhle z fleku odsoudit, vysmát se jim nebo je chtít zakázat, ale to nic nemění na tom, že Catherine Breillat moc dobře ví, co dělá, je v tom konzistentní a kdyby se jí někdo odvážil čelit argumenty, vsadím se, že by se pořádně zapotil. Mě osobně ten film nijak zvlášť nebral, ale skoro až hmatatelně jsem z něj cítil jasnou autorskou vizi, záměr, cíl. A toho si vždycky vážím, ať už si o konkrétních výsledcích myslím cokoliv. Děj? Takové křehké káčátko se rozhodne ukázat ve své opulentní rezidenci jednomu misogynovi, co jsou ženské vlastně zač...
11.10.2004: Ženy pro měny (2004; režie Erika Hníková): nevím, jak tenhle dokument zapůsobí na ženský, ale pro mě jako pro chlapa byl něčím jako dokumentem National Geographic o Marsu: prostě jiný svět. Film si vzal za cíl "ohmatat" panující ideál ženské krásy a to, jak ovlivňuje životy konkrétních žen, přičemž sleduje hlavně čtyři individuální osudy. Jedna ženská chce nová prsa, druhá zkouší všechny přípravky na hubnutí, co existují, třetí je studentka, která nesměle uvažuje o kariéře modelky... Na to jsou pak naroubované takové věci jako kontrast mezi postoji redaktorek Cosmopolitanu a jakýchsi anarchofeministek, výpověď Dary Rolins, minireportáž z nákupu se dvěma naprostými gumami z ekonomky atd. Je to dost angažované a člověk jasně vidí, na jaké straně režisérka stojí, ale to je v době Českého snu nebo nedejbože Michaela Moorea regulérní tvůrčí metoda. Nedivil bych se, kdyby i Ženy pro měny vzbudily kontroverzi, nicméně pro mě jde o svého druhu otevření očí. :-)
09.10.2004: Řízením osudu (a taky kvůli tomu chystanému rozhovoru pro Time In) jsem se ocitl na slavnostním odhalení pamětní desky Oldřicha Kaisera na domě na Letné, kde dotyčný bydlel a natočil film Žralok v hlavě. Jednak mi celá ta taškařice přišla jako výtečné a neotřelé promo právě k tomuhle filmu, jednak jsem zažil mile surrealistické momenty, když jsem pak v přilehlé hospodě sledoval debatu Jiřího Lábuse a Tomáše Baldýnského o dietách a hubnutí.
08.10.2004: Příběh žraloka (Shark Tale, 2004; režie Vicky Jenson, Bibo Bergeron a Rob Letterman): odpad! odpad! odpad! Už dlouho mě žádný film tak nenasral. (S kolegou Göthem jsme dokonce začali uvažovat o tom, že bychom narážkami na tenhle hnůj ve stylu "ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno", začali prokládat své recenze na jiné filmy. :-) Neuvěřitelně vlezlý, chtěný, trapný a jednoduše blbý pokus napakovat se na úspěchu Hledá se Nemo, který český dabing (podobně vlezlý, chtěný atd.) připravil o to jediné, co na něm mohlo být zajímavé: o hlasy lidí jako Robert De Niro, Martin Scorsese a dalších. Jistě, je tu fůra odkazů na současnou americkou realitu, ale všímat si jich je jako zobat rozinky z posranýho záchodu. A já rozinky nerad.
08.10.2004: Můj učitel Ibrahim (Monsieur Ibrahim et les fleurs du Coran, 2003; režie François Dupeyron): ale ne... Co začalo jako zajímavá dobová historka o klukovi a jeho postarším mentorovi, zasazená do atmosféry Paříže 60. let a plná probouzející se sexuality (ta hudba!), se nakonec zvrtne ve špatný vtip. Debutující Pierre Boulanger hraje kluka nadprůměrně, ale "vlídný stařík" Omar Sharif tu je spíš k smíchu. Důvodem, proč byste tenhle film (respektive jeho první polovinu) měli vidět, je zmíněná svobodou dýchající atmosféra Paříže (zvlášť pokud ji máte tak rádi jako já) a kratičký vstup Isabelle Adjani, která svým šarmem superhvězdy prozáří i ten poslední koutek staříkova krámku.
07.10.2004: Snowboarďáci (2004; režie Karel Janák): božínku, ono je to zábavné! Neznám člověka z branže, který by Snowboarďákům neprorokoval už od začátku katastrofální úroveň, a zároveň neznám nikoho, koho by tenhle biják pro puberťáky přinejmenším příjemně nepotěšil (když už ne přivedl k nadšenému ryku "stříkej!" jako mě a mé přátele z Rock&Popu :-). Nejmenší libost projevoval kolega Baldýnský, jenž konstatoval něco v tom smyslu, že u nás si všichni sednou na zadek, když se tu povede udělat průměrně něco, co venku už dovedli k dokonalosti. Narážel na sérii Prci, prci, prcičky, s níž jsem dosud neměl tu čest, jak jsem ochotně přiznal poté, co mě dotyčný nařkl z intelektuálství. Ale nešť; Snowboarďáci ze sebe nedělají víc než co jsou (zábava pro teenagery), jsou ve svém ranku dobří, vtipní a kupodivu i realističtí (až na to finále; tušili jste třeba, že dnešní hoši říkají dívkám šterbiny? budu taky! :-) a hlavně se nikomu a ničím nevnucují. Jo a taky v nich hraje úchvatná blonďatá "šterbina" (už je to tady!) Martina Klírová - a všichni víme, jak na tom s úchvatnými blonďatými šterbinami jsem...
05.10.2004: Duše jako kaviár (2004; režie Milan Cieslar): tak trochu varován nechutí kolegy Götha jsem čekal jen to nejhorší a nakonec jsem se vlastně i dobře bavil. I když se dá říct, že dobře polovina téhle "sondy do partnerských vztahů" trpí nechtěným humorem a její celek žánrovou nekonzistencí, zároveň platí, že tu najdete jedny z nejlépe napsaných a diverzifikovaných ženských postav za hodně dlouhou dobu. Ty mužské jsou ale na druhou stranu bohapustými parodiemi. Ale zase je tu Tatiana Vilhelmová. :-) A tak dál, samé pro a proti, nevyrovnanost a vnitřní rozpolcenost, ale i díky tomu mi Duše jako kaviár uvízla v paměti pevněji než všechny ty Nudy v Brně, Želary a Pupenda. Určitě pak kvůli těm několika skvělým ženským scénám a kvůli momentům, ve kterých jsem viděl sám sebe.
04.10.2004: Snad jako nejčerstvější protiváha tak bohapustého průměru jako je Bournův mýtus mi v hlavě straší ten nedávný Nelítostný souboj. Tam, kde se Paul Greengrass spokojuje s obvyklými postupy až klišé, Michael Mann ty samé třídí a obohacuje svým vlastním stylem: například policajt, kterému kvůli oddanost práci neklape manželství, je stereotyp jako Brno, ale pro Manna je důležitý tím, že se na něm ukáže vnitřní spojitost s postavou z druhé strany zákona. Mám prostě rád, když je film dítětem svého otce. Film začíná podobnou (stejnou?) stanicí nadzemní dráhy, kde končí Collateral, je tu podobný luxusní - a asepticky prázdný - byt s výhledem na moře jako v Lovci lidí, je tu podobné ladění do modra a soundtrack jak z 80. let (z něhož pak cituje zase Collateral), hraje tu klíčovou roli Los Angeles... A mohl bych se rozkecat i o scénáři, který skrze "socializing" gangsterů odkáže na Mafiány, jednoduchým seřazením tří párových konverzací různých postav vypíchne klíčové Mannovo téma (policajt a jeho padouch, dobro a zlo k sobě mají vnitřně blíž, než to vypadá) a ještě obsahuje takové repliky (NE hlášky! k čertu už sakra s hláškami!) jako "You don't live with me. You live among the remains of dead people." nebo "I say what I mean - and I do what I say." A to herectví! Stěžoval jsem si, že dva nejlepší herci své generace Al Pacino a Robert De Niro tu pohříchu nehrají až tak moc spolu, ale hrají aspoň dost blízko vedle sebe na to, aby vynikl diametrální rozdíl v jejich herectví: zatímco Pacino je dynamit, explozivní typ máchající rukama jak větrný mlýn a přehánějící každou grimasu ad absurdum, De Niro je obrácený do sebe, úsporný, introvertní, stravovaný vnitřním ohněm. A tak dál. Pořád ještě věřím na filmy, které mají, abych tak řekl, smysl a důvod (když už nechci použít poněkud užší výraz "autorská tvorba"). Ale jako by jich bylo čím dál míň...
04.10.2004: Bournův mýtus (Bourne Supremacy, 2004; režie Paul Greengrass): bože, jak mě už ty světové konspirace nudí! Scenáristi hollywoodských filmů jsou snad jediní lidé, kterým chybí studená válka, protože bez ní se zápletky špionážních thrillerů vymýšlejí skutečně bolestně - a je to poznat. Film, který se odehrává v Indii, USA, Berlíně, Neapoli, Londýně, Amsterdamu, Mnichově a Moskvě, film, který líčí romantickou idylu skrze nakupování na trhu, běhání na pláži a pití čaje, film, kde Karel Roden hraje ruského mafiána a Karel Urban ruského zabijáka (jménem Kirill!), film, kde zabiják přijde do paneláku vysvětlit blonďaté cácoře, že jí zabil maminku a tatínka... Takový film si zaslouží jediné: napsat na papír "Než dělat něco úplně obyčejně je lepší nedělat to vůbec. P. S. Kupte si stativ!", podepsat se pod to a poslat to režisérovi. Rozumějte, Bournův mýtus není úplně blbý. Zápletka o ex-tajném agentovi, kterého chtějí všichni dostat a on přitom neví proč, není zas tak špatná (když už ne originální), herci v čele s Mattem Damonem hrají na poměry žánru výtečně (a Brian Cox je pusinka jako vždycky), některé momenty člověka přinutí pozvednout obočí (například když si Bourne po výbuchu myje ruce) a hudba je tu skutečně dokonalá, ale k čemu to všechno, když akční sekvence jsou jeden velký nerozlišitelný bordel a ani jinak to celé nedává jiný smysl než dostat se z bodu A přes bod B do bodu C? Ach jo. Ale všechno je lepší než Muž v ohni.
01.10.2004: Svět zítřka (Sky Captain And The World Of Tomorrow, 2004; režie Kerry Conran): na jednu stranu je to roztomile hloupatý, na druhou úplně blbý. Na jednu stranu exhibice technickýho pokroku (veškerá prostředí jsou počítačově renderovaná), na druhou stranu to sépiový retro leze po deseti minutách na nervy, hercům se před bluescreenem evidentně nijak lehce nehraje a compositing chvílemi taky hapruje. Na jednu stranu velký humbuk s tím, jak se tu digitálně resuscituje patnáct let mrtvý Laurence Olivier, na druhou stranu se tu mihne tak pitomoučkým způsobem, že k tomu mohli použít fakt kohokoliv. Na jednu stranu splněný (americký) sen pro Kerryho Conrana, na druhou stranu dost nenápaditá stá varianta na cokoliv od amerických komiksů ze 40. let přes Africkou královnu až po Indiana Jonese a jeho klony. Na jednu stranu Gwyneth Paltrow fakt neumí moc hrát, na druhou stranu ten její závěrečný "přelet" výrazů opravdu stojí za to. A tak je to tu se vším. Takže forma zase jednou zvítězila nad obsahem a technologie nad příběhem (parta pašáků proti zloduchovi, co chce zničit svět, bonus: milostný trojúhelník, zív...), milovníci retra a popcornu si přijdou na své a já si počkám, s čím tenhle milovník starých bijáků přijde příště.
30.09.2003: Santa je úchyl (2003; režie Terry Zwigoff): i napodruhé je to veselá jízda, ale i napodruhé to ve druhé části trochu hapruje. Naprosto antivánoční story z pera bratří Coenů o chlastajícím, nadávajícím, misantropickým Santa Clausovi s fixací na anální sex s tlustými ženskými je nejlepší svým chlastajícím, nadávajícím atd. hrdinou v parádním podání Billyho Boba Thorntona, ale jinak jde spíš o sérii zábavných skečů se skvěle zahranými postavičkami než o regulérní film. Jako protijed na vánoční šílenství je to ovšem stejně nedocenitelné jako je neuvěřitelný fakt, že někdo s něčím takovým nepřišel už dávno.
28.09.2004: Čtenářský deníček: rozhovor Veroniky Bednářové s legendárním dokumentaristou Albertem Mayslesem, který měl na letošním MFF Karlovy Vary retrospektivu (Gimme Shelter, Running Fence atd.), v Reflexu 39/2004, str. 20-22. Ne, že bych na Fahrenheit 9/11 neměl vlastní názor, ale jsem vždycky rád, když mi ho "potvrdí" někdo tak povolaný... "Víte, od doby, kdy jsem bojoval v druhé světové válce, fascinuje mě fenomén propagandy a jeho vliv na lidi. Detailně jsem studoval sociology, kteří se propagandou zabývají: všichni prokázali, že téměř každý, kdo s ní někdy přišel do styku, je jí - proti své vůli - nakažen a nemůže proti tomu nic dělat. A Mooreovy filmy jsou čistá propaganda. Proto se stylem jeho práce nesouhlasím. Takhle se filmy prostě nedělají." ... "Nemám rád, když lidi začnou natáčet s jasným plánem v hlavě. Je to přesně opačný přístup, než který jsme s bratrem celý život vyznávali. My točíme filmy o lidech, jež respektujeme, Moore točí o lidech, které nenávidí: tudíž jakákoliv informace je mu dobrá jen v případě, že pomáhá jeho původní premise."
13.09.2004: Nelítostný souboj (Heat, 1995; režie Michael Mann): doplňuju mezery, protože film, ve kterém se poprvé ve společných scénách objeví Robert De Niro a Al Pacino, nota bene v režii člověka, co natočil Lovce lidí, prostě nemůžu nevidět. Ano, je to efektní, stylový, rozmáchlý duel dvou lidí z opačných stran zákona, kteří k sobě mají (v nezaměnitelné Mannově tradici) blíž, než by se zprvu řeklo, ale to hlavní lákadlo - dvě společné scény - jsou nakonec natočené tak, že se ti dva na place vůbec nemuseli setkat. Škoda; na druhou stranu, v kterém jiném filmu o policajtu a zloději ti dva hodinu před koncem filmu zajdou jen tak na kafe?
12.09.2004: Tatínek (2004; režie Jan Svěrák a Martin Dostál): povedená taškařice! Celovečerní dokument o člověku, který je v tomhle podivném národě stejně populární jako hokejisti, opisuje velmi nepravděpodobný a o to zábavnější kruh. Nejdřív národní instituci Zdeňka Svěráka jeho vlastní syn Jan ještě zaživa mramorizuje (jak praví vtipný podtitul), a to se vší tou lidskou hřejivostí, jímavostí, jihnutím, vesnickými zvony, pavučinami s rosou proti Slunci a dalším svinstvem - a pak se s ním v přímém přenosu před kamerou rozhádá nad už snad pátou verzí scénáře Vratných lahví a šmahem rozbije jednu z nejmilovanějších českých továrniček na zaprděné teplo. Kdo by řekl, že Jan Svěrák jednou natočí film, kterým potěší jak nyjící babičky (přiloženy jsou bohaté ukázky z dosavadní tvorby Svěráka seniora), tak lidi, které pohled na dítě mluvící do sprchy k úžasu rozhodně nepřivádí? I když vůbec není jasné, nakolik tu jde o autorský záměr a nakolik o shodu okolností, stejně mám pocit, že je nejvyšší čas začít toho našeho Honzu brát vážně.
09.09.2004: Collateral (Collateral, 2004; režie Michael Mann): Michaela Manna si vážím od doby, kdy mi Daeha půjčil jeho Manhuntera. Na Collateral, thriller s Tomem Cruisem, Jamie Foxxem a L. A. v hlavních rolích, jsem se tudíž dost těšil. I když tam bylo to hlavní, co dělá Manna Mannem (goodguy a badguy splývající v jedno, kulisy L. A., vysoký styl 80. let), nějak mě to vzalo míň než jsem čekal. Zatím; mohlo to totiž být i hodně špatně přimíchaným simultánním tlumočením, takže si to nejspíš brzy střihnu ještě jednou.
08.09.2004: Fahrenheit 9/11 (Fahrenheit 9/11, 2004; režie Michael Moore): napodruhé jen o málo lepší než napoprvé, ale stejně je to nehorázný blábol. Naprosto selektivní výběr materiálu, argumentace v duchu "v pivu jsou ženské hormony, protože když ho chlap vypije deset půlitrů, tak pak blábolí a močí vsedě", bohapusté emocionální vyděračství (featuring: everybody's favorite dead children footage! yee-haw!), naprostá nerelevance atd. Ten "dokument" dokumentuje jen to, jak moc leží George W. Bush Mooreovi v žaludku, ale to už přece všichni dávno víme. Mnohem zajímavější je pro mě sledovat, jak tenhle propagandistický blábol dostává do kolem moje jinak vysoce inteligentní americké přátele... (A jen pro pořádek - mě ze sympatií k Bushovi opravdu nikdo podezřívat nemůže.)
07.09.2004: Tajemství Titaniku 3D (Ghosts Of The Abyss, 2003; režie James Cameron): panu Cameronovi ten Titanic prostě nedá spát ani po natočení té multioscarové limonády (kterou jsem ostatně nikdy neviděl v kuse), a tak se vrátil na místo činu s partou ruských námořníků, skupinou expertů, lodí plnou dokonalého technického vybavení a bůhvíproč i Billem Paxtonem. Výsledek - 3D film pro IMAX, kde ani ten prostorový efekt člověku nevynahradí všechny ty rádobyspontánní "nemůžu uvěřit, že jsme skutečně tady! vidíš ho? je přímo támhle!" kecy a jiný patos. Pořádných záběrů z mořského dna si tu ostatně stejně moc neužijete, protože Cameron je neustále roubuje na CGI generovaný model lodi nebo na historizující retroscény. V lepším případě nuda, v horším případ pro psychiatra - specialistu na fixace na námořní katastrofy.
06.09.2004: den strávený nad 4DVD boxem Star Wars Trilogy... Jen několik poznámek:
03.09.2004: Purpurové řeky 2: Andělé apokalypsy (Les Rivieres pourpres 2 - Les anges de l'apocalypse, 2004; režie Olivier Dahan): ono je vlastně v pořádku, že Luc Besson dokáže do svých čím dál idiotštějších (zavedeme terminus technicus "bessonovských"? "besstiálních"? :-) scénářů dokáže semlít všechno od Bible přes staré francké krále až po nacisty a pak najmout nějakého nešťastníka, který je poslušně natočí. Aspoň tak máme synonymum pro tu nejtřeskutější béčkovost ("béšškovost"? :-), která ze sebe naštěstí nic víc nedělá. V tomhle případě mě jen trochu mrzí, že zatímco první Purpurové řeky (režie Mathieu Kassovitz) byly výtečnou, stylovou a vtipnou (i když ne originální) podívanou, tohle je... prostě bessoniáda.
02.09.2004: Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (Bom, Yeoreum, Gaeul, Gyeoul... Geurigo Bom, 2003; režie Kim Ki-duk): moje první setkání s Kim Ki-dukem dopadlo na výbornou (a vím, že tenhle film je o dost jiný - jemnější - než jeho předchozí bestialitky). Co mě na tomhle minimalistickém, autorském (Kim Ki-dukův herecký výkon tu hraničí s autoterapií) a zenovou harmonií prodchnutém příběhu o mnichovi, jeho žákovi a koloběhu života zasáhlo nejvíc bylo jedno z mých nejzásadnějších "vnitřních" témat: to, jak se život obtiskuje do míst, ve kterých je žitý, ale zatímco čas a lidé se mění, ta místa zůstávají až bolestně stejná...
| voitech.org | NOVINKY MUZIKA FILMY DENÍČEK MOJE TEXTY O MNĚ ODKAZY GUESTBOOK |