voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

Něco o filmu (2005)

27.12.2005: Maléry pana účetního (Fantozzi contro tutti, 1980; režie Neri Parenti a Paolo Villagio): tak jsem konečně viděl tuhle svého druhu legendu - a ta podle zvyku legend své pověsti nedostála. Ale je to moje vina, protože jsem ji měl vidět ve stejné době jako všichni ostatní - tedy v dětství. Teď pro mě ta nesourodá šňůra více či méně nízkoprahových gagů představovala jen milou guilty pleasure, v níž jsem věren své profesní deformaci nemohl nenacházet přesahy. Jako třeba tu neustálou románskou latentní homosexualitu. Nebo tradiční italské fašizující tendence, ztělesněné ve zbožštělém dominantním šéfovi nebo v povinných závodech (vzpomněl jsem si dokonce na Saló aneb 120 dnů sodomy). A nemohl jsem ponechat bez povšimnutí ani fakt, že většina dílů Fantozziho trampot vznikla ve stejné době jako "mondo" krváky typu Cannibal Holocaust. Vida, kam se filmový takykritik dostane od jedné neškodné komedie.

22.12.2005: Důkaz (Proof, 2005; režie John Madden): emocionální nářez v duchu loňského Na dotek: adaptace oceňované divadelní hry, skvělí herci, břitké dialogy. A Gwyneth Paltrow, u níž mě její úžasný herecký talent bůhvíproč nepřestává fascinovat. Asi jsem sexistický hovado. :-)

22.12.2005: Walk The Line (Walk The Line, 2005; režie James Mangold): ještě fous a bylo by to zklamání. Co začne jako temná story o pádu a vykoupení skončí jako rip-off Raye a konvenční melodrama. Ale Joaquin Phoenix a hlavně Reese Witherspoon jsou tu dokonalí a soundtrack, kterej sami nazpívali, v rámci filmu taky nemá chybu. Při duetech Jackson a It Ain't Me Babe jsem měl na krajíčku. Bylo by jen správný, kdyby tenhle film rozpoutal revival country. Už jen proto, abych se mohl naparovat, že jsem na to přišel dřív než ostatní.

20.12.2005: Před soumrakem (Before Sunset, 2004; režie Richard Linklater): druhý díl je hořčejší, ale i sladší: takový, jaká se jeví dospělost po dospívání. Začíná sestřihem míst, kudy ti dva v reálném čase teprve projdou, jako zrcadlový pandán k jedničce. A finišuje koncem tak rozkošnickým, že už prostě NECHCI vidět žádná další pokračování. Tenhle moment je totiž v "dějinách" vztahu jedním z nejkrásnějších; a i když jsou některé další stejně krásné, jsou krásné jinak, takže se tomuhle nikdy nemůžou vyrovnat.

19.12.2005: Před úsvitem (Before Sunrise, 1995; režie Richard Linklater): prolog: Linklatera jsem znal už dlouho, stejně jako jsem věděl o tomhle filmu, ale neviděl ho. Pak mi utekl i druhý díl. Pak na oba v kuse koukala ségra s Kevinem; ona nadávala jak špaček, jemu se to líbilo (a asi už oba ty filmy znal). A teď přišla řada na mě. A já - byl nadšen. Protože to, co ségra považovala za pokus o zobecnění vztahu mezi mužem a ženou, já bral jako naprosto konkrétní osud JEDNOHO kluka a JEDNÝ holky; jednoho trochu hloupýho Američana a jedný trochu afektovaný Francouzky, protože takový lidi můžete ve vlaku do Vídně fakt potkat. A protože jsou tak reálný, zněly ty jejich banality tak skutečně, jako jsou skutečný pro lidi, který na ně poprvý v životě přijdou. A protože jsou tak reálný, nemohl jsem jim v jejich cestě jednoho k druhýmu než fandit a tak trochu snít, že by něco takovýho třeba potkalo i mě. A tehdy jsem pochopil, že mě to potkalo. Protože člověk jim to zkrátka přeje - a díky tomu si uvědomí, že to vlastně taky kdysi měl, i když to tehdy třeba nevěděl. A celá ta rozkošnost skončí sestřihem prázdných míst, kde ještě před pár hodinami byli, což je postup, který mě fascinuje už od Zatmění. A pak jsem napsal Šimonovi: "jsem z toho celej plnej naděje do budoucna!" :-)

18.12.2005: Zdroj (2005; režie Martin Mareček): pokud to dobře chápu, jde o něco jako vedlejší efekt rozsáhlejšího projektu Auto*mat a podle toho i vypadá, ale to mu na síle neubírá. Malý štáb se vypravil do "země na konci trubky" - do ropných polí Ázerbajdžánu - aby vypátral původ benzínu v našich autech. Výsledek? Jednoduchá, ale trefná tragikomická karikatura vytunelované potěmkinovské země, která maximálně připomíná situaci v Československu pozdního socialismu, stejně jako humor ve filmu přítomný odkazuje na tehdejší protirežimní vtipy. Kouzelný otvírák očí pro ty, kteří ještě netuší, a další cihla do hradby argumentů těch, kdo už vědí.

15.12.2005: 4 věci (2005; režie Václav Švankmajer, Markéta Válková, Marta Hrubá a Jan Gogola ml.): pokus vrátit do kin kratší než celometrážní stopáže, kterýmu člověk rád drží palce. Test je mírně morbidní autorskou pixilovanou miniaturou Václava Švankmajera, syna Jana Švankmajera; cvičení ve formě, jemuž ale nechybí obsah a s ním i pointa. Motocyklení Markéty Válkové s hravostí a vtipem vypráví o životě někdejších motocyklových inženýrů a závodníků, dnešních důchodců. Věci (režie Marta Hrubá) jsou konfrontací dvou žen a zároveň dvou přístupů ke starým věcem: jedna žena je s láskou udržuje při životě, zatímco druhá se jich s důrazem na efektivitu a funkčnost bez milosti zbavuje. Deník babičky Němcové Jana Gogoly ml. pak půl hodiny inscenuje výjevy z deníku zemřelé babičky se zvláštním ohledem na meteorologii. Až na rádobyabsurditou ubíjejícího Gogolu stojí každý z těch filmů za to. Problém je, že k sobě nijak zvlášť nepatří, a to jak tématem, tak i vročením (1999, 1999, 2000, 2005). Ale coby počinu svého druhu průkopnickému 4 věcem přeju, aby udělaly díru do světa.

15.12.2005: Co je šeptem... (Rumor Has It..., 2005; režie Rob Reiner): asi to nejhorší, co jsem za rok 2005 viděl. NESNESITELNÁ, NEKOUKATELNÁ, NEODPUSTITELNÁ hollywoodská sračka, snažící se a) o zábavu spojenou s poselstvím b) napakovat se na staré filmové klasice (Absolventovi) c) přinutit člověka, aby se vydržel dvě hodiny koukat na pitvořící se Jennifer Aniston d) přesvědčit veřejné povědomí, že romantické komedie jsou filmy, ze kterých se musí soudný člověk po pěti minutách poblít (přestože existují i některé velice dobré). A já už vím, že to není náhoda, a taky už vím, kdo za tímhle spiknutím stojí: Warner Bros. Když si spojím dohromady linii jejich "komedií" typu Lepší pozdě nežli později, Příšerná tchýně nebo téhle, vychází mi z toho konspirace s cílem udělat z filmových diváků slintající kretény, aby se jim pak dalo předložit opravdu cokoliv.

14.12.2005: Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (2005; režie Pavel Göbl a Roman Švejda): nevadilo mi to zdaleka tolik jako jiným kolegům novinářům. OK, nejde to odnikud nikam, je to jen zmatená kolekce nesourodých scének a nezapře to ochotnický původ, ale má to atmosféru. (Mimo jiné i atmosféru nádražní restaurace v plným létě. Mňam! :-)

13.12.2005: Vysněný život andělů (La vie revée des anges, 1998; režie Erick Zonca): další případ klamavého povědomí. Věděl jsem, že to je film o dvou holkách, co si začnou žít tak nějak po svém, ale myslel jsem, že půjde o komedii. A ono ne - i když jsem cítil jemný humor, spíš jen závan nadhledu, který jako by mohl přicházet jen od člověka, co "už ví". I proto Vysněný život andělů nezůstane v rovině sociálního dramatu v duchu bratří Dardennů, nýbrž zvedne se až někam k poezii o tom, že smysl života je ve spolupráci, nebo dokonce v sebeobětování se pro druhé. Krásný, svým způsobem čistý film - jako kdyby něco mohlo být jemně syrové. A fantastické herečky.

12.12.2005: Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň (The Chronicles Of Narnia: The Lion, The Witch And The Wardrobe, 2005; režie Andrew Adamson): uslintaný vypelichaný kýč.

10.12.2005: Na pokraji slávy (Almost Famous, 2005; režie Cameron Crowe): je to miloučký, ale rock'n'roll miloučkej není. A tohle má bejt o rock'n'rollu. Jak říká Kim, "When you listen to good rock'n'roll, you wanna feel fucking dirty afterwards. You should feel so dirty you have to take a shower. Rock'n'roll should be nasty, horrible, disgusting. Rock'n'roll should be like pornography." Tak jsem to dokoukal, zasmál se a pustil si Sister Ray.

09.12.2005: Finty Dicka a Jane (Fun With Dick And Jane, 2005; režie Dean Parisot): remake komedie z roku 1977, vtipně aktualizovaný na finanční skandály typu Enron. Víc kolekce gagů než souvislý příběh, což naštěstí víc než kompenzuje satirický přesah a hlavně skvělá souhra hlavních hereckých představitelů (Jim Carrey, jehož pitvoření tu je překvapivě snesitelný, a supersexy Téa Leoni, od níž bych po filmech jako Mizerové nic podobnýho nečekal). Na běžnýho diváka je to myslím trochu moc sofistikovaný, ale milovníci chytrých komedií tady budou víc než doma.

09.12.2005: King Kong (King Kong, 2005; režie Peter Jackson): spíš jsem se toho bál - a nakonec jsem příjemně překvapený. První hodina je úplně zbytečná (nuda k posrání), druhá funguje dokonale (akční overkill od režiséra, který miluje filmování a film je pro něj hlavně hračka) a třetí mě iritovala (citové vydírání); kouzlo té prostřední nad chybami druhých dvou ale naštěstí (lehce) převážila. Na někoho jsou ty honičky a bitky s počítačovými dinosaury trochu moc, ale pro mě je to samotná definice dobrýho blockbusteru: víc, líp, houšť, ale ne tak, aby to z diváka dělalo debila. Což prozměnu dělá ta poslední třetina, protože Kongovo zotročení (a tím i zničení něčeho "krásného a čistého") nekritizuje, nýbrž sentimentalizuje a stává se tím tou samou exploitation "zábavou", jaká se odehrává uvnitř děje. Naomi Watts je tu stejně skvělá jako vždycky (asi jí budu muset v diplomce věnovat speciální kapitolu :-), ale skutečným hereckým hrdinou jsou tu lidi od Konga: Andy Serkis, který obstaral pohyby, a animátoři, kteří je nalepili na opičáka. Ten mazlík má prostě duši, i když neexistuje. A to je umění.

08.12.2005: Festival krátkých filmů Praha, organizovaný stejnými lidmi, co dělají MFF Karlovy Vary, a nazývaný též Pražské šortky, je jistě chvályhodná záležitost - už jen proto, že ve Varech bývají projekce krátkých filmů spolehlivě zábavné a beznadějně přecpané. Tož jsem zašel do Světozoru na zahájení v podobě bloku Best of Karlovy Vary 1996-2005. Něco bylo super (parádní otvírák Le Réveil, morbidní Staplefahrer Klaus - Der erste Arbeitstag o šoférovi ještěrky), něco jsem už znal a rád viděl znovu (Fetch!), něco bylo lynchovsky surrealistický (Kitchen Sink), něco spíš nudilo... Ale nejzajímavější bylo zjištění, že když se má z krátkých filmů udělat "best of", tak bude naprostá většina kandidátů stát na černým humoru. Protože nic nevzbudí na krátký ploše smích tak spolehlivě jako morbidní vtipy. Co jinýho ostatně bývaly grotesky.

06.12.2005: Domino (Domino, 2005; režie Tony Scott): epileptická blbost. Muž v ohni mi aspoň zvedl mandle, ale tohle mě nechalo naprosto chladným. Život skutečný Domino Harvey, modelky, která se dala na dráhu lovkyně lidí a nakonec ji našli v pětatřiceti předávkovanou, by vydal na velký drama s pořádnou katarzí na závěr. Jenže říkejte to Tonymu Scottovi. Kdo dneska potřebuje příběh, že jo.

06.12.2005: Hra s nevěrou (Derailed, 2005; režie Mikael Hafström): není těch "hitchcockovských" filmů už zase nějak moc? Pořád to samý: počestný člověk se (tentokrát vlastní vinou) octne ve spárech padouchů. Ale všechno to citový vyděračství, triky na diváka a další kokotiny tu mají jediný cíl: nasměrovat publikum na ty "jediné správné" rodinné hodnoty. Na to tak skočím.

30.11.2005: End Of The Century - The Story Of The Ramones (End Of The Century - The Story Of The Ramones, 2003; režie Michael Gramaglia a Jim Fields): Dee Dee dement, Joey ušatej outcast, Johnny malej Hitler, Tommy chytrolín... Lepší film o jedný z nejlepších kapel všech dob zatím neseženete. Je to hořký pokoukání, ale to jen potvrzuje moji základní tezi: největší jistota je poslouchat kapely, od kterejch se učej jiný kapely. Nikdy nezískají ani zlomek úspěchu, peněz a věhlasu co jejich následovníci, ale pro těch pár z nás, kdo to máme rádi echt, budou navždycky naprostými modlami. Nikdo neříká, že to je fér, a člověka zamrazí, když zjistí, že Ramones ještě někdy v době boomu "alternativy" na začátku 90. let věřili ve vlastní komerční průlom - ale tohle jsou ty historky a tohle je ta muzika, který tady budou už navždycky. Amen. (Nádherný, hořký a bolestný jsou i bonusy: doživotní kočka Blondie s Chrisem Steinem a Joe Strummer pár měsíců před smrtí...)

30.11.2005: Indián a sestřička (2005; režie Dan Wlodarczyk): určitě to není špatnej film a v televizi, kam ve skutečnosti patří, se bude vyjímat parádně a velmi veřejnoprávně, protože poukazuje na čecháčkovskej hospodskej rasismus a kuchyňský předsudky (byť poněkud polopaticky). A taky je to fajn aktualizace Romea a Julie mezi gadže a cikány a neherečka Denisa Demeterová hraje fakt výtečně. Ale co tam proboha dělají ti kvaziindiáni?! Scenárista Jan Stehlík se musel definitivně zbláznit. Na to, že ten film měl být původně skoro jenom o nich, režisér Dan Wlodarczyk udělal ještě větší kus práce, než to na první pohled vypadá.

29.11.2005: Mlha (The Fog, 2005; režie Rupert Wainwright): udivují mě ratingy, který z tohohle remaku klasickýho hororu od Johna Carpentera dělají daleko větší sračku, než bych osobně tvrdil; podobně tomu letos bylo s Jeskyní. Protože mi nepřišlo, že by to byla o tolik horší slátanina než jiný pokusy, který mainstreamoví takykritici stavějí o řád výš. Ale to nic nemění na tom, že tahle duchařská historka z oregonskýho městečka o pomstě za dávný zločin je bohapustý béčko. (Herečka Maggie Grace ovšem putuje na seznam čekatelek.)

25.11.2005: Pýcha a předsudek (Pride & Prejudice, 2005; režie Joe Wright): takhle mají vypadat adaptace klasický literatury! Dokonalá verze předlohy od Jane Austen, která je svěží, vtipná, chytrá (a rozhodně ne tak kýčovitá jako tahle charakteristika) i dnes. A to říká člověk, který adaptace klasický literatury rozhodně nemusí. Jenže tohle je prostě velká paráda a souhra všech filmových složek. Protože ano, hudba opravdu nemusí drnčet pokaždé, když má divák něco cítit, a Joe Wright dobře ví, že emoce může vzbuzovat i daleko "filmařštějšími" způsoby. Velký podíl na výsledku má samozřejmě skvělý casting, kde dcery nebohého pana Benneta v podání rezervovaného Donalda Sutherlanda hraje výkvět současných cácor: Keira Knightley, Rosamund Pike, Jena Malone a další. Bonus? Luxusně snobská Kelly Reilly, úplně jiná než včera v Erasmu 2.

24.11.2005: Erasmus 2 (Les Poupées rousses, 2005; režie Cédric Klapisch): podobně povrchní jako studentská "jednička", ale tentokrát si nejsem úplně jistý, jestli to náhodou není trefný vystižení mentality a životního stylu dnešních mladých Evropanů. Nechce se mi to blíž vysvětlovat, takže viz moji neobratnou, ale přece jenom obsažnější recenzi. Pro informaci - jde o romantickou komedii o životech lidí, kteří před pár lety bydleli ve společným bytě v Barceloně, kde (občas) studovali v rámci mezinárodního výměnnýho programu Erasmus (což pokrýval první díl, u nás uváděný jako Erasmus a spol.) A ta dá! - herečku Kelly Reilly tímto zařazuju na svůj seznam čekatelek.

23.11.2005: Tak jsem si řekl, že si "doplním vzdělání" a odkoukám aspoň jeden díl z cyklu 30 případů Majora Zemana, když už ho zase (asi popadesáté) reprízují - aspoň legendární Studnu nebo Mimikry. Kdysi jsem viděl pár prvních dílů, vrtěl hlavou, protože mě to nijak zvlášť nebavilo a protože mi ta propaganda připadala spíš tragikomická než nějak zákeřná, a dál jsem to nesledoval. Tož jsem teď nahrál Studnu a o pár dní později si ji v noci střihl - a je to TAKOVÝ svinstvo, že fakt nechápu, jak to můžou legálně pouštět a že to není dávno k dispozici jen ke studijním důvodům. Protože v prváku na filmový vědě by z toho byl slušnej seminář. Ne, "solidní filmařina" nebo "řemeslně slušná kvalita", jak to někdo hájí, Major Zeman není ani náhodou, ale jako školka sémantiky ve filmu by zafungovat mohl. Jinak - hnus.

23.11.2005: Sklapni a zastřel mě (Shut Up And Shoot Me, 2004; režie Steen Agro): poloamatérská, ale svěží skoročeská variace na černý komedie bratří Coenů. Britský budulínek se chce zabít, ale na sebevraždu se necítí, tak si zaplatí chudáka (Karel Roden), který vezme zavděk každým melouchem, aby zacpal hubu své příšerné ženě... A pak už se to veze. Ale jo, jděte na to.

17.11.2005: Smím prosit? (Shall We Dance, 2004; režie Peter Chelsom): hm, další doják, jako bych jich tehle podzim neabsolvoval až až. Ale Susan Sarandon vidím vždycky rád, Richard Gere je ten typ chlapa, co se líbí i mně, a Jennifer Lopez má i přes svoje značné limity grácii a taneční talent. A o (společenský) tanec tady jde v první řadě. Milé, ale japonský originál bych byl viděl radši.

15.11.2005: New Order Story (New Order Story, 1993; režie Kevin Hewitt): fajn rekapitulace zásadní kapely, ale proč to na DVD vychází teď? Reedice? Ten dokument poctivě a s dávkou humoru vlastního New Order i Britům obecně líčí silnou story o překonání dvojsečného meče dědictví Joy Division a cesty k vlastnímu, velmi ojedinělému místu v popmusic. Jenže bere desku Republic jako nový začátek - a všichni víme, že po ní přišla mnohaletá pauza hraničící s rozpadem. Tož proč?

13.11.2005: Bob Dylan (No Direction Home: Bob Dylan, 2005; režie Martin Scorsese): kongeniální! Když jsem se dozvěděl, že Scorsese točí dokument o Dylanovi, nejdřív mi to nešlo do hlavy, ale pak jsem pochopil, jak dokonalá ta kombinace je a jak integrálně ve Scorseseho filmografii figuruje. Viděl jsem jen tu zkrácenou TV verzi (i když DVD si možná ještě půjčím). Jak už to u Scorseseho bývá, v první části jsem trochu tápal a nechápal smysl toho celého, ale část druhá mi to vynahradila víc než vrchovatě. Stejně jako vždycky předtím je tohle portrét člověka, který dělá, co musí, který prostě nemůže uhnout, protože takhle jsou věci dány. V tomhle případě jde o portrét génia, který do sebe nasál několik dekád muziky, aby pak během několika málo let i přes velehlasité protesty konzervativních fanoušků definoval muziku na několik dalších dekád dopředu. Portrét génia, který věděl (nebo možná nevěděl, ale rozhodně cítil), že vývoj se nedá zastavit. Scéna z Newportu, kde se elektrifikací dopustil nejhorší možné hereze folku, nebo ta, která celý film rámuje, spojená s tím záběrem na frontu obepínající celý blok - tohle je umění, a v tomhle případě hned dvojnásobné. Objevil jsem Boba pozdě (relativně nedávno), ale snad ne příliš pozdě.

11.11.2005: Restart (2005; režie Julius Ševčík): Bál jsem se, že debut Julia Ševčíka bude jen tupý opojení videoklipovou estetikou a klubovou scénou, ale byla to nakonec docela trefná psychologická sonda do duše jedný hysterky (adekvátní Lenka Krobotová). Jako absolvenťák skvělý, jako "normální" film nadprůměrný, jako naděje do budoucna slibný.

11.11.2005: Země mrtvých (Land Of The Dead, 2005; režie George A. Romero): střihnul jsem si to ještě jednou na plátně na novinářský projekci, kterou jsem spoluvydyndal, a potvrdil si, že to opravdu je geniální. A jak jsem o Zemi mrtvých bojoval, začínám ji považovat tak trochu za "svůj" film, podobně jako Outsidera nebo v menší míře Velkou vodu. :-) Takže se na to opovažte nejít!

10.11.2005: Země mrtvých (Land Of The Dead, 2005; režie George A. Romero): geniální biják!!! Předchozí části Romerovy zombie série jsou klasikami právě proto, že přišly s naprosto nepravděpodobným spojením masakru nemrtvých s trefnýma postřehama o soudobý Americe. Taky že i Země mrtvých je pořádný "maso" (vyrvávání střev z břicha, vyjídání mozku z lebky, mňam :-), ale zároveň v sobě obsahuje tak neuvěřitelně hustou síť souvislostí, odkazů a narážek, že člověk doslova každou minutu žasně, jak je tahle zombie paralela nosná. Je tam kritika neokapitalismu, brainwashingu popkulturou, distance USA od zbytku světa a milión dalších motivů, ze kterých by Frankfurtská škola hýkala blahem. Otázka je, kdo to tady pochopí jako něco víc než jen gorefest. Bontonfilm ten film nejdřív vůbec nechtěl poslat do kin (jen na video), pak ho prý aspoň nemínil ukázat novinářům, aby negativníma recenzema neodrazovali lidi, a i po vydupaný projekci jsem měl pocit, že leckdo neví, která bije. Reakce na ČSFD taky nedávaj moc nadějí, že by na to lidi koukali s otevřenýma očima... Ale nepochopení plebsem je údělem géniů a vizionářů už odpradávna. :-)

09.11.2005: Tak tahle tiskovka se fakt moc nepovedla; nad hladinu katastrofy ji vytáhla jen skutečnost, že Terry Gilliam má víc charismatu než středně velký městečko dohromady. Štáb a herci z Kletby bratří Grimmů odpovídali nemastně, neslaně a jen rádobyvtipně, tlumočení nefungovalo (přeložit "guerilla filmmaking" jako "dokument o gorilách" bylo hodně slušný faux pas) a korunu tomu všemu průběžně nasazoval moderátor Jakub Železný, z něhož kapalo tolik slizu jako z celý rodinky vetřelců. (Ve Varech při prezentaci Kousku nebe byl kupodivu poměrně snesitelnej.) Proto mě tak překvapilo, že se Terry z pauzy na záchod nakonec vrátil, když mu to loni v Hradišti na LFŠ nestálo za to v podmínkách, který snad zas tak zlý nebyly.

09.11.2005: A co když je to pravda? (Just Like Heaven, 2005; režie Mark Waters): čukrbliky! Dobrá "duchařská" romantická komedie, která stojí nad průměrem hlavně třema věcma: má nadhled, takže dokáže bejt opravdu vtipná, má spád, přičemž se nebojí ani akčních scén, a má herecký představitele, který jsou dobrý sami o sobě i pohromadě (čiže pověstná "chemie" funguje). Mark Ruffalo je trhlej i příjemně civilní a Reese Witherspoon umí bejt diblík tak nějak přirozeně a bez afektu. Milej film a z tý záplavy romcomů, co jsem byl nucen za poslední měsíce absolvovat, jeden z nejlepších.

07.11.2005: Elizabethtown (Elizabethtown, 2005; režie Cameron Crowe): ble! Ne, že bych si o Cameronovi Croweovi myslel kdovíco, ale natočit něco takhle tupýho?! Scény o ničem (respektive o telefonování) doprovázený ze 75% beglajtama na španělku, nesnesitelný duo Orlando Bloom jako cucák, kterýmu se sesypal život, a Kirsten Dunst jako odpudivě vlezlá letuška a neexistující příběh o pohřbu hlavy rozvětvený rodiny kdesi u Louisville, Kentucky (aspoň že jsem se naučil, jak se to vyslovuje)... Jedinej světlej bod tohohle potratu romantický komedie byla scéna, ve který kapela nepřestane hrát Free Bird od Lynyrd Skynyrd, i když kašírovanej pták zapálí půl sálu a rozpoutá všeobecnou paniku. Protože tohle sólo se prostě musí dohrát až do konce.

27.10.2005: Masajové - bojovníci deště (Masai - Les guerriers de la pluie, 2004; režie Pascal Plison): určitě víc jak rok jsem si z Artcamu dělal legraci, kdy to konečně pustěj do kin - a když na to konečně došlo, je to o pořádnej kus lepší film než by jeden čekal. Jeden by totiž čekal ušlechtile vznešenej a bezbřeze nudnej portrét "hrdého národa Masajů", ale místo toho tu je univerzální (a díkybohu nepatetickej) příběh o dospívání, sounáležitosti, hledání svýho místa ve světě a vůbec sebe sama. (Skoro jsem chtěl napsat, že je ten příběh "realistickej", ale já v Masajově vlastně nikdy nebyl. :-) A nenechte se mást dějovým rámcem o lovu na bájnýho lva, jehož smrt má přinýst kýženej déšť. Dobrej film; jen se bojím, že na něj budou chodit jen holčičky s batikovanejma tričkama, těhotenskejma kytlicema, korálkama, lennonkama a slabomyslným "lidičky mějme se rádi" úsměvem.

27.10.2005: Zlomené květiny (Broken Flowers, 2005, režie Jim Jarmusch): je to dobrej mainstream - se všema implikacema. Vypadá to totiž, že Jarmusch se dostává do stejný tvůrčí krize, v jaký se nacházel na začátku 90. let, kdy se vyčerpala jeho pomalá černobílá anti-MTV poetika. Tehdy po vzoru velkejch režisérů autorskej blok využil k majstrštykům Mrtvý muž a Ghost Dog - Cesta samuraje, jenže žádnýmu z těch velkejch režisérů se tohle vstávání z popela nepovedlo dvakrát... No, uvidíme. Kompilaci Kafe a cigára jsem chápal jako oddechovej čas a něco podobnýho snad jednou půjde říct i o Zlomených květinách. Není to tak zlý, jak to vypadá na začátku, protože všechny ty zdánlivě samoúčelný legrácky se v druhý polovině zloměj do nějakýho významu a i Bill Murray, hrající poslední roky pořád tu samou němou tvář (jakkoliv skvěle), si hrábne hlouběji. Je to příjemná road movie o řešení minulosti (ne, Nechoď klepat na dveře je nevítaná asociace) se skvělýma herečkama, neokázalýma obrazama dnešní Ameriky a sympatickou nedořečeností a jestli má fungovat jako skica na něco většího (protože chvílemi to vypadá, jako by Jarmusch jen tak oťukával terén), nejsem vůbec proti.

25.10.2005: V moci ďábla (The Exorcism Of Emily Rose, 2005; režie Scott Derrickson): říkejte si co chcete, pro mě je to bigotská propaganda. Stala se mi - i když v menší míře - podobná věc jako se Štěstím: totiž že něco, co mi přišlo naprosto evidentní, se v konverzaci s dalšími lidmi muselo nutně změnit ve věc subjektivního vnímání. Ale voitech.org je subjektivní ze samotné definice, a proto: V moci ďábla, amerikanizované převyprávění skutečného příběhu o vymítání ďábla z Němky Anneliese Michel (zemřela na následky téhož v roce 1976) se i přes všechnu snahu působit objektivě stává jednostranným náborovým bijákem do řad věřících tak ortodoxních, že dokonce neuznávají ani oficiální církevní struktury (protože ty se přece uchylují ke kompromisům se světskou mocí). Ten film je zákeřný právě snahou vypadat, že dává divákovi vybrat mezi vědeckým a religiózním chápáním celého případu, a tím, že namísto očekávatelných stereotypů (zlý ateistický žalobce) stereotypy záludně mixuje (zlý žalobce, který je věřící, ale "špatným" způsobem). Ve skutečnosti však skoro po celou dobu na plátno strká nenápadné, ale přesto indicie, že svět racia je zkažený a že bychom všichni najednou měli začít věřit v pekelné kotle plné vařící se smůly. A celé to přichází v době, kdy v USA zuří stejně záludná bitva o vyučování inteligentního plánu a kdy v Rumunsku z jedné nebohé jeptišky vymetli ďábla až trochu moc důkladně. Na druhou novinářskou projekci budu muset vzít nějakého rodilého Američana, abych se ujistil o reáliích, ale myslím, že má percepce se příliš nezmění. (Jo, a pokud v tom filmu nechcete hledat tyhle přesahy, je to poměrně laciný horor plný bafáků kombinovaný s pomerně nudným soudním dramatem.) Amen.

22.10.2005: Donnie Darko (Donnie Darko: The Director's Cut, 2001; režie Richard Kelly): konečně zase jednou film, o kterém jsem slýchával tak dlouho a tak lákavě, až jsem si ho obalil gloriolou geniality - a který potom tu gloriolu při osobním setkání díkybohu neztratil. Donnie Darko je geniální. Je geniální v tom smyslu, že ho nemohl natočit nikdo jiný než jeho autor, že obsahuje blíže neurčitelné množství výkladových rovin, že naprosto kašle na to, jak se filmy "mají" dělat, a že ho vlastně nikdo pořádně nechápe. (Ano, podobnost s Lynchovými filmy je nasnadě). Donnie Darko je prostě story jednoho kluka z jedné americké střední, který trpí běžnými bolestmi dospívání (nebo je taky úplný magor), přežije noc, kdy na dům jeho rodičů spadne gigantický letecký motor (nebo taky ne), a potkává hrozivého dvoumetrového králíka (to je tu asi tak jediná jistota). Taky se to nějak týká zaprděnosti školského systému, gymnaziálních rituálů, 80. let v USA, cestování v čase, první lásky, dobré muziky a Patricka Swayzeho, ale místo toho, aby se to dalo takhle pěkně rozčlenit, všechno to nepředvídatelným způsobem splývá dohromady (ostatně jako v životě). Čímž se dostáváme k dalšímu aspektu geniality: Donnie Darko je kult jako kráva, ale komerčně pochopitelně propadl. Než si to pustím podruhé, výjimečně se prokoušu všemi bonusy 2DVD edice (a věřte mi, tohle a Čelisti za to stojí) a snad pochopím víc (i když bych musel být přinejmenším Američan a přinejlepším Richard Kelly, abych pochopil všechno), spokojím se s tím, že v první řadě je to film o teenage angst; movie about fuck-ups for fuck-ups. Jen se divím, že jsme se hledali tak dlouho.

21.10.2005: Hraběnka z Hongkongu (A Countess From Hong Kong, 1967; režie Charles Chaplin): poslední Charlieho film je zastaralý, pomalý, statický, interiérový, skoro dětinský a vůbec natočený jako divadelní hra - ale má kus starosvětského šarmu. Těžko uvěřit tomu, že tahle sentimentální a krotká historka o milostném vzplanutí mezi americkým diplomatem a zchudlou ruskou hraběnkou vznikla ve stejném roce jako například Bonnie a Clyde; vypadá spíš na rok 1938, a to i kvůli společenským konvencím, které z dnešního hlediska sahají hluboko za hranici ponižování (když je potřeba, diplomat svého sluhu prostě ožení). Ale zatímco Sophia Loren tu je spíš unylá a její role vypočítavé ženštiny je opět vinou dobových konvencí poněkud odpuzující, Marlon Brando... je prostě Marlon Brando, nebudu ve tři ráno vymýšlet synonyma pro "možná nejlepší a nejcharismatičtější herec vůbec". A hlavně - vědomí, že to je poslední Chaplinův film, člověka přinutí koukat se na to trochu jinak.

21.10.2005: Wallace & Gromit: Prokletí králíkodlaka (Wallace & Gromit In The Curse Of The Were-Rabbit, 2005; režie Nick Park a Steve Box): dobře, nebylo to zdaleka tak zlé jako Slepičí úlet, ale stejně jsem odcházel trochu zklamaný. Aby bylo jasno: filmy s Wallacem a Gromitem naprosto miluju. Jenže si myslím, že fungují daleko líp ve středometrážním měřítku. Slepičí úlet (ano, vím, že v něm W&G "nehráli") ukázal, že když Nick Park dělá celovečerák, tak do něj nacpe stejné množtví fórků jako do svých předchozích půlhodinovek a zbytek prostě vycpe vatou. "Králíkodlak" naštěstí není tak extrémní případ natáhnuté žvýkačky, ale stejně se v něm najdou hluchá místa, což v takovém O chloupek/Close Shave neexistovalo. Navíc se tu opakují podobné motivy (ovce zkrátka vystřídali králíci), britská suchá laskavost načichla hollywoodskou vlezlostí, oslabila se poetika detailů jako byly vzory na tapetách a hlavně se někam ztratila čistota stylu. Ano, to mi tu chybělo nejvíc. U těch předchozích půlhodinek bylo všechno z jednoho kusu, kdežto tady jako by se mělo najít pro každého něco, aby si na své přišel každý divák - včetně sexuálních narážek, věci v tomhle univerzu do teď nevídané. Rozhodně neříkám, že "Králíkodlak" není úchvatný, plný nápadů, vtipu, nejlepší plastelínové animace na světě a vůbec, jenže prostě nedosahuje toho stupně geniality, na jaký jsem si u věcí se značkou W&G zvykl. A je to rouhání, ale ten vánoční předfilm s tučňáky z Madagascaru, který nahání diváky na druhý díl, mi připadal zábavnější.

20.10.2005: Lovci dinosaurů (A Sound Of Thunder, 2005; režie Peter Hyams): mno, co naplat, je to bídný - ale zábavným, neurážlivým způsobem. Historka natočená podle povídky Raye Bradburyho o cestování v čase a motýlím efektu má příšerný digitální triky, toporný herce a nulovou logiku, ale to na druhou stranu platí o spoustě současnejch dobrodružnejch filmů, který jsou přitom považovaný za dobrý. A pro mě je lepší, když je režisér prostě neschopnej, ale poctivě se snaží, než když z člověka dělá debila. Tenhle se snažil. :-) Bonus - natáčelo se v Praze, ale povodně v roce 2002 s výrobou pořádně zatočily, takže ten film jde do kin až teď.

20.10.2005: Nepohodlný (The Constant Gardener, 2005; režie Fernando Meirelles): po tý chvále, co jsem slyšel, a nadšenejch recenzích, na který jsem narazil, jsem čekal víc. Je to chytře vyprávěnej a zajímavě, "dospěle" (což znamená ne dětinsky, což znamená ne úplně mainstreamově) natočenej thriller o konspiraci spojující nadnárodní farmaceutický firmy s britskou diplomacií a Afrikou - ale nic víc. Natočit někdo něco na tohle téma před třiceti lety, bylo by to zjevení, ale dneska, když všichni víme, jak tyhle korporátní záležitosti choděj, to působí spíš jako takový neškodný plácnutí do vody. Město bohů/Cidade de Deus, který dělal stejnej režisér (Fernando Meirelles) i kameraman (César Charlone), jsem sice bohužel neviděl, ale je mi jasný, že má stejně kinetickej styl a přitom daleko větší koule. Tohle je fajn, ale pohříchu stejně krotký jako ten titulní diplomatík v podání Ralpha Fiennese.

18.10.2005: Paříž, Texas (Paris, Texas, 1984; režie Wim Wenders): dneska jsem viděl dva filmy, Doom a tohle, a Doom byl lepší. A to je co říct. Ale někdy je třeba sáhnout po exemplárním potrestání - a zatímco Doom je prostě tupej a nic po mně nechce, Paříž, Texas se mě urputně snaží rozeštkat, což neodpouštím. Paříž, Texas je sentimentální, kýčovitá zamilovaná historka, příběh, kterej se mohl stát, ale je vyprávěnej tak exaltovaně, že by tomu nikdo soudnej neuvěřil, což je skoro definice červený knihovny. A teď, když o tom přemýšlím, připadá mi, že takový je i Nebe nad Berlínem, samozřejmě kromě prvních dvaceti minut. Jak nám v tý známější Paříži říkával pedagog, jehož jméno už nevylovím, Wendersův styl se asi tak od Stavu věcí stal "barokním", což pro pedagoga znamenalo synonymum pro mainstreamovou rozbředlost. Asi měl recht. A když už jsem v tom kydání hnoje, tak se zúčastním oblíbené hry já vs. oni: Země hojnosti mi přijde lepší než Nechoď klepat na dveře, sračka ve stejným stylu jako Paříž, Texas. To jsou holt ty scénáře od Sama Sheparda.

(Ale vlastně počkejte. Zapomněl jsem říct, že Nastasja Kinski v Paříž, Texas vypadá tak... nádherně, že to je jako dostat ránu pěstí. Ale to asi nebude Wendersova zásluha. :-)

18.10.2005: Doom (Doom, 2005; režie Andrzej Bartkowiak): nesmyslná adaptace revoluční hry, která má s "předlohou" společnejch jen pár minut stopáže točený z pohledu střílející postavy. A ta samozřejmě působí jako z úplně jinýho filmu. To zásadní je tu úplně naopak než ve hře. Zatímco tady potvory před vojáky utíkají, je jich sotva pár a jsou to zmutovaný lidi, ve hře se na hrdinu řítí ze všech stran, jsou jich hordy a pocházejí odněkud z jiný dimenze nebo z pekla, což vyjde nastejno. Kdy už někdo konečně zfilmuje Tetris?

13.10.2005: Zná ji jako svý boty (In Her Shoes, 2005; režie Curtis Hanson): šel jsem na to se skřípějícíma zubama, protože to a) vypadalo na další romantickou komedii, kterejch jsem za poslední měsíc viděl asi třicet, a b) musel jsem kvůli tomu oželet projekci Wallace & Gromita, ale nakonec to vůbec nebyla taková ztráta času (a vlastně ani ne moc komedie). Dvě sestry, jedna upjatá právnička (velmi dobrá Toni Collette), druhá do větru a jedním slovem píča (lepší výraz pro to fakt neexistuje; stárnoucí Cameron Diaz), hádka s masivními konsekvencemi, rodinný tajemství, téměř nepoznaná babička na Floridě, domov důchodců, všichni se změní k lepšímu, velké finále. Jo, schéma, ale buďto už jsem z těch rom-comů fakt zblbnul, nebo to opravdu bylo docela realistický a působivý. Ale já jsem poslední dobou taky hned naměkko...

12.10.2005: Můj architekt Louis Kahn (My Architect: A Son's Journey, 2005; režie Nathaniel Kahn): viděl jsem to víckrát, napsal si k tomu patnáct hustě popsaných A4ek poznámek, nosil to nějakou dobu v očích, v hlavě i v srdci a nakonec jsem o tom sesmolil na svoje běžné poměry rozsáhlý článek do časopisu Stavba, takže je mi zatěžko shrnout to do pár řádek. Ale za důležité považuju tři věci. Zaprvé, nenechte se odradit tím, jak se režisér (a syn hlavního protagonisty - jednoho z nejvýznamnějších architektů 20. století) neustále cpe před kameru a vyžívá se v neutěšených rodinných historkách; je to holt jeho film a dá se to přežít. Zadruhé, i když se to zprvu nezdá, ten film má precizně vybudovanou strukturu cesty v mnoha významech toho slova, která jako vzestupná spirála spojí začátek s koncem a dá všemu smysl. A zatřetí, to, jak jsou snímané, sestříhané a prostě zpracované některé Kahnovy budovy, jmenovitě Salk Institute a finální komplex v Bangladéši, je prostě umění. Tenhle film rozhodně není jen pro adepty architektury; ostatně uvidíte od 10. listopadu na DVD nebo v kinech s DVD projekcí.

11.10.2005: Šílení (2005; režie Jan Švankmajer): obsahově banální (svět/stát = blázinec), formálně to samé co vždycky (animované flákoty a jiná surrealistická imaginace). Zajímavé jsou na tom jen dvě věci: režisérovo osobní intro, které nejdřív vypadá jako ironie a ex post jako berlička, a potom - Pavel Liška. Pavel Liška je pro mě záhada současné české kinematografie. V Návratu idiota, suverénně nejlepším českém porevolučním filmu, byl dokonalý, jenže tehdy taky málokdo tušil, že tam "hraje" sám sebe. Ve VŠECH ostatních filmech potom už předváděl jen to samé - koktavého dementa s vykulenýma kukadlama. A já se ptám: jak je možné, že tolik rolí dostává člověk, který by neřekl větu vcelku, i kdyby na něj mířili kanónem? (wuxia vzkazuje, že namnoze souhlasí. :-)

10.10.2005: Anděl Páně (2005; režie Jiří Strach): taková docela milá pohádka. Na jednu stranu vtipné narážky, které pochopí asi jen dospělí (Gábina Osvaldová vyhazuje ze sboru falešně pějícího anděla...), na druhou stranu neškodná podívaná pro děti o tom, jak se chudé, ale hodné děvče dostane mladému hraběti za ženu. Na jednu stranu diskutabilní poselství (hlavní "hrdina" potřebuje ke splnění úkolu celou armádu svatých, takže skoro nemusí hnout prstem, ale aspoň holt dojde uvědomění), na druhou stranu potenciál nasrat černoprdelníky revizionistickým pojetím Nebe. A na jednu stranu sladká Zuzana Kajnarová jako Dorotka a Jiří Bartoška jako Pán Bůh, na druhou stranu poněkud toporný zbytek obsazení. Takže tak.

10.10.2005: Tajemný let (Flightplan, 2005; režie Robert Schwentke): "by the numbers" hitchcockovský klaustrofobický paranoia thriller o ženské, které v obrovském letadle zmizí dcera. Nakonec to není tak špatně napsané, natočené ani zahrané, ale odkazy na současnou geopolitickou situaci (Arab = terorista...) z toho dělají podívanou, která je komická už teď a za pár let bude komicky zastaralá.

08.10.2005: Outsider (Voksne mennesker, 2005; režie Dagur Kári): skouknul jsem to podruhé a potvrdil si, že nic lepšího už letos asi neuvidím. Můj osobní vrchol letošních Varů, film, se kterým jsem na absolutně stejné emocionální vlně od začátku do konce, a důkaz, že Dagur Kári není žádný jednorázový zázrak, jak si někdo mohl myslet po Albínovi jménem Nói, nýbrž potenciální génius. :-) A teď, tramtadadá, oznámení! Tak dlouho jsem o Outsiderovi básnil, až ho nejlepší česká distribučka Artcam koupila a já ho teď můžu považovat aspoň trošicku za "svůj" film. Premiéra 9. února 2006!

07.10.2005: Království nebeské (Kingdom Of Heaven, 2005; režie Ridley Scott): pane Bože, prosím Tě, příště už si dávej pozor a postarej se, aby Ridley nemohl natočit další takhle ekumenickou, protodemokratickou, idealistickou, protifanatickou, naivistickou a dvěma slovy ušlechtile nudnou blbost. Dej, ať zkusí nechat konflikt vyrůstat z postav a nepoužívá je jako dekoraci. Dej, ať je subtilnější, když už chce vést paralely napříč tisíci lety. A pod pohrůžkou věčnýho zatracení mu konečně zakaž ty zpomalený záběry s ženským kvílením v pozadí! Protože o co lepší by tenhle spektakulární blábol byl, kdyby se zaměřil víc na motivy determinismu a žehlení cizích průserů, kdyby v postavách ach tak pohodlně nespojoval dobrý vlastnosti s dobrýma a zlý se zlýma a kdyby, hm, se vykašlal na ty zpomalený záběry s ženským kvílením. Až na poslední bod jde hlavně o chyby debutujícího scenáristy Williama Monahana, ale Ridley už by měl mít dost rozumu je opravit. A nebo si najít někoho jinýho.

07.10.2005: Kletba bratří Grimmů (The Brothers Grimm, 2005; režie Terry Gilliam): ach jo. Sleduju tenhle film od začátku natáčení a slyšel a četl jsem o něm už tolik, že mě při definitivním setkání v kině už nemohl ničím překvapit. A taky nepřekvapil - a nepřekvapí nikoho, kdo si dovede spočítat rovnici "imaginace Terryho Gilliama + velkofilmový rozpočet / tlak producentů". Ano, chvílemi se tu zableske originální nápad nebo úchvatný obraz, ale jinak je to celé až bolestně neškodné, na jistotu a zkrátka o ničem. A taková to mohla být krásně morbidní pohádka.

06.10.2005: Battle Royale (Batoru rowaiaru, 2000; režie Kinji Fukasaku): už dlouho jsem to chtěl vidět, teď z pracovních důvodů dokonce musel, bylo to poněkud jiný, než jsem myslel - a lepší. Základní premisa je naprosto úžasná: v Japonsku společnost sklouzne do chaosu a hlavním viníkem je mládež nerespektující autoritu dospělých, pročež se schválí takzvaný zákon Battle Royale. Spočívá v tom, že jednou za čas se náhodně vybere jedna třída asi tak patnáctiletých dětí a pošle se na vybydlený ostrov, kde se milé děti musejí navzájem vyvraždit. Poslední, kdo zůstane naživu, vyhrává a může domů, pokud do tří dnů nikdo nevyhraje, umřou všichni. Bum. Čekal jsem rozkošně cynickou vyvražďovačku, dystopickou morbiditu a porušení veškerý politický korektnosti - a taky jsem to dostal, ale v menší míře a naroubovaný na nádhernej (a dokonce romantickej!) příběh o přátelství, lásce, ztracených ideálech, vztazích v uzavřený skupině lidí a o bolesti z konce dětství. A jak říkal Jean Renoir (a já ten jeho citát strašně dlouho pořádně nechápal), každý má své důvody - a tady motivace každý postavy osvětlí stručný, leč věrohodný flashbacky, takže to není jen zběsilý pobíhání figurek jako z počítačový hry. Můžete Battle Royale chápat jako variantu na reality show, jako společenskou kritiku, jako obyčejný akční film nebo jako cokoliv jinýho, ale jedna věc je jistá: takhle originální mix umějí namíchat jen v Japonsku. Oba díly (protože jsou už dva) někdy teď na podzim vycházejí na DVD, takže alou do krámu!

06.10.2005: Dějiny násilí (History Of Violence, 2005; režie David Cronenberg): má to jen půldruhý hodiny a je to na první pohled jasně rozpoznatelná žánrová záležitost - ale pod zavádějícím způsobem "evidentní" slupkou leží nesmírně komplexní meditace nad mechanismy násilí v lidské psychice i společnosti. Holt pan filmař Cronenberg; taky že i tady narazíte na jeho dlouhodobý fascinace proměnami (fyzickými i psychickými) a mocí médií v dnešním světě. Přidejte skvělý herce (Viggo Mortensen, Maria Bello, Ed Harris, William Hurt...), zneklidňující nejednoznačnost a fakt, že tenhle film je při veškerým svým intelektuálním záběru velice diváckej, a dostanete něco, co si všichni dovedou představit, ale už dlouho nikdo nikde neviděl: zábavnej biják s hloubkou.

01.02.2005: Galapágy 3D (Galapagos: The Enchanted Voyage, 1999; režie David Clark a Al Giddings): další nudná IMAXovina. Na obraze se toho moc zkazit nedá, ale ty děsný plky při tom (bioložka neuvěřitelně tupě a pateticky komentuje "své" objevování Galapág) a celej ten pocit inscenovanosti... Na druhou stranu, když člověk ví, jak velký ty IMAX kamery jsou, tak musí pochopit, že neinscenovaně se s nimi prostě točit nedá.

01.02.2005: Schultzeho chytlo blues (Schultze Gets The Blues, 2003; režie Michael Schorr): stihl jsem toho v rámci letošních Dnů evropského filmu málo, ale i kdybych stihnul jen tenhle německý biják, stál by ročník 2005 za to. Na Schultzeho jsem měl zálusk už loni ve Varech a nemýlil jsem se. Jak jsem psal v recenzi pro kino.tiscali.cz, Schultze se "ze svérázného sociálního kvazidokumentu v druhé polovině zlomí do téměř pohádkové polohy, od pevné usazenosti v jednom místě přejde v něco tak nezakotveného jako je cestování po řece, umně balancuje mezi tragikou a komikou a všechno to sjednotí režijním stylem, který je zároveň minimalistický a maximálně vycizelovaný". A všechno to je o tom, jak se předčasně penzionovaný dederónský horník zamiluje do kreolsko-cajunského hudebního stylu zydeco a odjede na americký Jih... Pohádkově pusíkovatá záležitost, jedna z těch, při kterých zase uvěříte ve filmařinu. Doporučuju!

30.01.2005: Žít navždy (Live Forever, 2002; režie John Dower): solidní dokument o britpopu, viděný v rámci Dnů evropského filmu. Vypadá to jako promo Oasis, bere to muziku jen jako jednu ze součástí popkultury, nešťourá to hlouběji než sahá bitva Oasis s Blur a nepátrá to moc po kořenech ani důsledcích, ale jako kolekce zábavných rozhovorů, milých citací dávno neslyšených písniček a britské arogance to funguje použitelně.

29.01.2005: Fotr je lotr (Meet The Parents, 2000; režie Jay Roach): tak jsem to konečně dohnal - a jak nesnáším, když Robert De Niro bere komické role, tady jsem se bavil. Jo, je to celé naražené na prastaré kopyto (kluk se seznamuje s rodičema své vyvolené), ale tím svým kreténským humorem si mě to prostě nemohlo nezískat. Holt Stillerovina.

27.01.2005: Revizoři (Kontroll, 2003; režie Nimród Antal): nevím, co na tom všichni mají. Chce to být působivý a je to študácký, chce to být syrový a je to načančaný, používá to tak primitivní symboliku jako je anděl s křidýlky... Není to nezábavný - ale jen jako skoro dvouhodinový videoklip o věčně špinavým zakrváceným rebelovi bez příčiny z budapešťského metra.

27.01.2005: Skřítek (2005; režie Tomáš Vorel): možná jsem měl tu smůlu, že jsem prvních dvacet minut viděl předem na VHS. Z celého filmu je to to daleko nejlepší. Ono se to nezdá, ale natočit celovečerní němou grotesku klade velké nároky na tempo, dramaturgii a nápady - a Skřítek tu hodinu a půl prostě neutáhne: začne se opakovat a šlapat vodu. Ale ten začátek... Je ráno a maloměstská rodinka řezníka, prodavačky v hypermarketu, řeznického učně - vegetariána a holčičky základní školou povinné vstává - a je to tak přesně odpozorované a tak sehrané, že se člověk musí smíchy plácat do kolen.

26.01.2005: Erotikon (1929; režie Gustav Machatý): tenhle starý český majstrštyk je samozřejmě super a geniální a samé umění a zároveň ironicky zábavný a vůbec o hezkou řádku let napřed oproti své době, o Itě Rině v hlavní ženské roli se nemá cenu vůbec bavit a svůdníkovi v podání Olafa Fjorda bych nejspíš podlehl i já :-), ale o tom se dočtete v každé encyklopedii. Chci se zmínit spíš o doprovázení němých filmů živou hudbou, což u nás dělá Aero nebo třeba Archa, kde jsem byl právě na Erotikonu. Jako purista mám němé filmy rád němé, i když samozřejmě vím, že v době svého vzniku nikdy němé nebyly. Někdy jsem schopen doprovod vydržet - to když k filmu někdo prostě hraje na klavír. Ale když dojde na tělesa jako je Zapomenutý orchestr země snivců (doprovod Erotikonu), trpím. To se vezme parta "avantgardních" hudebníků pokud možno mezinárodního původu s nějakými alternativními nástroji a dá do toho celou duši. A já proti duším nic nemám, ale taky nemám rád, když mi někdo říká/předehrává, jak se zrovna mám cítit.

24.01.2005: Hlas moře (Mar adentro, 2004; režie Alejandro Amenábar): skvělá režie, vynikající herecké výkony, slušný scénář, moje oblíbená (španělská) kinematografie - ale stejně mě to za srdce nevzalo; všechny tyhle klady vnímám hlavou, ne duší. Ať už by ten film nicméně vypadal jakkoliv, je dobře, že vznikl, protože podpory pro euthanasii není nikdy dost.

24.01.2005: Hledání Země Nezemě (Finding Neverland, 2004; režie Marc Forster): další k posrání otravný multioscarový kandidát. V poznámkách jsem si to srhnul formulací "úhledně uslintané": proč místo utrácení desítek milionů dolarů za natáčení podobných blábolů prostě nevytisknou papíry se synopsí a časovým rozpisem, kdy má člověk brečet, smát se, dojímat se nebo být napjatý? Vyšlo by to nastejno a nebylo by to o nic chtěnější. O čem to je? O tom, jak James Matthew Barrie vymyslel Petera Pana. Takže se dozvíme, že v každém dospělém je kus dítěte, uvidíme "strhující" paralelní montáž triumfální premiéry a umírání tajné lásky hlavního aktéra a pokocháme se rozkošnými snovými výjevy. Jediný odpustitelný důvod proč na to jít je ucházející Johnny Depp v roli Barrieho; není pochyb o tom, proč tu roli vzal, ale stejně mu to měl někdo rozumný zkusit rozmluvit.

20.01.2005: Vodka Lemon (Vodka Lemon, 2003; režie Hiner Saleem): jak je na distribučku Artcam obvykle spoleh, tentokrát se mi do vkusu netrefila (sorry, Báro :-). Pomalá historka o ničem z arménského venkova: hezký hory, ale co dál?

19.01.2005: Bokovka (Sideways, 2004; režie Alexander Payne): tohle že má být nejlepší komedie roku, aspoň podle různých výročních cen? Jděte do háje. Stupidní, chtěná a v nejhorším slova smyslu americká sitcomová odrhovačka o dvou loserech, co si chtějí užít. Přesně vím, jaký to chce být a co to chce říct, a přesně vím, že se to tomu vůbec nedaří. Doufám, že si to budu myslet i tehdy, až mi bude tolik jako těm dvěma pitomcům tady.

19.01.2005: Život pod vodou (The Life Aquatic With Steve Zissou, 2004; režie Wes Anderson): kolega Baldýnský to miluje, ale kolegovi Baldýnskému je taky přes třicet; mě to zatím jen velice baví. Život pod vodou, potrhlá posmutnělá komedie s dokonalou výpravou (ty uniformy!) a velepočetným hvězdným obsazením o stárnoucím oceánografovi v podání Billa Murraye patří mezi ty filmy, které se vám budou líbit i přes to, že je rozhodně nepochopíte celé. Podle mě to je o krizi středního věku - ale co vám mám povídat, mně ještě není přes třicet.

15.01.2005: Kmotr (The Godfather, 1972; režie Francis Ford Coppola): konečně! Kmotra jsem doteď znal jen z toho televizního sestřihu prvních dvou dílů, takže byl nejvyšší čas tuhle mezeru zaplnit. Jistě, je to úchvatný film po všech stránkách, od skoro sociologickýho zachycení světa mafie přes esej o mravních otázkách až po fenomenální kameru (ten první záběr! ten první záběr!), ale na mě je zřejmě až moc dokonalý. Ze všeho nejvíc mě Kmotr fascinuje tím, že dokáže vyvolat jak nadšení nejširší mainstreamové veřejnosti, tak i uznání kritiků; ostatně ne nadarmo vede na IMDb žebříček nejlepších filmů. Já budu mít od Coppoly vždycky nejradši Apokalypsu, protože je dělaná od srdce i od plic, protože je gigantická i ve svých selháních, protože si svoji cestu na svět prostě vyvzdorovala. Kmotra nicméně uvidím ještě hodněkrát, doplním si i další díly a můj pohled na něj se bude nepochybně ještě měnit. Teď na mě měla největší dopad Michaelova proměna ze slušňáckého vojáčka na bezskrupulózního mafiánského bosse, která sama o sobě dokazuje, že Al Pacino je vedle Roberta De Niro nejlepším hercem své generace.

10.01.2005: Ray (Ray, 2004; režie Taylor Hackford): takhle má vypadat životopisný film... Patnáct let chystaná biografie zabijáka Raye Charlese je vyprávěná poměrně konvenčně (mezititulky s vročením, retrospektivy, ups and downs), a taky že Taylor Hackford umí jak slušné dojáky (Důstojník a gentleman), tak i solidní thrillery (Ďáblův advokát). Ale tři faktory z tohohle bijáku udělaly monstrum, které nejspíš pobere pěknou řádku Oscarů (přičemž víme, co si o Oscarech myslím): samotná povaha Rayova života, čím dál lepší Jamie Foxx (Collateral) v hlavní roli a hlavně - ta muzika! Jak člověka chytne to odtikávání na srdce činelu v jednom z prvních záběrů, není cesta zpátky. What'd I Say... (Ale stejně si pořád musím říkat, jak by si s tímhle materiálem poradil Martin Scorsese.)

08.01.2005: Tak nějak mi pořád nedochází, proč nikdo kromě mě není nadšený ze Žraloka v hlavě a z Jarmuschova Kafe a cigár, ale něco mi napověděly deníkové recenze na první jmenovaný biják. Tady všichni pořád počítají s tím, že film = děj = dramatický oblouk od A přes B k C. Na jednu stranu berou jako samozřejmost, že film může prorůstat mezi vrstvami popkultury (myšlenkové a marketingové "přesahy" Matrixu - ano, na tebe myslím, kolego Baldýnský), ale na druhou stranu filmu neodpustí, když v první řadě zachycuje něco tak prchavého a těkavého jako je duševní stav nebo atmosféra. Skoro pětačtyřicet let po uvedení Dobrodružství v Cannes?!

07.01.2005: Život je krásný (It's a Wonderful Life, 1946; režie Frank Capra): svěřím vám dvě věci. Zaprvé - viděl jsem ten film poprvé. Zadruhé - ten film mě rozbrečel (určitě proto, že mám pořád ještě teplotu, zbavuju se chřipky :-). A jinak? Všechno, co o téhle vánoční limonádě par excellence uslyšíte, je čiročirá pravda. Přesto si neodpustím rýpnutí: nesnáším scény, kde se hrdina setká s něčím nadpřirozeným a just není schopen to ani částečně akceptovat nebo aspoň vzít v úvahu. Celou tu pasáž, kde George pod vedením svého anděla strážného zjišťuje, jak by Bedford Falls vypadaly, kdyby v nich nikdy nežil, jsem trpěl jako zvíře: George na každém rohu vidí, že na tom, co ten dědula vedle něj povídá, něco bude, a stejně se pořád vzteká na lidi, že ho nepoznávají. Nechci nic přivolávat, ale kdybych strávil hodinu s ufony, asi bych holt zkusil vzít na vědomí, že jsem s ufony.

02.01.2005: Když už nic jiného, tak je Nova aspoň pružná, a sotva dva týdny po uvedení Dannyho parťáků 2 do kin nasadila v atraktivním ponovoročním čase první díl (Dannyho parťáci, Ocean's Eleven, 2001; režie Steven Soderbergh). Dopřál jsem si jen konec, tedy samotnou loupež, a následně si přečetl svoji starou recenzi na dokina - a vida: zatímco tehdy jsem Soderberghovi pod dojmem z Traffic: Nadvlády gangů (proč jen české distribučky musejí k původním názvům pořád připojovat tyhle vysvětlující přívěsky?!) vyčítal nedostatek vlastního režijního rukopisu, teď, po Dannyho parťácích 2, jsem nejpozději při závěrečném rozloučení pod fontánou slintal blahem a div že si nezačal kreslit storyboard. Ale tak je to s tímhle chlapíkem poslední roky pořád: čím víc efektního stylu, tím míň skutečné režie. Už aby si zase natočil nějaký svůj srdeční projekt.